Ještě tři týdny je v Šumperku k vidění shrnující výstava ke sto letům od narození Jiřího Jílka, sochaře, který se ze středních Čech hned po studiích odstěhoval do jedné zastrčené vsi na Šumpersku a strávil tu zbytek života. Je to v prvé řadě idylik na pohled místy až inzitního projevu, který si ale se svým zdravím a nemocí protrpěl tolik, že mu jeho idylu věřím. Do náležitého kontextu ji staví jednak temnější řada plastik z nejhorších životních období (uspokojivě ji prezentuje i dlouhodobá expozice v místní Galerii Jiřího dílka, pokud byste snad aktuální výstavu nestihli), jednak autorovy sofistikované texty vydané roku 1999 v knize „Stýskání mé je vývěr vod“. Z přírodních a pohádkových idyl mě baví zvláště Jílkovy jezinky, bludičky a jiné podhorské potvory! Dojemná je pak archetypální hlava Evy N., jinak též jeho ženy, prostupující dílem od rané bysty tu i onde.