Výstava linorytů Petra Palmy (*1957) v soukromé šumperské Eagle Gallery stojí za vidění, i když do pozítří to už asi nestihnete… Linoryt mám rád, je to technika, která na sebe nabalila významy brakové literatury, dryáčnictví, absurdity, exprese. Nálady a jemné pastelové přechody v linorytu neuděláte. V žánru, který tato technika předurčuje, Palma bezpečně zůstává. Zčásti jsou to symbolické a expresivní výjevy, zčásti asi poznámky k osobní situaci, zčásti dobře vyrytý a prokreslený humor, mnohdy v parodii křiklavých inzerátů z doby před sto lety (podobně jako třeba v Nedokončeném kalendáři Eberhardta Hauptbahnhofa). Možná že je to „jen“ humor – teprve čas posoudí, zda okamžitému vtipnému nápadu poctivým materiálním propracováním něco přibude. Svou soustavnou vkusností mě oslovilo seřazení autorových péefek z poslední dekády. Svědčí o autorovi staré školy, který většinu aktivního života strávil v občanském povolání, a nemá tedy zapotřebí být ustavičně přítomen online jako kustod a manažer svých vlastních výtvarných aktivit. Má-li komu svá péefka posílat – a věřím že ano –, rok za rokem tím spřádá a udržuje sociální síť. Tu v jednotném čísle, která se na sociálních platformách v lepším případě aspoň manifestuje.

(Zdá se mimochodem, že výtvarníků jménem Petr Palma je víc. Tohle je ten s knírem a ne ten s vousem.)