Archiv rubriky: Historicky

Lidová architektura na Šumpersku aneb Jak se tu kdysi stavělo

Publikováno | Autor:

V šumperském Vlastivědném muzeu od června do září probíhá výstava „Lidová architektura na Šumpersku“, kterou ve dnech 9.–10. června doplnil workshop „Tváře venkova“ s přednáškovou a praktickou částí. Praktické části jsem se bohužel zúčastnit nemohl, o tom ostatním tu ale rád podávám zprávu doplněnou o pár osobnějších úvah.

Přednáškovou část workshopu bylo možno vnímat jako zhuštěnou, dynamičtější prezentaci témat výstavy, tu a tam s jinými důrazy. Skladba přednášejících přinesla podnětnou konfrontaci tří odlišných pohledů na ochranu lidového architektonického dědictví: z veřejných institucí tu Jiří Kaláb zastupoval olomoucké pracoviště Národního památkového ústavu, Jakub Černoch Správu CHKO Jeseníky, Jan Tomíček pak ztělesňoval občanský podnik jménem Společnost Isidora Korgera.

Přístupy k ochraně lidové architektury

 

Památkáři jako Jiří Kaláb vyhlašují kulturní památky či památkové zóny a svádějí boje s rozpočty, projekty a někdy i vlastníky nemovitostí o to, aby památková ochrana smysluplně udržovala kulturní hodnoty vtělené v dochovaných stavbách minulosti. Vesnické památkové zóny jsou v bývalém šumperském okrese čtyři: Jakubovice, Dlouhomilov, Palonín a Třeština. Solitérních chráněných památek lidové architektury je několik desítek, více než jedna se nachází třeba v Bludově, Kosově, Sudkově a v Rovensku.

Správa CHKO se v rámci ochrany přírody věnuje i ochraně kulturní krajiny. Vzhledem k omezenému rozsahu CHKO se to jednak týká jen části Šumperska, jednak na rozdíl od památkářů tato instituce nedbá o uchování konkrétní historické matérie, nýbrž se pokouší vymáhat to, aby se nová výstavba v krajině držela v hrubých výrazových mantinelech tradičních jesenických staveb. A to svým umístěním v intravilánu, proporcemi domu i vzhledem použitých materiálů. (Nabízejí se zde různé kulturně-ekologické úvahy, a to zvlášť v kontextu aktuální energetické krize. Tradice zpravidla v historii nebývala dodržována samoúčelně, proměňovala se pod tlakem okolností. Ovlivní současná energetika třeba to, jakým způsobem v naší krajinné estetice přijímáme fotovoltaiku nebo větrníky?)

Tradiční stavební materiály Jeseníků – kámen, dřevo – na odkryté stěně. Sobotín.

Korgerovská společnost v sobě zčásti spojuje obé, zčásti se liší. Spojuje předchozí pohledy v tom, že je schopna jak přísného památkářského restaurování historických pozůstatků, tak z nich zároveň pečlivým probádáním destiluje dobovou regionální estetiku. Tu neváhá znovu uplatnit v nové, „volné“ tvorbě – ve fasádových realizacích na starších stavbách v památkově nechráněném terénu, případně i na novostavbách. Styl tedy v podání korgerovců překračuje historickou materii. Jan Tomíček, zjevný spiritus agens Společnosti, svůj program označil jako „realizaci reminiscencí s tvorbou vlastního rukopisu navazujícího na lokální vzory“. Nejikoničtějšími vzory jsou právě práce stavebního mistra Isidora Korgera a jeho zednické party, která v době kolem roku 1840 intenzivně stavěla a fasádničila v okruhu Sudkova, Kolšova, Dlouhomilova, Postřelmova i v širším okolí.

Zásadní rozdíl mezi Společností a prvně jmenovanými dvěma institucemi je právě v jejich institučním charakteru, oproti aktivismu a nadšenectví Tomíčka a spol. Domnívám se, a mám to podložené zkušenostmi z různých oborů, že obojí je nezastupitelné a doplňuje se. Nadšení aktivistů dokáže netušené věci právě po tu dobu, po kterou z omezených lidských zdrojů trvá. Instituce jsou od přírody pomalé, zkostnatělé, neefektivní – ale obyčejně nás všechny přečkají. Bez institucí by věci nepřetrvávaly, bez aktivismu by nevznikaly. Právě hluboké prozkoumání tématu a zaujetí přeměněné v čin (spíše než neúčinný konzervativní moralismus v duchu „zpytujme svědomí, co po nás jednou zůstane“) jsou tím nejpřesvědčivějším ospravedlněním pro Společnost a její pracné replikování vesnické estetiky poloviny 19. století. (Jak zaznělo z úst Jana Tomíčka: „18 metrů obloučkového vlysu. Bylo to nekonečné.“)

Nová realizace štukové fasády podle vzoru Isidora Korgera. Bludov.

Typologie domů na Šumpersku

 

Tradiční národopisný výklad spatřuje v šumperském okrese rozhraní tří typů vesnického domu, související též s národnostní hranicí. Ve všech třech oblastech během 18. a 19. století probíhá posun od dřevěného ke zděnému stavitelství, daný požadavky na požární odolnost. Od severu tak vzniká typ „jesenického domu“ (s typickým soustředěním obytných i hospodářských prostor pod jednu střechu a s relativně největším dochováním roubených konstrukcí), od jihu „hornohanácký dům“ (od klasického hanáckého se liší štítovou orientací do ulice a často sloupovými arkádami v podélné linii), od jihozápadu „hřebečský dům“ (typická je zde usedlost v podobě uzavřeného čtverce obytných a hospodářských staveb). I toto členění korgerovská společnost poněkud přemazává poznatkem (s odkazem na historika Drahomíra Polácha), že rozvinuté fasádní tvarosloví Isidora Korgera, jakož i jeho žáků a konkurentů, takovou hranici nerespektuje a do nějaké míry přesáhlo do všech zmíněných oblastí.

Mladší, zděná podoba jesenického „jednotného“ domu – obydlí i hospodářské prostory (chlév, stáj) pod společnou střechou. Vernířovice.

Hospodářská část téhož domu.

Hornohanácký arkádový dům – „Divišův“ statek v Bludově.

Sama výstava, sestavená kurátorkou Márií Kudelovou za vydatného přispění výše jmenovaných lidí a institucí, přináší ohromující množství obrazového materiálu s detailním popisem. Tříděn je s dobrým porozuměním podle jednotlivých témat regionální architektury (tvar usedlosti, stavební materiály, střecha, podoba štítu, štuková výzdoba…). Pro laika nepolíbeného tímto tématem bude objem materiálu v monotónní struktuře „foto stavby, lokace, terminologický popis“ pravděpodobně poněkud ubíjející. Mně osobně – prohlásil bych se za laika mírně poučeného – však výstava ve spojení s worskhopem naplnila dlouhodobé přání podrobněji se seznámit s regionální lidovou architekturou.

Archaická vesnická architektura je výjimečný obor kultury, v němž má venkov přirozené prvenství nad městy. Dokonce do té míry, že čím větší „zapadákov“, tím hodnotnější stavební doklady minulosti. Právě na periferiích byly totiž staré formy nejméně převálcovány novými potřebami ekonomiky a bydlení. Nejarchaičtější vesnické domy byly svého času objevovány na chudém, zastrčeném Valašsku, v nedávnější minulosti třeba na Vysočině, kde dendrochronologické sondy v některých nenápadných stavbách překvapivě ukázaly na rané 17. století. Takové „štěstí“ na Šumpersku, které ekonomicky rozkvetlo především během 19. století, nemáme – nejstarší dochované domy jsou tu aspoň o sto let mladší, typicky už zděné. Přesto by měly být hýčkány. Není toho jinak moc, co by zpohodlnělého měšťana přimělo navštívit Dlouhomilov, Svébohov nebo Jedlí…

Psáno pro Olomouckou Drbnu.

 

Rodokmeny na zakázku – co máte chtít od profesionálního genealoga?

Publikováno | Autor:
3

Jako genealog se specializuju jen na jednu konkrétní oblast a jednu technologii. Pokud ode mě budete chtít zpracovat cokoli jiného, obyčejně vás odmítnu s tím, že bych to na profesionální úrovni nezvládl.

Kdybych ale chtěl svůj rodokmen zadat jako zakázku někomu jinému, věděl bych, co od něj chtít a jak poznat, že odvádí kvalitní práci. Sám totiž vím, jaké jsou v  genealogii moje limity a čím vším je možné si ulehčit práci, když se nikdo nedívá (ne že bych to dělal, pochopitelně…!). Zde jsou tedy moje doporučení k výběru profesionála nebo profesionálky pro vaši genealogickou zakázku.

Co určitě chtít

Za posledních patnáct let se genealogický svět velmi proměnil skrze širokou internetovou dostupnost historického materiálu, především matričního. Svými rodovými stromy se na vlastní pěst zaobírá řada zájemců, a někteří se do toho ponoří natolik soustavně, že si pak přirozeně začínají přibírat i zakázkovou práci pro jiné. Nic proti tomu, se vším se musí nějak začít! Odborník či odbornice v rodopisu, kterým se nemusíte bát zadat placenou práci, by se ale měli vyznačovat některými vlastnostmi navíc.

Zaprvé, minimálně o třídu lépe než vy by se měli orientovat aspoň ve dvou z následujících tří témat:

  • genealogie a existující prameny daného regionu (např. na úrovni Haná, Valašsko, východní Čechy; v případě ciziny konkrétní stát)
  • jazyk a písmo zápisků dané doby a oblasti (podle okolností čeština, latina, němčina včetně laikům obtížně čitelného kurentního písma, na Slovensku maďarština…)
  • dobové sociální, majetkové, hospodářské, rodinné zvyklosti

Schválně říkám jen „minimálně o třídu lépe“. Přesněji to totiž jako laik těžko posoudíte, ale není to vlastně ani potřeba. Radost z nového poznání je totiž relativní. Nepotřebujete nutně profesora pomocných věd historických. Je bezpochyby na místě platit coby odborníkovi někomu, kdo vám dokáže na vaše otázky dávat zajímavá a přesvědčivá vysvětlení bez logických rozporů.

Ochota vysvětlovat to, na co se budete doptávat, a schopnost dělat to přesvědčivě jsou naprosto zásadní. Dobrá genealožka bude mít z vašich dotazů radost. Budou pro ni známkou, že se zabývá něčím, co druhá strana chápe, oceňuje a co není jen položkou, prapředkem k odškrtnutí a uložení bez dalšího zájmu. Špatná genealožka se bude naopak bát, že svými dotazy odhalíte nekvalitu její práce.

K ochotě a schopnosti vysvětlovat patří i schopnost genealoga přiznat, že neví, zápisku nerozumí nebo ho nedokáže rozluštit. To není v historii ostuda. Pokud vám jako zákazníkovi zrovna na dané věci mimořádně záleží, měl by mít genealog v záloze ještě nějaké způsoby, jak ji stopovat a kde se o ní informovat.

Genealogičtí profesionálové by rozhodně měli být na požádání schopni konkrétními originálními záznamy doložit drtivou většinu zjištění. Ideálně by tyto záznamy měly v kopii být rovnou součástí dodávky, a to pro pohodlnou kontrolu v čase dodání i v budoucnu. Jen zcela okrajově a spíše v závěrečných než v úvodních fázích zkoumání, jako věc vybudované důvěry, lze připustit zjištění, která stojí na intuici a zkušenosti genealoga s konkrétní oblastí, záležitostí apod. spíše než na konkrétním důkazu. Mimo jiné proto, že chyba v počátcích zkoumání může celý následný proces odklonit na chybnou kolej.

U zjištění, která jsou vinou nedostatečných záznamů pouze pravděpodobná, by měla genealožka věrohodně popsat okolnosti a rozhodnutí o dalším pokračování na tomto základě přenechat klientovi. Vezměme si případ: hledáme praprapradědečka Alfonse Vomáčku, který se měl narodit kolem roku 1840 dosud neznámým rodičům; jediný Alfons Vomáčka mezi lety 1830–1850 se přitom v dané farnosti rodí roku 1837 Sebastianu Vomáčkovi a jeho ženě Filoméně. Ztotožníme ho s hledaným Alfonsem? Rozhodnutí pro/proti záleží na řadě věcí: jak časté je v okolí příjmení Vomáčka? Jak spolehlivý byl původní odhad narození kolem roku 1840? Z jakého záznamu vyplynul a jak chybové typicky jsou záznamy toho druhu?

Je na genealožce popsat záležitost a navrhnout klientovi řešení, a to vždy s respektem k principu, že u pochybných větví je na místě ukončit pátrání. Je pak na klientovi o záležitosti rozhodnout s vědomím rizika, které je v pokračování na daném základě obsaženo. Jen takovou otevřeností se dá vybalancovat konflikt zájmů, který mezi genealožkou a klientem zpravidla panuje. Totiž ten, který genealožce velí zajišťovat si další práci pokud možno hladkým pokračováním do minulosti, zatímco klienta nabádá neplatit za zkoumání rodů, které se ho ve skutečnosti netýkají.

Další požadavky na seriózního genealoga se týkají rozsahu pátrání a způsobu účtování. Ne nutně ceny – ta je na dohodě obou stran a podle okolností se může významně lišit. Profesionál jako zkušenější strana je ale zodpovědný za nekonfliktní a realistické nastavení klientova očekávání ohledně poskytnuté služby a její ceny. Měl by společně s klientem, s respektem k jeho preferencím a rozpočtu, jasněji definovat rozsah pátrání – pouhým slovem „rodokmen“ totiž různí lidé míní velmi různé věci. Solidní genealog vám neoznámí hned na úvod, že od něj zpracovaný rodokmen stojí třicet tisíc, nýbrž s respektem přistupuje i k těm, jejichž rozpočet je desetinový, a i jim je schopen dát konkrétní – byť pochopitelně omezenou – nabídku. Především pak má zavedený takový způsob prezentování výsledků práce, který zaručí, že jejich případné nevyhovování potřebám klienta se projeví dřív, než účet neúnosně naroste. Pokud jste jako klient již zavázáni k platbě přes 4–5 tisíc korun a netušíte ještě, co za ni dostanete, je načase zbystřit.

Konečně, české prostředí laické genealogie je poněkud nezdravě posedlé hledáním „modré krve“. Seriózní genealog ani genealožka toho nezneužívá, neslibuje vám šlechtický původ a tyto sklony ve vás nebude neopodstatněně živit. Ví totiž, že potomků vyšší aristokracie, kteří by o tomto původu nevěděli, je v populaci zanedbatelné procento a že vágní rodinné historky o šlechtických levobočcích se zpravidla zakládají spíše na lidské potřebě přikrášlování a romantizování všednosti, nežli na pravdě.

Co je na dohodě…

… resp. často spíš na fixní nabídce genealoga a na vaší ochotě ji přijmout, ber nebo nech být.

V prvé řadě je na dohodě cena zakázky, případně způsob, jak se k výsledné ceně postupně dospěje. Cena, za kterou jsme ochotni pracovat nebo si práci naopak kupovat, je u každého z nás jiná a je většinou zbytečné se o ni příliš handrkovat. Strana, které návrh nevyhovuje, se zkrátka poohlédne někde jinde. Cenu je možno počítat jak od času, tak od výsledku práce a obojí má nějakou nevýhodu:

Čas strávený prací se špatně vykazuje a snadno může být předmětem nedůvěry ze strany zákazníka. Negativní pocity může také vyvolávat optický rozdíl mezi hodinovým výdělkem zaměstnanců a hodinovou sazbou živnostníků. Kupříkladu zákazník, který v zaměstnání pobírá na hodinu 160 Kč, může obtížně přijímat hodinovou sazbu genealoga-živnostníka ve výši 400 Kč. Ta přitom vzhledem k celkové organizaci práce třeba vede ještě k nižším měsíčním příjmům, než na jaké je zvyklý zákazník ze zaměstnání; tyto souvislosti jsou ale méně na očích. – Účtování od hodiny genealoga chrání před neúspěšným hledáním; je však otázka, kolik neúspěšného hledání dokáže klient tolerovat a zda není účelnější, aby genealog vzal toto riziko na sebe, jako je tomu při následující možnosti.

Přinejmenším pro úvodní fáze vztahu se dá doporučit spíše účtování od výsledku – např. od každého zjištěného předka (na určité úrovni detailu). To klientovi poskytuje od začátku jasnější představu o tom, co si kupuje. Zde se genealožka nastavením cen potřebuje chránit před situací, kdy přes více záznamů a pramenů bude sledovat rodinnou situaci, nedá ji ale nakonec uspokojivě dohromady, a nedostane proto za práci zaplaceno. Jinými slovy, ceny budou takové, aby se neúspěchy a zádrhele v jedné části hledání pokryly úspěchem v jiné části. Levná práce od jednotky výsledku může genealožku motivovat, aby si vymýšlela neprokázané souvislosti a naopak zatajovala fakta, která na spolehlivost výsledku vrhají špatné světlo – není tedy v zájmu klienta, aby genealožka pracovala příliš lacino. Na druhou stranu vysoká sazba od jednotky není sama o sobě žádnou zárukou kvality. Důvěru v dobrou práci je třeba budovat všemi ostatními způsoby zmíněnými v tomto článku.

Věcí dohody je též finální rozsah a struktura pátrání. Jak už bylo řečeno, seriózní genealožka na vás nenahrne výsledky do 16. století za čtyřicet tisíc i s fakturou, pokud předem dostatečně jasně zaznělo, že váš limit je deset; nenaúčtuje vám rozpracování babiččina rodokmenu, pokud jste si jasně objednali dědečkův. Dále pak k dohodě patří použité metody. Ty se většinou odvíjí od schopností a možností genealožky. Bude za vás vystupovat i v jednání s matričními úřady, včetně plné moci k případnému dokládání příbuznosti? Bude pracovat se vzdáleně dostupnými zdroji, nebo pro vás – zpravidla nákladněji – vyrazí „do terénu“ a za fyzickými prameny v archivech? Omezíte se na matriční prameny, nebo bádání rozšíříte i na pozemkové prameny, sčítací operáty a další alternativní rodopisné zdroje? Bude vycházet jen z psaných záznamů, nebo jako novinku posledních let zapojíte i genetiku?

V neposlední řadě byste pak měli spolu s profesionálem mít jasno o formátu výsledků. Stačí vám výsledek ve formě textu o učiněných zjištěních, s přepisem záznamů a poučeným výkladem o tom, co pro váš rodinný původ znamenají? Potřebujete výsledky zanést do konkrétního genealogického programu nebo databáze? (Rozhodnutí o zveřejnění dat vašeho rodu, vámi placených, je pochopitelně čistě na vás.) Požadujete vizualizaci? Pokud ano, má být jen orientační pro lepší pochopení vztahů, nebo má jít o graficky reprezentativní – zpravidla nákladnější – rodový strom, který budete dávat veřejně na odiv?

Rada na závěr. Pokud to není řešeno přímo formátem výsledků dodaných genealogem, myslete vždy u těchto výsledků (které nejspíš mají být rodinným dokumentem pro celé generace) na zálohu a uchování. Každý počítač se jednou pokazí: může se to stát za deset let anebo hned zítra. Placená genealogická zjištění patří k datům, která byste pravděpodobně postrádali nejvíce. Pamatujte, že jedním z nejlepších datových formátů co do praktičnosti a srozumitelnosti napříč dlouhými časovými úseky je i ve 21. století – písmo na papíře.

Vzpomínky na Koryčany, Kyjov, Vladivostok

Publikováno | Autor:

Paměti Františka Novotného (1886–1961) z Koryčan, gymnazisty, úředníka a československého legionáře v Rusku, vydalo nakladatelství Burian a Tichák roku 2015, tedy krátce po úmrtí Václava Buriana, který se ještě v předchozím roce podílel na redakční přípravě knihy. Jedná se o titul zajímavý zejména z hlediska každodenního života na Koryčansku a obecněji ve studentském a zemědělském prostředí jižní Moravy kolem přelomu 19. a 20. století.

Novotného vzpomínky a zápisky pokrývají dobu od nejzazších útržků z rodinné paměti, sahající k autorovým prarodičům, do roku 1925, tedy několik let po jeho návratu ze známé legionářské anabáze. Počátek i konec vzpomínek tvoří rám, který je zajímavý v podstatě jen úzce genealogicky, a i celkově kniha sestává z několika pasáží výrazně odlišných. Za podnětnější z nich považuji – samozřejmě i díky své rodové vazbě na daný mikroregion – zachycení autorových školských let a poměrů v Koryčanech, a blízkém okolí (Mouchnice, Blišice, Nemotice, Jestřabice…) a následujících roků gymnaziálního studia v Kyjově. Koryčany: městečko Thonetů (s jejich továrnou na slavný ohýbaný nábytek) a Wittgensteinů (velkostatkář Ludwig Wittgenstein, strýc slavného filosofa). Detailní, deníkově podložené vzpomínky stálého premianta Novotného z raných dekád kyjovského gymnázia jsou pro mě v knize tím nejzajímavějším: popis elitního českého vzdělávání okolo roku 1900 i pozice málo majetného studenta v tomto prostředí vybízejí ke srovnávání s našimi zkušenostmi o století pozdějšími.

Následuje etapa vysokého zemědělského studia v jinonárodních kruzích Vídně a po ní období prvního zaměstnání, poněkud deziluzivního, v pozici adjunkta (pomocného úředníka) na velkostatku ve zlínských Malenovicích. A tím se už schyluje k letům válečným, která Novotný stráví v řadách nejprve rakouských, brzy však v ruském zajetí a pak po tři roky v řadách československých legií (konkrétněji dělostřelectva).

V průběhu těchto válečných záznamů se poněkud mění žánr – ze vzpomínkového vyprávění autor v jistém momentě přechází do úsečného, kalendářně a mechanicky odpočítávaného výčtu frontových a cestovních událostí, jak je zachoval jeho deník. Přibývá obtížně srozumitelných reálií sibiřské fronty a vysvětlující poznámky nejsou k dispozici. Důležitost tohoto podání pro vojenskou historii nemůžu posoudit, z pozice čtenáře však vnímám tyto pasáže jako autorsky i edičně provizorní. Ke konci tohoto období se autor opět vrací k vyprávěcímu tónu, zbývají však již poznámky k několika letům víceméně tuctového začleňování do civilního života, podstatné jen z hlediska personální a rodinné historie.

Novotného lze chápat jako intelektuálního pěšáka své doby – člověka, který chápáním převyšuje své blízké okolí stejně tak bezpečně, jako nikterak nevyčnívá z roviny běžného dobového intelektu a morálky. Pozorovatelem svých kontextů se však zdá svědomitým, a můžeme ho tedy bez obav přibrat ke studiu kteréhokoli z nich.

Pozitivem je doplnění pamětí o jmenný rejstřík, který čtenářům-pátračům umožňuje probírat se řadou regionálně obvyklých jmen jako Budík, Cagášek, Jurčička, Kapounek, Klásek, Klvaňa, Kudlička, Profota, Sonevend, Stokláska, Vanderka, Všetička, Zbořil, Žižlavský.

František Novotný: Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány. Vzpomínky československého legionáře. Olomouc, Burian a Tichák, 2015.

Kdo je pohraničí: z minulosti jednoho etnika

Publikováno | Autor:
1

Na jaře letošního roku Sudety, bývalé německé pohraničí českých zemí, opět vstoupily do mediálního prostoru jako téma. A to především téma ekonomické. Pohled na mapy ekonomických ukazatelů (nezaměstnanost, exekuce…) vypovídá o tom, že pohraniční kraje si svou historii poválečného vysídlování, osídlování a dosídlování nesou i po 70 letech dál s sebou jako zátěž. V diskusích se objevují náhodné i podloženější dohady o mechanismech, kterými se dávné události překlápějí do současné ekonomického zaostávání daných regionů. Volební mapy posledních parlamentních voleb palčivost tohoto tématu jen posilují.

V tomto článku chci přispět jen velmi částečnou, avšak daty podepřenou odpovědí na jednoduché otázky: Kdo jsou to dnes, v roce 2017, obyvatelé pohraničí? A jak toto dnešní obyvatelstvo souvisí s poválečnými procesy, jimiž v příslušných regionech došlo k téměř úplně výměně obyvatelstva? Opřu se o svůj dlouhodobý výzkum předválečné i poválečné historie jednoho z etnik, která se rozhodnutím vyšších míst důležitou měrou podílela na náhradě vyhnaného německého obyvatelstva: rumunských Slováků. Ze samotného tohoto etnického zaměření již plyne, že nepůjde o reprezentativní obraz poválečného obyvatelstva těchto krajů; pokouším se spíše o zachycení typické podoby jednoho extrému.

Zatímco etnická skupina banátských Čechů je dnes naší veřejnosti dobře známá, mnohem méně se ví o výrazně početnější skupině rumunských Slováků, jejíž velká část se po generacích života v Rumunsku zúčastnila poválečného osídlování a dosídlování českého a moravského pohraničí.

Do několika oblastí někdejšího Uherska, jež po roce 1918 připadly rumunskému království, slovenské rodiny přicházely většinou v 1. polovině 19. století. Žily pak většinou odděleně od maďarsko-rumunské majority, a tím si po celé generace zachovaly víceméně neporušenou slovenštinu i mnoho původních zvyků. Zhruba o jedno století později poválečnému československému státu akutně scházely pracovní síly pro vysídlené pohraničí. A tak se v letech 1946–49 na jeho výzvu vydalo na cestu přes 20 tisíc těchto rumunských Slováků – nejprve na vlastní pěst, později v rámci organizované „reemigrační“ akce. Navzdory slibům o „návratu“ na Slovensko jich valná většina byla odeslána do vylidněných pohraničních regionů Čech a Moravy a umístěna především v malých zemědělských vsích, osadách a samotách. Někteří na relativně soběstačných usedlostech, jiní v lesních podnicích, zemědělských a pastvinářských družstvech nebo na státních statcích. Přes velkou míru fluktuace a vnitřní migrace ještě hluboko do 50. let jich většina natrvalo zakotvila v českých zemích. (Menší počet rodin našel dodatečně útočiště na Slovensku, do Rumunska se nevrátil téměř nikdo.) Po volyňských Češích a maďarských Slovácích byli Slováci z Rumunska třetí největší krajanskou skupinou podílející se na osídlení pohraničí.

Mladé Slovenky v Rumunsku, Nová Huta (Șinteu), cca 1930.

Chudá slovenská rodina (vdova s dětmi) v rumunském Novém Šasteleku (Sacalaşău Nou), cca 1939.

V pátrání po těchto slovenských rodinách jsem za poslední čtyři roky procestoval slušnou část českého pohraničí, z toho některé regiony (Šumava, Jeseníky) takříkajíc křížem krážem. O některé poznatky a dojmy – zajímavé snad ne jen etnograficky, ale právě z hlediska dnešní obecnější sudetské situace – bych se rád podělil. Pro názornost si dovolím nejprve představit 6 konkrétních obcí. Nepůjde opět o reprezentativnost a průměr, ale spíš o jistý extrém rumunskoslovenského osídlení: o místa, kde pováleční reemigranti z Rumunska tvořili svého času velkou část (někde i naprostou většinu) obyvatelstva. Od příchodu osídlenců dnes tyto obce dělí 70 let a dvě až tři generace, které zažívaly snad bez výjimky kulturní despekt ostatního obyvatelstva (včetně opovržení od „vnitrozemských“ Slováků), odkládaly své specifické zvyklosti a snažily se většinou o rychlou asimilaci k „domácím“. Větší rozdíly jsou dnes setřeny, v drobnostech lze však dědictví tohoto původu pozorovat a předpokládat dodnes. Snad všechny uvedené obce, v prostoru široce rozprostřené, avšak obyvatelsky spřízněné, v minulosti spojovala hanlivá přezdívka „Rumunsko“ či „Rumunov“. Ani sedm desetiletí mnohde nestačilo k tomu, aby „domácí“ sousedé přestali rumunské Slováky nazývat nerespektujícím a etnicky mylným označením „Rumuni“.

Rodina rumunských Slováků na Prachaticku, 50. léta.

Šest obcí

Benešov nad Černou. 3631 obyvatel k roku 1930, 1764 k roku 1950, 1323 k roku 2011.1 Novohradské Hory, vůbec největší naše komunita rumunských Slováků, resp. jejich potomků. Podíl tohoto etnika na původu dnešních obyvatel Benešova – bez záruky a při vědomí všech úskalí takového počítání – odhaduji na 60 %.2

Stará Ves u Rýmařova. 1635 obyvatel k roku 1930, 908 k roku 1950, 534 k roku 2010. V minulosti jedna z největších komunit rumunských Slováků na severní Moravě (další např. v okolí Moravského Berouna, Javorníku, Vidnavy, Mikulovic…). Původní osídlenci přišli z Rumunska namnoze na vlastní pěst ještě před započetím organizovaných transportů. „Pohraničí“ je v případě Rýmařovska a celého Nízkého Jeseníku pochopitelně kategorií geograficky dosti nepřiléhavou. Odhad podílu rumunských Slováků (RS) na původu dnešního obyvatelstva Staré Vsi: 60 %.

Valtrovice. 607 obyvatel k roku 1930, 415 k roku 2007. Jedna z velkých komunit ve znojemském příhraničí. Rumunští Slováci sem přicházeli sekundárně odjinud z pohraničí, často za teplejším klimatem a příhodnějšími podmínkami k zemědělství. Odhad podílu RS: 70 %.

Šest vybraných obcí na mapě ČR, obloukem od Staré Vsi, přes Valtrovice, Benešov nad Černou, Malšín po Hošťku a Lesnou.  S použitím http://mapy.cz.

Malšín. 154 obyvatel k 2016. Vylidňující se pozůstatek Ostrova-Malšína, někdejší dvojité spádové obce pro četné zemědělské osady a samoty v prostoru na severovýchod od pozdější lipenské přehradní nádrže. Tato oblast byla osídlena téměř výhradně rumunskými Slováky. Odhad podílu RS: 90 %.

Hošťka. 429 obyvatel k 2006. Součást izolovaného ostrůvku rumunskoslovenského osídlení na Tachovsku, téměř výhradně osídlená tímto etnikem. Odhad podílu RS: 90 %.

Lesná. 509 obyvatel k 2006. V blízkosti výše zmíněné Hošťky, avšak případ jen zdánlivě etnicky podobný. Obec osídlená v naprosté většině Rusíny z oblasti rumunského Tarna Mare, kteří roku 1947 využili příležitosti prohlásit se za Slováky a odcestovat v rámci reemigrace do ČSR. V okolí se dodnes mluví o obyvatelstvu Lesné jako o mimořádně soudržném uvnitř a nepřátelském navenek. Odhad podílu zmíněného původu u dnešního obyvatelstva: 90 %.

Kterákoli z těchto obcí nutí v mediálním kontextu posledních let k poznámce, že dlouhotrvajících případových studií integrace ekonomických migrantů je ve skutečnosti plné české i moravské pohraničí… (Majitel auta s výrazným polepem skupiny Ortel, symptomaticky parkujícího při mé letošní návštěvě na návsi v Lesné, by se mnou ovšem asi nesouhlasil.)

Kde žijí potomci rumunských Slováků?

Následující série grafů (vytvořených pomocí stránky Kdejsme.cz) nasvěcuje problém z jiného úhlu. Zobrazena je současná relativní četnost častých a zároveň typických příjmení rumunských Slováků v jednotlivých regionech (konkrétně v okruhu jednotlivých obcí s rozšířenou působností). Příjmení jsou anonymizována, aby článek nemohl přispívat případné další stigmatizaci tohoto etnického původu.3 Tmavší odstíny červené odpovídají výskytu 1 nositele příslušného příjmení (pouze v mužské podobě) na 1500 až 5000 obyvatel. Nejsvětlejší žlutý odstín odpovídá 1 výskytu příjmení na vyšší desítky až stovky tisíc obyvatel.

Příjmení 1 – 289 nositelů

Příjmení 2 – 129 nositelů

 

Příjmení 3 v pravopisné variantě a) – 147 nositelů

Příjmení 3 v pravopisné variantě b) – 103 nositelů

Příjmení 4 – 252 nositelů

Příjmení 5 – 195 nositelů

Příjmení 6 – 266 nositelů

Příjmení 7 – 114 nositelů

Příjmení 8 – 279 nositelů

Příjmení 9 – 268 nositelů

Příjmení 10 – 160 nositelů

Co nám tyto grafy říkají? Při počtu 103 až 289 nositelů u jednotlivých sledovaných příjmení pozorujeme pochopitelný rozptyl jejich výskytu po celé ČR. Světlejší žlutá pole často odrážejí výskyt jediné rodiny v daném (mikro)regionu, kteréžto výskyty můžeme považovat za více či méně náhodné. Některé regiony vystupují však z grafů vystupují jako dosti charakteristické výskytem rumunských Slováků, resp. jejich potomků (pochopitelně jen v linii předávání příjmení). Jde především o: Rýmařovsko, Jesenicko, Šumpersko, Králicko, Šternbersko (přesněji jde o oblast Moravského Berouna), Znojemsko, Mikulovsko, Trhovosvinensko, Kaplicko, Českokrumlovsko, Prachaticko, Sušicko, Chebsko, Ašsko, Mariánskolázeňsko, Sokolovsko, Broumovsko. Geografické rozmístění našeho vzorku potomstva rumunských Slováků se tak ve velké míře a nepříliš překvapivě kryje s tím, co víme o poválečném osídlování Sudet tímto etnikem. Není to překvapení, je to však nové, datově podložené (i když zatím jen zběžně) a zdaleka ne triviální poznání: potomstvo jedné početné a specifické skupiny osídlenců dnes, po 70 letech, stále z největší části žije v oblastech tehdejšího osídlování. (Je to, pravda, tvrzení poměrně vágní a vybízí k pokusům o upřesnění. Jak velká část přesně? A skutečně žije právě v konkrétním předky osídleném mikroregionu? A jakého druhu jsou sídla, do nichž se toto obyvatelstvo z původně osídlených osad a samot přesunulo? A jaké je dnes jeho typické postavení tam?)

Mladí Slováci z Rumunska, oblast vojenského újezdu Boletice, 50. léta. Pánská saka se v době nedostatku materiálu stala běžným doplňkem postupně zanikajícího ženského kroje.

Rumunští Slováci v oblasti Frymburka, 50. léta

Sedmdesátileté souvislosti

Máme-li se pokoušet o zkratkovité překlenutí mezi poválečným a dnešním obyvatelstvem Sudet, nabízí se logicky nejprve otázka: jaká je tedy historicko-ekonomická specifičnost slovenských osídlenců z Rumunska? Můžeme s jistotou – i když při pominutí mnoha etnografických detailů – říct, že jí byl majetkový a vzdělanostní deficit. Přicházeli většinou téměř s ničím a byli především v prvních letech hmotně zcela závislí na libovůli státu. (Ten z jejich tradičních orientací oceňoval tu na lesnictví nebo na sklářství, po Únoru však naprosto ne jejich touhu po soukromém zemědělství.) Ještě vážnější byla zřejmě zaostalost vzdělanostní. V době reemigrace v letech 1946–49 byli rumunští Slováci nejméně z poloviny negramotní. Ještě generace dorůstající do školního věku během školsky nejpokrokovějších třicátých let nechodila v Rumunsku do školy zčásti vůbec (pro velkou docházkovou vzdálenost); z větší části pak absolvovala několik málo roků nesoustavné školní docházky ustavičně omezované potřebami rodinného hospodářství; v případě osvícených rodičů absolvovala čtyři víceméně soustavné školní roky. (Vyšší vzdělání bylo již naprostou výjimkou.) I když v Československu se situace relativně rychle měnila (včetně doplňujícího vzdělávání mimoškolních ročníků), výchozí stav tím byl dán. Slovenští reemigranti vesměs přicházeli do pohraničí jako zástupci spodního decilu ekonomického i vzdělanostního rozvrstvení. Není vůbec přehnané mluvit o závanu devatenáctého století, který s těmito rodinami nakrátko do pohraničí přišel, a o vpravdě generačním zpoždění v mnoha ekonomicky relevantních ohledech. (Samozřejmě se tím nijak nepopírají jednotlivé světlé výjimky a rodiny vymykající se tomuto zobecňujícímu popisu.)

Alespoň v jistém segmentu poválečné „sudetské“ společnosti tak náš rozbor předběžně potvrzuje intuitivní souvislost stavu výchozího s různými projevy dnešního stavu daných regionů. Odtud mohou již docela přímo následovat úvahy o sociálně-geografické prostupnosti v posledním půlstoletí.

Jednou optikou můžeme tvrdit, že „kdo chce, může“, a i předložené grafy naznačují, že opuštění pohraničí jakožto existenčního východiska není v demografické skupině rumunských Slováků a jejich potomků nikterak výjimečným jevem.

V jiném vidění se budeme ptát, jaká je praktická váha onoho „může“, totiž jakou výjimečnost prokazuje ten, kdo na ně reálně dosáhne, a jaké přirozené stupně jsou na této cestě k dispozici. V této souvislosti se k přemýšlení nabízejí třeba aktuální případy rušení nebo postupného redukování mikroregionálních vzdělanostních center v zájmu výukové „efektivity“, viz gymnázia v Kaplici, Mikulově, Rýmařově.

Budeme se ptát, na čem ohledně tohoto „může“ se mohou a mají shodnout ti, jejichž děti jsou už při zápisu do školky více způsoby předurčeny ke studiu na prestižních metropolitních gymnáziích, s těmi, jejichž prarodiče měli zamlada boty jen na neděli a podepisovali se třemi křížky. (I při vědomí, že mezi těmito skupinami je nepochybně překryv.) Ti, jejichž děti znají základní domácí zvířectvo především z obrázkových knížek, agroparků a vánočních trhů, s těmi, pro které je zemědělství rodově i individuálně původní a možná dodnes jedinou kvalifikací. Kterých se bezprostředně a citelně dotýkají hluboké proměny, jimiž regionální zemědělství v posledních desetiletích prochází.

Budeme ptát na to, zda pro naše pohraničí existuje budoucnost bez obřích injekcí finančních a  lidských, ještě větších, než je současné nemalé evropské rozvojové dotování regionů. Bez skutečného Marshallova plánu pro Sudety, bez plánovitého a masivního pumpování nové krve, bez dosídlovací agendy pobídek a náborových příspěvků, která by pamětníky upomenula na dobu dávno minulou.

1 Všechny údaje podle české Wikipedie k 26. 11. 2017.

2 Myšlen je skutečně podíl předků tohoto původu (na úrovni předválečné doby) pro jednotlivé obyvatele; představa neimplikuje biologický determinismus ani mystiku krve, ale má střízlivě aproximovat historický vliv rozdílných kulturních okruhů na současný život v daných místech.

3 Na základě údajů z oficiální reemigrační akce je zvoleno deset nejčastějších příjmení z oblasti tzv. sedmihradského Rudohoří (odkud pocházela největší část reemigrantů), která lze považovat pro toto etnikum za charakteristická – tj. příjmení, která jednoznačně odkazují na rumunskoslovenský původ nositele (v linii předávání příjmení). Vyloučena jsou tedy ta častá příjmení, která jsou běžná i mezi „domácím“ obyvatelstvem.