Metropole mrakodrapů a světel, která nespí? Světová finanční hřídel zalidněná burziány a odosobněným provozem korporací? Aktuálně snad dystopické centrum prázdných ulic a zahlcených nemocničních příjmů? New York v reportážích Josepha Mitchella ze 40. a 50. let 20. století je ještě něco jiného: je to město, v němž se dá tu a tam ještě vyškrábnout vzpomínka na dobu, kdy jeho rozměr byl naposled přehlédnutelný a lidský. Na dobu, kdy po ulicích chodili stálí obyvatelé od nuzáků po nejlepší rodiny odvozující svůj původ od samých zakladatelů někdejšího „Nového Amsterdamu“. Kdy se pohostinské podniky provozovaly půlku života a jejich malá tajemství si dřívější majitelé odnášeli s sebou do hrobu.

Je to zvláštní opravdu hlavně tím, že jde o New York, takřka druhé jméno moderní euroamerické civilizace, o překot se vyvíjející pořád kamsi jinam. Mohlo se v něm opravdu někdy žít jako někde v Olomouci, Havlíčkově Brodě nebo Vodňanech (to jen z nedostatku přímořštějších příměrů u nás doma)? I kdyby to dnes byla už jen po sedmdesáti letech vydaná vzpomínka starce na vyprávění starců o sběru ústřic v časech po osvobození otroků?

Joseph Mitchell (1908–1996) byl zakladatel americké „feature story“, tedy beletristické, fakty a výzkumem podložené reportáže. Sám sběratel relikvií starého New Yorku, v šesti textech svazku Nahoře ve starém hotelu stopuje právě tyto hmotné i nehmotné zbytky minulých podob pulsující megalopole. Přeložila je Tereza Límanová, vydalo nakladatelství Opus – překlad i vydání jsou veskrze vkusné. Bez ohledu na náš vztah k místům, jako je New York, lze kterémukoli z nich popřát, aby vedle obyvatel starajících se o místně přiměřený výdělek nalezlo i takové, kteří budou dychtivi sledovat a spřádat vlákna tamní minulosti podobně jako novinář Mitchell.

Joseph Mitchell: Nahoře ve starém hotelu. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2015. Přeložila Tereza Límanová.