V nedávno vydaném sešitě Jedna věta se výtvarník Chrudoš Valoušek vyjadřuje formou deníkovou, čistě textovou, avšak s nadsázkou a mystifikací sobě vlastní.
Útlé knižní sešity se společným titulem Jedna věta jsou ediční řadou časopisu Revolver Revue, kterou pojí jednoduchá myšlenka. Oslovená osobnost je požádána, aby po dobu jednoho roku zaznamenávala jednu větu denně. Ne méně a ne více, právě jednu.
Jeví se to jako šťastný nápad. Nechává to dostatek prostoru k naplnění formy a třeba i k jejímu ohnutí (jedna věta se dá natáhnout na celé stránky; do věty se dají zapojit věty jiné coby citáty z přečteného nebo zaslechnutého; některý den se dá v deníku prostě vynechat a basta – přimhuřte oči, redaktoři). Je to ale i dostatečně jednotící. Formát jedné věty den co den působí, že se do knížek této řady samovolně vlévá autorská i lidská každodennost tvůrců a tvůrkyň. Muselo by pro ně být obtížné stavět v tomto formátu cosi fiktivního; odskakují si do něj naopak denně jen na skok z toho, čím přes rok žijí. Vzniká tak jistý kondenzát jejich celoročního prožívání, který lze dobře číst i jako medailonek dané osobnosti a úvod do jejího díla.
V půlce třetí desítky těchto svazečků, vycházejících od roku 2010, přišla s Jednou větou řada na grafika, ilustrátora a muzejního kustoda Chrudoše Valouška. S předchůdci této řady jej spojuje deníková útržkovitost zápisů, náhodné postřehy z okolí, reflexe problémů vlastního tvůrčího oboru, střípky z rodinného dění, odkazy na přátele (navenek často málo srozumitelné). Oproti většině autorů z okruhu Revolver Revue, kteří svůj deníkový rok pojímají ve vážném duchu, ale u Chrudoše Valouška – řečeného též Chlupoš Svaloušek – vystupuje do popředí humor, mystifikace a fantaskní prožívání, do něhož jsou láskyplně vtahováni i ostatní lidé kolem, táta Chrudoš91 a máma Marie86, manželka Renata nebo dcera Anna, jejíž chovatelská vášeň je jedním z častých motivů.
„Aničce se narodil z kokonu, z larvy, překrásný brouk, jsem pyšný dědeček, okamžitě jsem na něj přepsal všechna svá autorská práva a půl nemovitosti ve Slezsku, rodina to jistě pochopí.“
„Zapsal jsem manželku Renatu na seznam teroristů, tři roky se nemohla vrátit domů a byl klid.“
„Tady u vás, babičko, roste jenom hlávkové zelí, kyselému by se tu nedařilo?“
Jeho prostředím jsou jihočeská Mladá Vožice, pracoviště v suterénu pražského Veletržního paláce, kde se na klasických malířských dílech pod jeho kuratelou odehrávají podvratné vylomeniny –
„vtom naráz z prudké zatáčky Preislerova obrazu se na čtyřkolkách vyřítí Josef Váchal s Michaelem Rittsteinem, koně jsou neklidní“
„Zdenka Braunerová se tři roky po své smrti pochlubila fotkou s novým přítelem, raperem Antonínem Chitussim, laškovali v Roztokách u Prahy v bazénu a ve vířivce“
– ale také chalupa v Dolní Moravici – jedno z korespondenčních dějišť tragického, nenaplněného milostného vzplanutí mezi autorem a Simonou Krainovou – a Rýmařov, jehož některé postavy možná zájemce v záznamech dokáže dešifrovat.
„Usmažil jsem mámě Marii86 candáta obecného, Sander lucioperca, odloveného ve sladkých vodách ve vodním útvaru: jezero Zajsan, země původu Kazachstán, kategorie lovného zařízení: vlečné sítě, byl výborný a byl z rýmařovského Lidlu.“
Je tu i množství denních, takříkajíc provozních poznámek a nekomentovaných komentářů („Mladé pušky, staré terče.“), jako v každém poctivém deníku. Z nadsázky se ale vychází a netrvá nikdy dlouho, než se do ní Chrudoš Valoušek opět vrátí. Jsou to spíš zápisky na okraj jednoho roku života než velká literatura, rozhodně však nabízí nový vhled do Valouškovy výtvarné práce, jejíž věhlas je dnes bez diskuse mezinárodní.
„Zácpa je zbytečné tabu, už se nebojím o ní mluvit a rád ji někomu přenechám nebo zašlu na dobírku.“
psáno pro Rýmařovský Horizont 01/2021