Minulý týden se zase jednou na pár hodin do popředí mediálního zájmu dostala otázka možného zjednodušování českého pravopisu. Konkrétně tvrdého a měkkého i, které se v češtině už po několik stovek let výslovnostně nerozlišují. Dobrých argumentů pro i proti se pár najde. Na jedné straně je to především pociťovaná neúměrnost úsilí, které v jisté fázi života vynakládáme na bezpečné osvojení něčeho tak nezávažného, jako je zápis jednoho standardního řečového zvuku (něco jako kdyby komplexní společenská pravidla ovládala, kdy na sebe při letmém setkání máme na pozdrav mávnout pravou rukou a kdy levou). Na druhé straně stojí ohled k tradici, který v lepším případě znamená nejen „když jsme si tím prošli my, tak ti mladí to zvládnou taky“, ale také ohled na srozumitelnost psaných sdělení přes více generací, na etymologickou průhlednost a příbuzenskou provázanost výraziva napříč jazyky.

Jeden aspekt věci zůstal ale myslím obecně nepochopen. Jsem přesvědčen, že osud této změny dnes není v rukou jazykovědců. Je v rukou autoritativních jazykových uživatelů, jimiž dnešní jazykovědci jsou čím dál méně (a čím dál méně jakožto jazykovědci chtějí být, ostatně podle mého soudu velmi správně). Je v rukou těch, kteří s psanou češtinou zacházejí natolik aktivně, že tím ovlivňují i ostatní v jejich nakládání s jazykem.

Nová reforma „jotı a ıpsılonu“, proběhne-lı, bude ďīlem autorů, redaktorů a vıdavatelů, kteřī a které jı na svīch bedrech budou ochotňı pronést skrz předem spočītané zıskı a ztrátı na majetku, reputacı, čtenářské přīzňı. Vlastně bıch se dıvıl, kdıbı tuto rukavıcı v přīšťīch letech někdo nesebral a nevıdal některī z bestsellerů na zkoušku ı v „reformovaném pravopıse“. Kontroverze prodává a technıckı vzato nejde o moc vīc než o edıtačňī funkcı Najīt –> Nahraďıt vše. Se zbıtkem (zatrolené ďı ťı ňı) už lıngvısté a lıngvıstkı bezpochıbı ráďı poraďī, to hlavňī se ale stane bez ňıch.