Arno Schmidt (1914–1979) je jeden, patrně ten nejjedovatější, z německojazyčných solitérů průřezově vydávaných východočeským nakladatelstvím Opus. Jeho krátký román z roku 1953 Ze života fauna přináší sžíravý pohled na německou těsně předválečnou a válečnou společnost očima klasicky vzdělaného, nikoli však hrdinského hrdiny, ale také temně a originálně lyrické popisy přírodních dějů nad Lüneburským vřesovištěm, plochou krajinou slatí a močálů mezi Hannoverem a Hamburkem.

Faun z titulu knihy, vypravěč Düring s částečně autobiografickými rysy, je osobnost z vlastní vůle rozdělená na poloviny. Veřejná polovina je svědomitým drobným úředníkem, postarším manželem a otcem. Z té soukromé je Düring nenávistně kritickým intelektuálem, který se střeží projevit své vlohy, znalosti a úsudky tváří v tvář okolí, přibližujícímu se bodře a neodvratně spolu s celým národem nové ničivé válce. Místo toho se ukrývá do studia regionální historie a jako faun tu a tam mizí ve slatích s milenkou odnaproti, školačku Käthe. Nehrdinskost spočívá vlastně už v jeho přežití do doby zhroucení velkoněmeckého snu: je jistě jaksi defektní hluboká vzdělanost, která se v krizi v zájmu svého zachování neodvažuje konat.

Schmidtův jazyk činí z románu leccos, jen ne snadnou četbu. Vyhraněná až hypertrofovaná je především práce s interpunkcí: ta v podobě dvojteček, pomlček a závorek přebírá i syntaktické funkce a přispívá k mimořádné sevřenosti vět. Delších souvětí je vypravěčově řeči minimum; krátké větné konstrukce neodrážejí přímočarost děje, nýbrž hutnost představ a popisů. A klidně aktualizujme: V době tržní prodejnosti slov, copywriterů a manažerů obsahu, jejichž krédem je jeden příspěvek denně pro optimální dosah – jakkkoli není o čem –, se autorův konstruovaný jazyk zdá drsnou, ale nezbytnou školou; kamenitým řečištěm a stylistickým struhadlem. Stejně tak jím je i líčení Düringových periodických cest z domova do úřadu a zpět: prvotřídní, zlověstně lyrický katalog podnebních úkazů a podob měsíce – betonové, větrem splavované holé lebky nad sinalým šátkem luk. I tato lyrika při čtení drhne nesamozřejmostí a tíhou obrazů. Vše je nám zprostředkováno ve vynalézavém, výrazově nadmíru bohatém překladu Michaely Jacobsenové.

Nejméně stejným oříškem – ve skutečnosti pytlem ořechů k rozlouskání – musela být až drastická intertextovost románu, odkazujícího explicitně i aluzivně na tradici antickou, osvícenskou i romantickou, na literární podhoubí německé, francouzské i anglo-americké, zpravidla na texty těžce historické už za Schmidtových-Düringových časů. Značně nápomocna tu naštěstí byla díla německých vykladačů Schmidtova díla: poznámkový aparát tak množství těchto odkazů stopuje vyčerpávajícím způsobem, na vzdálenost místy až úsměvnou. Ke slovu každopádně přichází zadní klopa obálky coby záložka: předběžné a průběžné studium vysvětlivek umožňuje z románu vytěžit víc. Je to ovšem na úkor skromného dějového proudu, který – přiznejme si – v houštinách podobných textů může znamenat jedinou průchozí pěšinku pro čtenáře, nízkého literárního uživatele a – slovy Düringovými – pouhou „vlasatou káď z masa“. Ze všeho odkazování zbývá otázka bez odpovědi: je tahle literární tradice, korpus jmen jako Wieland nebo Chamisso, v jiných, přetavených podobách dosud s námi? Nebo můžeme u Schmidta nad těmito věkovitými referencemi mávnout rukou jako nad manýrou, která umírá nejpozději s ním?

Navzdory prošpikování odkazy se román skládá z poznámek jakoby deníkového charakteru; deníkové je i ojedinělé vložení delšího výpisku z četby, vlastního dopisu nebo delší úvahy. Leckterý z odstavců by se mohl bez podezření objevit v jiné knize i u jiného autora; v našem kontextu může jejich hořká stručnost upomenout třeba na poznámky Jana Hanče. Rozhodně se pak v dobách civilizačních krizí nabízejí další a přímočaré aktualizace: zkušenosti hroutících se společenských uspořádání jsou znepokojivé a nezastupitelné.

„23. 8. 1939 : Pakt se sovětským Ruskem : ? ! – : teď už je to jen otázka dní ! Přemýšlel jsem : co mělo v minulé válce stejnou cenu jako peníze ? : káva, čaj, kakao; tabák. Tak jsem to přivezl s sebou z Fallingbostelu a k tomu vzduchotěsnou plechovku s jemným tabákem. Cigarety v balení do tropů. Rum a kořalku. Ještě 2 400 ve spořitelně : vyzvedl jsem z toho dvě třetiny a nakupoval dál (projev nedůvěry vůči státu : Jawohl, mein Führer ! !) ! kůži na podrážky a gumové podpatky Conti. Drobnosti ze železářství; také novou hlavu sekyry a dva listy k obloukové pile. Tkaničky, zápalky : „Herr Pfeiffer ? : Můžete mi ještě dnes dodat 80 metráků uhlí ? […]“ Olej, cukr, dopisní obálky, papír; jádrové mýdlo. – Pozor: obutí na kolo […] „Všecko, všecko, všecko,” křičel jsem nervózně : „Boty, vložky, pasta na zuby : spolehni se : do 14 dnů bude všechno už je na lístky ! Ach ty nevíš, jak to bylo, Käthe!““

Arno Schmidt: Ze života fauna. Opus – Kristina Mědílková, Zblov, 2013. Překlad a doslov Michaela Jacobsenová.