Nějak tu zapomínám odkazovat na své příspěvky na blogu Aktuálně, tak jen pro pořádek z posledních měsíců:

[edit 30. 8. 2025 – server Aktuálně celou starou blogovou sekci navzdory slibům znepřístupnil, odkazy již nejsou funkční. Pro archivní účely sem kopíruju aspoň pracovní verze textů; shoda s původně publikovanou verzí není zaručena především co do formátování, odkazů a kontroly překlepů.]

Odvody OSVČ – proč chce vláda zlikvidovat drobnou podnikatelskou iniciativu?

Odvody OSVČ na sociální pojištění vzala vláda za špatný konec. Problémem těchto odvodů není příliš nízké minimum, nýbrž to, že absurdně vysoký počet živnostníků odvádí pouze toto minimum.

Problémem je, že stát neumí ohlídat, aby se například ajťák, který de facto vykonává pravidelnou práci zaměstnance s výdělkem sto tisíc měsíčně, nemohl prohlásit za podnikatele a využívat výhod, které stát podnikatelům za jejich iniciativu v nejistých podmínkách nabízí. Z oněch měsíčních sto tisíc totiž švarcsystémový „živnostník“ šedesát odepíše pod hlavičkou paušálních výdajů, ze zbylých čtyřiceti počítá svou daň z příjmu, pro účely sociálního pojištění je ale ještě rozpůlí a tento odvod počítá z částky zvíci minimální mzdy. Stejně jako třeba živnostnice-kadeřnice někde na periferii republiky, která dnes bez ohledu na obrat prvních šest tisíc měsíčně odesílá státu a teprve pak začíná vydělávat na bydlení pro rodinu, potraviny a tak dále. Napříště to bude devět nebo deset. Přesvědčit ji, že toto pojetí daní je spravedlivé a že se vyplatí zůstat se svým podnikáním v systému, bude obávám se pro ajťácko-středopravicovou koalici nadlidským úkolem.

I bez ohledu na silnou regresi, která ve zdanění živnostníků s ročním příjmem pod milion panuje, zvyšovat jejich minimální měsíční odvody k úrovni deseti tisíc znamená zabíjet drobnou podnikatelskou iniciativu v ČR. Za těchto podmínek těžko jako podnikatel/ka na hlavní činnost začnete s čímkoli, čím byste se mohli chtít na vlastní pěst živit. Ať už by to bylo včelařství (sedmdesát sklenic medu měsíčně pro stát??), masérství, marketing, jazykové korektury nebo výroba sádrových andělů a lapačů snů. (Ne, já taky nevím, kdo tyto předměty kupuje.) V lepším případě si budete hledat záminku pro výhodnější podmínky vedlejší samostatné činnosti (studium, rodičovská, částečný zaměstnanecký úvazek…), v horším budete svou činnost budovat načerno anebo se svých představ vzdáte.

Diskusi o spravedlivém dělení břemene mezi zaměstnance a podnikatele nelze rozumně vést bez historické perspektivy: bez povědomí o časovém vývoji nezaměstnanosti. Pokud je dnes nezaměstnanost rekordně nízká, lze pochopit, že stát nestojí o volnonožce realizující se ve svém oboru za upachtěných patnáct tisíc měsíčně. Má důvod nasměrovat je do ekonomicky výkonnějšího zaměstnaneckého procesu. Jenže systém je nastavován dlouhodobě – mimo jiné i za časů vysoké nezaměstnanosti. Každý, kdo v takovém období nespadne do státní záchranné sítě a protlouká se situací ve svém legálním podnikání, dokonce přitom státu něco odváděje, je pro státní pokladnu požehnáním. Nejúspěšnější z nich se pak stávají i motorem dalšího růstu. Vysokou inflaci jsme si taky ještě předloni neuměli představit – tak že bychom tu plnou zaměstnanost měli navěky?

Nešidíte se na penzijním spoření? Navýšit měsíční platbu nestačí

Ceny bytů: šest poznámek na zbytek roku

Ceny bytů: šest poznámek na zbytek roku

1. Média, i ta seriózní, o situaci na bytovém trhu nadále informují velmi nevyváženě. Proroků rostoucích cen je jako much. Je to ale do značné míry tím, jak si novináři ulehčují práci a ptají se jen těch, kdo jsou snadno na dosah: realiťáků, hypotečních makléřů, developerů. To jsou shodou okolností také ti, kdo z růstu cen profitují, a systémově tedy nemají zájem připouštět jakýkoliv budoucí pokles. Reprezentativně se vyptat opačné strany, tj. domácností plánujících své bydlení a drobných nemovitostních investorů, je výrazně těžší (podobným směrem mířilo snad jen Aktuálně.cz v projektu Bydlení za všechny prachy). Možná že ceny v dohledné době porostou, možná že ne, ale ptát se na to jen těch, kterým padají do kapsy procenta z těch dosažených, je každopádně špatná žurnalistika.

2. Z předešlého bodu vyplývá i to, že pokud pokles cen nastane nebo už nastal, málokdo ho bude vyhlašovat. Znamenalo by to potvrdit, že pokles je možný, a to strana prodávajících se svým aparátem realitek nepotřebuje. A když, tak jen jako reklamu na okamžitý nákup. O jakémkoli větším poklesu cen se většina obyvatel dozví, teprve až bude po něm. Zásadní je navíc rozdíl mezi nominálními a reálnými cenami. Pravděpodobný scénář je ten, že delší velmi mírný nominální pokles, jaký zažíváme od loňského léta, se potichu překlopí do podstatného poklesu přepočteného na ceny ostatních životních potřeb a na příjmy obyvatelstva. Vítězem celého procesu bude ten, kdo nepromešká chvíli, kdy se pro něj žádaná nemovitost stane relativně dobře dostupnou (ať už to v jeho případě znamená cokoli).

3. Co se týče oživení trhu, na které různí komentátoři poukazují, to se zdá zatím nejisté. Věštit ho z červencových dat, která znamenají meziroční i meziměsíční propad, s odkazem na „očištění o sezónní vlivy“, je pohyb na hraně chyby měření. I kdyby však bylo oživení skutečné, není to zdaleka totéž co růst cen (třebaže by o tom někteří rádi veřejnost přesvědčili a podnítili tak brzké pokračování české nemovitostní psychózy). Oživení trhu znamená, že více zápasů v přetahované mezi nabídkou a poptávkou zná svůj výsledek. Neříká se tím, komu v těchto zápasech povolily svaly dřív.

4. Ohledně novostaveb se česká debata zmítá mezi zvláštními extrémy. Na jedné straně je prý výstavba nevhodnou regulací a papírováním prodlužována o dlouhé roky a postavit od píky něco podstatnějšího trvá i k deseti letům. Na druhou stranu developeři kvůli nízké poptávce při daných cenách málem ze dne na den „zastavují výstavbu“ a vyhrožují nedostatkem nových bytů už napřesrok. Přeberte si to, jak umíte, laik by ovšem myslel, že developerské plánování probíhá v jiném, podstatně delším cyklu nežli úroková politika ČNB. Pokud developer nechce prodávat za aktuálně dosažitelné ceny a nechává svůj projekt mimo trh, je to samozřejmě jeho právo. Zní to ovšem o dost méně dramaticky než „nestavíme!“.

5. Před rokem a čtvrt jste v běžném českém hovoru mohli zaslechnout slova „je válka“. Jen tak, bez místního určení. Všichni jsme pociťovali, jak je ona válka blízko a jak se nás týká. Na frontě se přitom od té doby nezměnilo zas tak moc. Je asi přirozené, že jsme se v našich končinách časem vesměs vrátili k byznysu „as usual“, válka a bezpečnost ve střední a východní Evropě ale zůstává zásadním faktorem pro nemovitostní trh. To, jak dopadne ruská agrese na Ukrajině, má zásadní vliv na to, jak bezpečné bude žít v Česku a kdo zde bude chtít žít. Rusko se podle všeho připravuje na dlouhou válku, kterou pojímá jako svou existenční otázku (bez ohledu na přiměřenost takového vnímání). Je to hypotetická otázka, ale pokud by se zhroutila ukrajinská obrana, slovenské volby za měsíc ovládl prokremelský Fico a v USA se za rok stal opět prezidentem Trump, kolik budete v takové bezpečnostní konstelaci ochotni zaplatit řekněme za nemovitost na Moravě? (Omlouvám se za cynismus, s nímž zde válku zařazuji do šestice tržních poznámek. Trh ale není etické prostředí.)

6. Akcioví investoři znají střídání dob, kdy roste celý trh, s dobami, kdy se vyplatí tituly pečlivě vybírat. Jelikož nemovitosti se v posledních dekádě staly základní investiční představou Čechů, je dobře možné, že bude třeba uvažovat o nich podobně. Cenový vzestup, stagnace ani pokles nemusejí být do budoucna adekvátní charakteristikou trhu jako celku. Jako první v řadě se nabízí opozice center (pro jednoduchost řekněme univerzitních měst v čele s Prahou) a periferií. Rozdíl mezi místy, kde lidí přibývá a kde jich ubývá; kde chtějí žít a kde nechtějí. Pokud bych si měl vsadit na střednědobý vývoj, řekl bych, že v Praze ceny nebudou už nominálně klesat, zatímco na periferiích je pro to stále ještě spousta prostoru. Praha jako mezinárodní metropole je kapitola sama pro sebe. (V jejích lepších čtvrtích dnes české peníze soutěží s penězi mnoha lidí, kteří by mohli žít a vydělávat leckde od Barcelony po Helsinky, ale kteří nikdy nezakotví v Šumperku, Vsetíně nebo Klatovech.)