V jediném dni se mi ve schránce sešla tři malá kulturně-politická periodika. Jedno bylo i se složenkou pro platbu ročního předplatného, jedno z jistých důvodů neplatím a u dalšího vychází platba na jinou dobu ročního cyklu. To je dobře, na tolik předplatného naráz bych se v tuhle chvíli finančně necítil.

Jedním z periodik je literární obtýdeník Tvar a probíhá v něm zrovna polemika o tom, jaké odměňování si za svoji práci zaslouží spisovatelky a spisovatelé v oboru beletrie. Dorota Ambrožová tu v předchozím čísle požadovala důstojné odměňování těch, kteří se „rozhodli zasvětit život kultuře“. Oponuje jí teď Pavel Janoušek, a i když může mít v lecčems pravdu, nebude z toho žádné porozumění, protože jeho sarkastický styl se zcela míjí s diskusní kulturou mladé generace. (Nemám rád všechna ta generační označení písmenky Y, Z atd., protože vycházejí z odlišné, západní reality, a teprve pomalu se sbližují s tou českou.)

K jejich sporu chci doplnit jeden opomenutý moment. Píšících lidí je tolik, protože literární tvorba nabízí subjektivní smysluplnost, kontrolu jedince nad jakýmsi celkem. Takový román, sbírka povídek nebo básní, zkrátka vydaná kniha, totiž takovou jednotkou smyslu určitě je. Neřešme teď, kdy a pro koho je ten smysl skutečný nebo naopak iluzorní, srovnejme ale literaturu s jinými obory tvorby. Třeba film nebo herní software jsou žánry, kde dnes jedinec znamená poměrně málo. Jen nemnoha vyvoleným je dostupné spojit takový produkt pevně se svým jménem, třeba v roli režiséra. Vlastní autorská kniha je mnohem dostupnější, a tato možnost lidské seberealizace je taky značně viditelná, protože velká většina beletristických knih se dodnes na trhu označuje právě názvem a jménem autora. Pod beletrii se dodnes primárně nepodepisují týmy ani firmy, ale jednotliví lidé. Psaní představuje možnost spojit své jméno s jednotkou smyslu, a tak lidi píšou, přestože podle výzkumu citovaného v polemice si 80 procent spisovatelů psaním nevydělá ani pět tisíc měsíčně (údaj k roku 2022).

Materiální blahobyt nám tak nějak v průměru roste (i když možná ne v posledních pár letech a rozhodně ne všem), a tak prostoru na to, realizovat se psaním, lidem spíš přibývá. Jenže veřejné pozornosti k čistě psanému sdělení naopak ubývá. Celá potíž se v jádru redukuje na to, že mnozí chtějí psát, ale není dost těch, kteří by to všechno četli. Tahle situace se těžko napraví lepším nastavením mechanismů veřejné podpory pro tvorbu, to je spíš kosmetika. I když by se jistě dalo různě přispívat k tomu, aby valný díl ze zbývající dostupné čtenářské pozornosti (potažmo útraty) nespotřebovala hrstka českých bestselleristů a bestselleristek, jejichž knihy v masových nákladech se užitností tak trochu podobají jednorázovým plastům.

Vraťme se ale k tištěným společensko-kulturním periodikům, a abych byl konkrétní, z těch mnou alespoň trochu sledovaných jde o čtrnáctideníky A2 a Tvar, o dvouměsíčník Listy, o čtvrtletník Demokratický střed a ještě snad čtvrtletník Academix revue. Z jejich obsahu a komunikace je vesměs znát, že s jejich financováním je to povážlivé, vydávání je dlouhodobě ohroženo… a přesto se všechny redakce víceméně drží svého mustru. (Abych byl spravedlivý, olomoucké Listy letos podnikly výraznou změnu designovou, ne ovšem obsahovou.) Tuším, že tu figuruje něco podobného jako při beletristickém psaní: uspokojení z kontroly nad jednotkou smyslu. Jednotka je to sice malá (řádově myslím velmi nízké stovky až velmi nízké tisíce odběratelů), zato naše.

Jenže pozornost zkrátka už není k mání, to je zhruba řečeno danost. Mnozí autoři píšou do kteréhokoli periodika tak, jako by jeho četba byla málem čtenářův hlavní týdenní nebo měsíční úkol. Jednotlivá čísla jsou takto sestavována, ale kdo je dnes ochoten takto číst? Malým čtenářským dosahem časopis degraduje, je nucen vyplňovat stránky grafomanií. Hříchem dnes není jen užvaněnost a opakování banalit, ale doslova každé vyplňování prostoru tím, co by mohl napsat leckdo anebo, což je vlastně totéž, co by mohl napsat stroj. Zvláštní kategorií plytkosti se v průměru zdají být texty, jimiž se naplňuje nějaký grantový projekt nebo agenda v neziskovém sektoru. Přispívají snad ke krátkodobé udržitelnosti daného plátku, ale psát z jiného důvodu, než pisatel má co říct, je prostě cesta do pekel. Sám pak už ani necítím závazek něco takového podporovat předplatným, třebaže je jistě dost nízké v poměru k vynaložené práci.

Je zbytečné se utěšovat, že přijdou samy od sebe lepší časy. I v těch stávajících se prosazují další publicistické platformy a přebírají si pozornost. Fúzujte, hledejte čtenáře. Hledejte obsah, který bude pro ně hodnotou a ne jen stálým imperativem k podpoře čehosi prý důležitého.