Open Access, hnutí za otevřený přístup k vědeckým informacím, dnes nepominutelně patří k realitě mezinárodního vědeckého publikování. Jedná se o požadavek veřejného, okamžitého a bezplatného on-line přístupu k výsledkům vědeckého výzkumu financovaného z veřejných zdrojů. Domácí vědecké instituce s přijetím tohoto konceptu příliš nespěchají, o Open Access se u nás zatím mnoho nemluví. Jinak je tomu v západoevropském vědeckém světě, kde se pod tlakem požadavku na otevřený přístup v posledních letech zásadně proměňují zaběhané publikační a vydavatelské praktiky a politiky. Do čela změn se postavila Velká Británie: po několikaletém přechodném období, které začalo rokem 2013, bude povinně muset být 100 procent nových vědeckých výsledků vzniklých za veřejné podpory publikováno v režimu Open Access (OA).
Požadavek co nejotevřenějšího přístupu k vědeckým výsledkům (samozřejmě s výjimkou bezpečnostně citlivých materiálů apod.) je zřejmě rozumný a těžko lze proti němu jako takovému něco mít. Sotva a priori vymyslíme dobré důvody, proč by věda financovaná z veřejných prostředků měla být skrývána před kýmkoli, kdo se o její výsledky zajímá: ať už jde o skrývání za branami placených vědeckých žurnálů publikovaných dnes především on-line, nebo – v naši technicky pokročilé době – o publikování v nízkonákladových, nesnadno dostupných tištěných materiálech. (Stranou tu chci ponechat podmínky komerčního využití takových výsledků a související radikálnější podobu požadavku OA, tzv. Open Access Libre.)
Zároveň je ale třeba mít na paměti, že všeobecná dostupnost výsledků není jediným cílem vědeckého publikačního procesu, a není ani cílem nejdůležitějším. Je spíše třešničkou na dortu, jíž by nemělo být dosahováno na úkor kvality vědecké práce ani na úkor zacílenosti jejího publikování. K obecnému prospěchu vede jistě především zpřístupnění kvalitních vědeckých výsledků všem těm, kdo jich reálně mohou využít nebo na ně ve své práci navázat; zisk z jejich zpřístupnění komukoli jinému, třebas i miliardám lidí prostřednictvím internetu, je z principu mnohem spornější.
Požadavek Open Access vstupuje do komplexního prostředí. Není možno jej přímočaře naplňovat, aniž bychom zároveň toto prostředí ovlivňovali v dalších ohledech, které se mohou potenciálně obrátit v neprospěch ostatních oprávněných požadavků na vědecko-výzkumný provoz. V tomto příspěvku se nechci zabývat podrobnostmi dosavadního prosazování otevřeného přístupu u nás nebo jeho právním zarámováním. Rád bych ale naznačil některé důležité souvislosti mezi principem OA a obvyklými procedurami současného vědeckého publikování, a to s přihlédnutím k situaci české vědy (která dosud v naprosté většině oborů za západoevropskými standardy zaostává; absence širší diskuse o otevřeném přístupu je koneckonců jedním ze symptomů). Ve chvíli, kdy vznikne vůle k začlenění tohoto principu do domácích výzkumných, grantových aj. politik (nepochybuji, že se tak pod západním vlivem během příštích let stane), měli bychom být připraveni se s tímto požadavkem vyrovnat poučeně, nikoli jeho bezhlavým přijetím bez ohledu na jeho systémové souvislosti. To by totiž mohlo snadno způsobit turbulence v kvalitě a zacílenosti publikací podobné těm, které byly v minulosti vyvolány některými málo promyšlenými změnami v metodice hodnocení české vědy.
Úvodem ještě něco málo pojmových vymezení. Běžně se rozlišují dva hlavní způsoby naplňování požadavku Open Access, tzv. zlatá a zelená cesta. V obou případech se jedná o alternativu ke stavu dosud převládajícímu, kdy on-line obsah odborného periodika (vycházejícího v on-line a zbytkově i v tištěné podobě) je zájemci zpřístupněn pouze za úplatu, ať už jednorázovou, nebo v rámci předplaceného přístupu k produktům daného vydavatele, který si instituční knihovny v různém rozsahu individuálně zjednávají. (Místo periodika se může jednat také o knihu nebo o konferenční sborník; zde se však pro přehlednost omezím na publikace žurnálové, které jsou jak páteří mezinárodního vědeckého provozu, tak hlavní frontou prosazování otevřeného přístupu.)
Při „zlaté cestě“ otevřeného přístupu je za veřejné, bezplatné zpřístupnění obsahu zodpovědný vydavatel. V typickém případě se jedná o vydavatele komerčního – většina významných mezinárodních vědeckých žurnálů vychází pod křídly velkých vydavatelských domů, jako je Springer, Elsevier nebo Wiley. Náklady a zisk, které není v případě otevřeného přístupu možno pokrýt ze strany čtenářů, resp. jejich institucí a institučních knihoven, přenáší tak vydavatel na stranu autora, resp. jeho instituce, ve formě tzv. APC (Article Processing Charges, poplatky za zpracování publikace).
Oproti tomu při „zelené cestě“ OA je otevřené zpřístupnění publikované vědecké práce iniciativou autora, popř. jeho instituce. Vydavatel nadále poskytuje placený přístup k publikaci a refunduje tímto způsobem své náklady, autor nebo autorka však zároveň určitou verzi této publikace otevřeně zpřístupňuje prostřednictvím osobní webové stránky nebo institucionálního repozitáře (tzv. autoarchivace). V současnosti je obvyklé, že vydavatel drží práva k finální podobě publikace, autor je však oprávněn ihned nebo po určité době veřejně zpřístupnit její obsah v podobě, která byla přijata k publikaci, tzv. postprint. (Tato podoba se od výsledné publikace obvykle liší až na drobnosti jen ve formátování a především v absenci finálního stránkování. Tento rozdíl hraje minimální obsahovou roli, avšak významně ztěžuje korektní citování díla.)
Prvním poučením tedy je, že proces uveřejňování vědeckých výsledků není nikdy bezplatný, jde pouze o to, která strana nese jeho náklady. U základního výzkumu se samozřejmě všechno nebo téměř všechno děje vposledku za prostředky veřejné. Není ovšem lhostejné, zda jsou tyto prostředky do vědeckého publikování vkládány na straně čtenáře a jeho „poptávky“ (tj. na straně institučních knihoven platících za přístup k vědeckému obsahu), nebo na straně „nabídky“, tj. autora platícího náklady zveřejnění své práce. Tento rozdíl může mít značný vliv na dynamiku vědeckého a publikačního provozu.
Stranou zde ponechme problém přiměřeného zisku komerčního vydavatele, ačkoli i ten hraje v dění kolem Open Access svou roli. Současný vzestup tohoto hnutí souvisí s nedávno projevenými antipatiemi vědců zvláště vůči vydavatelskému domu Elsevier: jeho růst zisků spojený s přesunováním publikačních aktivit do on-line světa byl vnímán jako nemorální vzhledem k tomu, že v současnosti nejnáročnější část redakčních aktivit – peer-review posuzování – obstarává sama vědecká komunita bez nároku na honorář.
Poptávce po otevřeném přístupu vychází v posledních letech velké vydavatelské domy vstříc jednak ústupky v otázce „zelené cesty“ (především právě obecným umožněním autoarchivace postprintů), především pak nabídkou možností „zlaté cesty“ pro většinu ze svého portfolia žurnálů. Vznikají tzv. hybridní žurnály, k nimž dnes patří většina prestižních časopisů z jednotlivých oborů: přístup k jejich obsahu je placený jako dříve, s výjimkou článků, jejichž autoři se rozhodli uhradit náklady na jejich publikaci (APC) – tyto články jsou pak přístupné bez omezení. Tento stav přechodu od modelu placeného přístupu (subscription-based model) ke „zlaté cestě“ přístupu otevřeného je problematický, neboť z principu dochází k tzv. double-dipping na straně vydavatelů. Ti v této fázi inkasují jak poplatky za předplacený přístup k obsahu celého časopisu, tak nemalé APC za vybrané články. Instituční knihovny logicky nemohou vypovědět předplatné žádaného žurnálu, dokud není otevřeně dostupná dostatečná část jeho obsahu. Celkové publikační náklady se v této přechodné fázi zvyšují – „zlatá cesta“ není z hlediska cílů OA efektivní, dokud nemá v publikačním procesu výsadní postavení. Zatím tomu tak v mezinárodním měřítku ani zdaleka není.
Tlak ze strany britské výzkumné rady na rychlý přechod k otevřenému přístupu je proto pochopitelný. „Zlatá cesta“ je při něm preferována, byť nikoli nařízena. I to má zřejmě své důvody. Jednak je „zelená cesta“ poněkud problematická z hlediska garantované stálosti vědeckého obsahu a možnosti referovat k němu. Autoarchivovaný postprint se svými výše zmíněnými vlastnostmi nemusí být v praktickém ohledu plnou náhradou za svou oficiálně publikovanou verzi a nezaručuje ani podobnou neměnnost pro účely vědeckého odkazování. Především však „zelená cesta“, jakkoli krátkodobě lákavá i schůdná, není udržitelná jako hlavní pilíř otevřeného přístupu – obchází totiž potřebu vydavatele kompenzovat publikační náklady, ať už na straně čtenáře, nebo autora. Vydavatelé ji mohou obecně vzato tolerovat, jen nakolik je tímto způsobem zpřístupňován obsah, za který instituce (knihovny) tak jako tak v rámci žurnálového předplatného platí. Kdyby se však zpřístupňování „zelenou cestou“ rozrostlo do takové míry, která by umožnila institučním knihovnám masově omezovat výdaje za potřebný vědecký obsah, stala by se situace pro vydavatele neúnosnou. Nemohli by pak zřejmě udržet svůj v současnosti poměrně vstřícný postoj vůči autoarchivaci.
Je již také jasné, že současné proměny mezinárodního publikačního provozu přesahují hranice a působnost jednotlivých států. Zaujetím pozice v čele Open Access a souvisejícím přesouváním publikačních prostředků „od čtenáře k autorovi“ se Británie vystavuje možnému riziku, že zatímco výsledky britské vědy budou volně přístupné ve světě, přístup vědců k obsahu odjinud, dosud především placenému, bude ztížen. Opačný problém hrozí zemím na samém chvostu otevřeného přístupu, jakou se zatím zdá být ČR. Pokud tento model v západním vědeckém světě převládne, bude pro nás znamenat snadnější, lacinější přístup k zahraničnímu vědeckému obsahu. Zároveň však, nebudeme-li jeho součástí, hrozí, že se naše vědecká práce za stěnou dožívajícího placeného přístupu stane pro zahraničí „neviditelnou“. Mj. z tohoto důvodu se domnívám, že fenomén Open Access, ať již k němu máme jakýkoli vztah, nemůže českou vědu v delším horizontu minout.