Můj článek na blogu Aktuálně.cz: https://blog.aktualne.cz/blogy/radek-ocelak.php?itemid=43262
Archiv štítku: význam
Význam, tektogramatika, FGP
Odpovědět
Následující text se kriticky otírá o teorii Funkčního generativního popisu, a zprostředkovaně tedy i o Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK, resp. jeho pracovníky a pracovnice relevantních specializací, zvláště na projektu závislostního korpusu PDT (k nimž musím ovšem zčásti počítat i sebe sama). Rád bych výslovně předeslal, že se navzdory nedostatku servítků má jednat o přátelskou a věcnou kritiku zaměřenou k naší mezinárodně nejvěhlasnější lingvistické instituci.
K povrchovějším rovinám jazykového popisu v rámci FGP toho nemohu říci mnoho. Rád bych se však vyjádřil k tomu, jak se v tomto teoretickém okruhu zachází se sémantikou, tj. oblastí, v níž se cítím do jisté míry oprávněn soudit. Moje zamyšlení se tak týká především tzv. roviny tektogramatické, o níž se v rámci FGP mluví též jako o rovině podkladové větné struktury nebo o rovině jazykového významu. Právě tektogramatické reprezentace jsou vrstvou Funkčního generativního popisu, která se nejblíže dotýká fenoménů, o nichž se běžně – mimo specifický kontext pražské školy – mluví jako o sémantických. Tyto fenomény ovšem tektogramatika nevyčerpává: mimo ni (nebo pod ní, budeme-li se držet tektonické metafory) se předpokládá rovina „(kognitivního, ontologického) obsahu“. (Sic: tuto formulaci se závorkami, prozrazujícími jistou bezradnost, doslova nalézáme v oficiálních formulacích přístupu.) Tato obsahová rovina však v rámci FGP zůstává právě jen předpokladem, nevypracovává se.
Je zarážející, jak neurčité a těžko postižitelné formulace jsou matematičtí a komputační lingvisté ochotni tolerovat v teoretických základech svého přístupu, jde-li o sémantiku. Udává se – s odkazem na starou strukturalistickou metaforu o významu jakožto „obsahu v zrcadlení jazykové formy“ – že tektogramatika je rovinou jazykově strukturovaného významu, v opozici k jazykově nezávislému, univerzálnímu obsahu. V době (a místě) ustavování FGP se toto dělení mohlo přirozeně nabízet, dnes se však zdá být značně problematické a obtížně srozumitelné. Dichotomie obsahu a významu ve své strukturalistické podobě je sotva obhajitelná před novější filosofii jazyka, v dnešním mezinárodním kontextu sémantiky jako lingvistické disciplíny je pak dosti osamocená. Názory vyšlé z módy není jistě třeba rovnou zavrhovat, je však otázka, zda na nich lze stavět bez průběžného promýšlení a obhajování.
V rámci FGP zřejmě dodnes platí dobový optimismus, s nímž se otázka obsahové roviny odsouvala z bezprostředního dohledu. Tektogramatické reprezentace mají být v principu interpretovatelné (ve smyslu rovinného funkčního pojetí, v němž se jednotky nižších rovin chápou jako označující jednotek rovin vyšších) pomocí „reprezentací konečného obsahu“, formulovaných aparátem tehdy aktuální intenzionální sémantiky. Vypracování těchto reprezentací je úkolem logiků, s nimiž si lingvisté takto úhledně rozdělili práci: tektogramatika má být jakousi styčnou plochou mezi nimi a logiky, poslední rovinou jazyka zajímavou pro lingvisty a první rovinou zajímavou pro logiky (bráno z opět z „tektonického“ hlediska, z hlediska postupu „hlouběji“). Po desetiletích vývojové stagnace intenzionální sémantiky (jejiž praktické napojení na ostatní lingvistické disciplíny se ukázalo být velmi obtížné) se nicméně dnes zdá zřejmé, že její užitečnost pro potřeby FGP je víceméně nulová a že připisovat právě tomuto směru úlohu komplementární k tektogramatice bylo spíše jen dobově nahodilou nadějí.
Nechci nikterak tvrdit, že fenomény v současnosti pojednávané na tektogramatické rovině si nezaslouží označení „sémantické“. Tektogramatické reprezentace FGP naopak podle mého soudu zachycují v jistém smyslu více reálné sémantiky než obvyklé reprezentace formálněsémantické. Zcela neuspokojivá jsou ale současná teoretická vymezení toho, co na tektogramatickou rovinu klademe, co přesně od tektogramatických reprezentací v sémantickém ohledu očekáváme, a co v nich – a proč – naopak není třeba zachycovat. Je mimo jiné zvláštní, že ačkoli strukturalistická sémantika aplikovala distinkci obsahu a jazykového významu především v lexikální doméně, právě význam lexikální jednotky se na tektogramatické úrovni FGP reprezentuje dosti triviálně a nezajímavě, totiž uvedením lemmatu (respektive tzv. t-lemmatu). Dlouho přehlížené pojmové nejasnosti ohledně přístupu FGP k sémantickým fenoménům se pak musejí nutně promítat i do sémantických oblastí pojednávaných na ÚFALu a v rámci PDT nověji, např. do studia sémanticky relevantních nadvětných textových vztahů, jako je koreference a mezivýpovědní vztahy.
Podobně základní úvahy se dnes, zdá se, v rámci FGP neodehrávají. Práce, probíhají-li ještě, se omezují na extenzivní popis v původním teoretickém rámci a na návazné anotace lingvistických dat, tj. na trpělivé rozvíjení někdejších vědeckých rozhodnutí, bez ochoty k zásadním, třeba i fatálním revizím. Zásadní roli nepochybně sehrává objem práce již investované – ta, obávám se, je pro zúčastněné závažím v dalším teoretickém rozletu.
Lze jistě namítnout, že teoretický rozlet není dnes pro matematické a komputační lingvisty na pořadu dne a v popisu práce. Autorovi tohoto textu se ovšem stýská – nakolik je to vzhledem k jeho věku možné – po dobách, kdy se malostranští lingvisté a lingvistky ještě pouštěli do nejobecnějších debat o povaze jazyka. Po dobách, kdy se jednalo o celkové nastavování shrnující teorie, a to v kontaktu s předními osobnostmi snažícími se ve světě o totéž. Od té doby se např. teorie GPSG proměnila v teorii HPSG, ta pak před nedávnem v tzv. Sign-based construction grammar. Těžko se oproti tomu domnívat, že FGP, nakolik je dnes ještě živým pojetím, se měnit nemusí, protože už od začátku „je správně“.
Fundamentální otázky je nanejvýš vhodné průběžně řešit, nemá-li se vůbec ztratit ponětí o tom, že stále nebyly vyřešeny. Teorii a – chcete-li – filosofii sémantiky se nelze vyhýbat, pokud chceme doufat v kvalitativní posun v pochopení fungování jazyka (a snad i v řešení praktických úloh ve chvíli, kdy se vyčerpá potenciál současného praktického odklonu od lingvistické teorie k sémantice založené na automatickém zpracování velkých objemů dat). Dobrá řešení nejsou nikterak nasnadě a vyplynou, troufám si tvrdit, jedině z důsledného moderního záběru přes relevantní disciplíny lingvistické, kognitivní, komputační a filosofické, upomínajícího svou šíří na raná léta FGP. Nebudou, bohužel, výsledkem trpělivé a extenzivní deskripce v zastaralém pojmovém rámci.
Autor vděčí Janu Hajičovi ml. za některé zásadní připomínky. Za výslednou podobu textu zodpovídá výhradně autor sám.
Co je kognitivní a jak
Adjektivum kognitivní je v kontextu naší lingvistiky slovem poněkud promiskuitním. Jeho neutrálním pojmovým jádrem si leckdo není jist; o to snadněji se k němu připojují různé pozitivní i negativní přídechy. Toto slovo bude ve vědeckých úvahách nadále vadným a nespolehlivým nástrojem, nakolik se budeme držet dojmu, že znamená jedinou věc; že tu jednomu termínu odpovídá jediný určitý pojem, i když si sami třeba nejsme docela jisti, jaký.
Paradox je tento: jak může být lingvista Noam Chomsky se svou teorií jazykové struktury uznáván za iniciátora kognitivní revoluce, jednoho z otců kognitivní vědy, je-li zároveň kognitivní lingvistika všeobecně pokládána za odmítavou reakci na chomskyánskou lingvistiku a za její antitezi? Tento rozpor zřejmě nevyřešíme jinak než připuštěním, že se tu nemluví týmž slovem o tomtéž.
Na jedné straně máme kognitivní revoluci coby zrod obecné kognitivní vědy. Její esencí bylo prolomení metodologických restrikcí tehdy vládnoucího psychologického behaviorismu a obnovený zájem o skryté kognitivní procesy, resp. dění v lidské mysli. Problematickým dogmatem behaviorismu byla teze, že mysl/kognice, cosi nepozorovatelného dostupnými vědeckými metodami, je vědecky uchopitelná nanejvýš jakožto přímočarý, a tedy teoreticky nezajímavý mechanismus propojování vstupů s výstupy, vjemů s chováním organismu. Kognitivní revoluce se do tohoto black boxu mysli/kognice vlamuje s pomocí oprávněné připomínky, že mentální propojování vstupů s výstupy může být ledasjaké, jen ne triviálně přímočaré, resp. že při vysvětlování behaviorálních fenoménů nemůžeme s předpokladem triviálního spojení vystačit (tolik Chomského kritika Skinnerova behavioralistického pojetí jazyka) a neobejdeme se v něm bez hypotéz o netriviálních mentálních strukturách.
Odtud současné podoby kognitivní vědy jako kognitivní neurověda a kognitivní psychologie, pro něž kognitivní znamená asi tolik co „zajímající se o nesnadno přístupné procesy, které je nutno předpokládat pro účinné vysvětlení inteligentního chování a jednání lidských bytostí“. S tímto užitím adjektiva kognitivní, s důrazem na skryté předpoklady inteligentních projevů jazykových, se zároveň setkáme v některých disciplínách specificky lingvistických, především v psycholingvistice a neurolingvistice. Pro kognitivní vědu je charakteristické, že se tyto skryté předpoklady pokouší odhalovat v úzké návaznosti na pozorovatelné podmínky a projevy individua, např. konstrukcí teoretického modelu předpokládaného procesu a vyhodnocováním přiměřenosti jeho výstupů. Ony problematické mentální entity a procesy, přímo nepozorovatelné, tu nevystupují jako danost, ale jako hypotéza umožňující do nějaké míry úspěšně predikovat empiricky pozorovatelné dění.
V tomto kontextu se zdá terminologicky nešťastné, že se probírané adjektivum uchytilo také v označení lingvistického směru běžně známého pod názvem kognitivní lingvistika, jehož významnými postavami jsou G. Lakoff, L. Talmy nebo R. Langacker. Je hodné pozornosti, že kognitivní lingvistice nejde jednosměrně o odhalování struktur mentálního dění či jeho neurofyziologického podkladu na základě pozorování řečového chování. Často se v ní naopak jedná o vysvětlování jazykových struktur a rysů řečového chování pomocí odkazu na přijaté a v rámci této disciplíny nepříliš problematizované představy o mentálních stavech, procesech a entitách v nich vystupujících. Pokud se pak kognitivní lingvistika přece na základě jazykových projevů pokouší o popis organizace určité mentální domény, vnáší do popisu množství neempirických předpokladů, které jsou vůči jejím možným empirickým zjištěním imunní – předpokladů, s jakými disciplíny kognitivní vědy ve svém východisku v pozorovatelném šetří, nebo by šetřit měly. K pojmovému aparátu kognitivní lingvistiky patří, zřejmě bez možnosti revize, koncepty využívané v řeči o mysli a mentálních dějích odedávna: kategorie a kategorizace, pojem a konceptualizace, mentální reprezentace, zkušenost a doména zkušenosti, znalost apod.
Na straně jedné, kognitivní věda není v principu předem omezena ve svých hypotézách o tom, jaké skryté procesy určují či umožňují naše vizuální vnímání vertikálních linií v kontrastu s horizontálními nebo třeba naše zacházení s flexivní morfologií češtiny. Vytvoří-li kognitivní vědec elegantní model určitého kognitivního procesu, korektně propojující vstupy a výstupy a odpovídající našim částečným psycho- a neurologickým znalostem o průběhu tohoto procesu v lidské kognici, není povinen navíc ukazovat, kde se v tomto modelu „nachází“ např. pojem určité věci nebo konkrétní znalost o ní. Naproti tomu od kognitivní lingvistiky nelze čekat, že by pod tíhou empirie pocítila např. potřebu pojednat strukturovanost naší jazykově formované zkušenosti s nábytkem jinak než v termínech vztahů mezi pojmy/mentálními reprezentacemi židle, stolu, skříně atd. Ačkoli předpokládané typy entit a procesů (pojem, např. pojem stolu; konceptualizace, např. konceptualizace diskusního sporu podle lakoffovského argument is war) náleží jednoznačně do sféry mentálního, nejsou do kognitivní lingvistiky přijaty jako výdobytek kognitivní vědy, v principu revidovatelný na základě jejích nových výsledků. Tvoří naopak pevný, intuitivní rámec, do kterého se veškerá empirická zjištění zařazují – tato zjištění mají vliv jen na chápání vztahů mezi instancemi těchto typů, nikoli na chápání těchto typů samých. Žádná empirická evidence, domnívám se, nemůže přimět kognitivní lingvistky a lingvisty, aby přestali chápat pojmy (pojem stolu, pojem demokracie, pojem létání) jako mentální entity, mezi nimiž platí ony komplikované vztahy a z nichž jakýmsi způsobem sestávají mentální stavy či postoje jako přesvědčení, touhy nebo obavy.
Je třeba zdůraznit, že to není nutně špatně. Tradiční způsoby řeči o obsazích mysli v termínech pojmů, přesvědčení, obav atd. se dávno před vznikem kognitivních věd osvědčovaly jako vysoce efektivní nástroj vysvětlování a předpovídání lidského jednání. Vím například o svém příteli XY, že jeho pojem cti má charakteristiky a a b, že je tento přítel přesvědčen, že p a q, že si přeje r, ale zároveň se obává, že s – a z této znalosti se slušnou pravděpodobností úspěchu vyvodím, že tento můj přítel bude zítra ráno v 6 hodin stát uprostřed Václavského náměstí, nesa v levé ruce růži, v pravé tiskna revolver. Tato efektivita obvyklého mentálního pojmosloví zdaleka není triviální. Kognitivní věda se svými nejpokročilejšími neurozobrazovacími technikami, předhodíme-li jí onoho přítele k prozkoumání, není takové předpovědi žádným způsobem schopna, a podle všeho ještě velmi dlouho nebude. Máme tedy kognitivní lingvistice vyčítat, že se opírá o tradiční mentální pojmosloví (které v tomto smyslu můžeme považovat za soubor dobře osvědčených, byť i velmi tradičních hypotéz), aniž je ochotna je případně pod tlakem empirických zjištění revidovat? Nikoli nezbytně – může s oporou v tomto celkově důvěryhodném repertoáru sledovat jiné cíle, např. věnovat se otázce konkrétní organizace určité pojmové domény.
Osobně mám ovšem s kognitivní lingvistikou problém tam, kde s některými tradičními mentálními termíny nakládá naivně, způsobem, který ignoruje lekce poskytované angloamerickou filosofií jazyka posledního století. Můj vztah k tomuto lingvistickému směru je rozporný, neboť ve výčtu jeho hlavních předpokladů a tezí se nerušeně setkávají body, které bych klidně po boku kognitivních lingvistů a v opozici k jiným směrům podepsal, s body, které jsou z mého pohledu značně naivní. Ano, jazyk využívá podobných nebo týchž kognitivních mechanismů jako jiné inteligentní projevy. Ano, významy jazykových prostředků jsou (spolu)utvářeny naší tělesností, naším přírodním i kulturním prostředím. Ano, naše pojmy mohou být různými způsoby konstruovány a re-konstruovány. Ne, jazykový význam není produktem individuální mysli/mozku; nedává smysl bez dalšího ztotožňovat význam slova „stůl“, pojem stolu a „mentální reprezentaci“ jedinečného či obecného stolu; mysl není nádoba, ve které by se jako kuličky hromadily, seskupovaly a přeskupovaly pojmy coby jakési abstraktní otisky stolů, židlí a skříní. Hlouběji tu jít nechci; primárně mi šlo opravdu jen o poukázání na rozdílné způsoby, jimiž se s přívlastkem kognitivní v domácím i zahraničním lingvistickém kontextu nakládá.
V českém prostředí se navíc pojmové nejasnosti komplikují o skutečnost, že pražský výzkum prováděný pod hlavičkou kognitivní lingvistiky náleží spíše k slovanské (polsko-česko-ruské) nežli k anglosaské větvi tohoto lingvistického směru; tuto slovanskou větev přitom charakterizuje přerůstání do oblasti etnologie či kulturní antropologie. Řečeno krátce a v této krátkosti snad příliš kategoricky: Oproti kognitivní vědě, kognitivní lingvistika podstatně posunuje smysl slova kognitivní. Česká kognitivní lingvistika tento posunutý smysl zachovává; v části svých projevů ovšem opouští obor lingvistiky.
Vyšlo v SALi (Studie z aplikované lingvistiky) 2/2014.