Blogová sekce na Aktuálně.cz, kde se dala s obecně zaměřenými texty získat slušná čtenost, prý k dnešku končí. Možná se tedy budu zase o něco víc vystavovat tady. Zatím pár odkazů na mé tamní texty z posledních měsíců.

[edit 30. 8. 2025 – server Aktuálně celou starou blogovou sekci navzdory slibům znepřístupnil, odkazy již nejsou funkční. Pro archivní účely sem kopíruju aspoň pracovní verze textů; shoda s původně publikovanou verzí není zaručena především co do formátování, odkazů a kontroly překlepů.]

Trojice příspěvků k oblíbenému nemovitostnímu tématu:

Rádi vlastníme nemovitosti, ale starat se o ně nechceme

V jednom okresním městě stojí panelák o 16 bytech. V tom paneláku hledají domovního důvěrníka. Zručnost se prý nevyžaduje, měla by to být především dobře dostupná kontaktní osoba vybavená telefonem a seznamem užitečných čísel. Zájemce o funkci ale chybí. Vlastníci bytů v domě se zhruba řečeno dělí na: 1) ty, kteří už to dělali, 2) ty, po kterých to vzhledem k věku nikdo nemůže chtít, 3) ty, kteří v domě nebydlí a byty pronajímají.

Zkusili se zeptat dokonce i nájemníků. Nájemníci se jim pochopitelně ve vší zdvořilosti vysmáli. Ani po letech vám nejsme dost dobří na to, abychom dostali smlouvu na dobu neurčitou, ale budeme se vám starat o majetek?

Jako většina problémů, i tento je převoditelný na peníze. Odměna za domovnictví se patřičně navýší a nakonec se toho někdo chopí – možná to bude někdo z vedlejšího vchodu, v horším případě úplně odjinud. Každopádně je to další náklad spojený s vlastnictvím. Někdejší komunita družstevních nájemníků, střídajících se v úklidu chodeb a bez řečí přebírajících domovnictví (jakkoli neidylické toto uspořádání za socialismu bylo), už tu není. Místo ní je tu soubor jedinců, kteří využívají služby a prakticky se neznají. Za služby se samozřejmě platí.

Právě tuto zimu se ve stejném domě rozpadla dlouholetá praxe ohledně odklízení sněhu. V obvyklém rozpisu zjevně nemají být staří a nemohoucí. Nikdo si však tentokrát netroufl vyhodnotit, kdo přesně to je, a proto rozpis letos chybí.

Jsou to všechno jen drobnosti. Zvykáme si ale nemovitosti používat jako pokladničku a o to méně nám možná budou sloužit k bydlení.

Nemovitosti a stáří. Majetek jako břímě

V jednom paneláku na maloměstě žijí manželé, důchodci před sedmdesátkou. Žijí ve vlastním čtyřpokojovém bytě s devadesátimetrovou výměrou. Tři děti jsou dávno z domu, manželé tu žijí sami. Byt je neustále čistý jako klícka. Uklízí prakticky jen žena. Byla vychována v době, která zdědila buržoazní nároky na úroveň domácnosti i představy o rozdělení rodinných úloh, ale ne už příslušné množství domácího služebnictva. Sama tedy žehlí prostěradla, ponožky, utěrky, vysává koberce, pravidelně myje okna a pere záclony. K smrti ji to zmáhá. Stěhování do menšího ale není v plánu. Občas totiž přijedou vnoučata. To – zhruba jeden víkend za čtvrtletí – jsou jediné chvíle, kdy čtyřpokojový byt dochází plného využití.

Případnému stěhování stojí v cestě i další překážky – nejen zvyk, ale také množství nábytku a bezpočet dalších nahromaděných předmětů. O jednom každém z nich by bylo nutno rozhodnout a něco s ním fyzicky provést. A konečně neustálý stres z tržní situace – každý ví, že prodat se dá ve špatnou dobu, ale nikdo samozřejmě neví, zda je to právě teď. Možná že manželé z těchto důvodů ve své stále méně vyhovující nemovitosti dožijí. Majetek, s nímž nelze naložit jinak než jako s celkem, se stává břemenem.

Mohlo by to být ještě horší. Mohlo by tu být pár pragmatických potomků-dědiců, kteří by už za života starých rodičů považovali nemovitost prakticky za svou. Kteří by měli silné názory na to, jak má být jejich dědictví opatrováno.

Až 89 % českých občanů si prý myslí, že vlastní bydlení je ideální způsob, jak se zajistit na stáří. Inu, jak se to vezme.

Vlastní obývaná nemovitost má nesporně mnoho výhod. Tvoří-li ale ve stáří většinu vašeho majetku, znamená zároveň tu nejméně disponibilní investici, jakou si lze představit.

Válka, nemovitosti, Schillerová

Je známá věc, že nákup rezidenčních nemovitostí je rozdrobenější, individualizovanější než prodej. Domky a byty většinou nakupují jednotlivé rodiny, prodávají sice taky, ale za asistence větších ryb – realitních kanceláří. Větší ryby mají větší mediální výtlak a v zájmu prodejců je za každých okolností tvrdit, že slevy už byly, ceny porostou a dobrá doba k nákupu je právě teď. Obraz trhu v médiích bývá tedy poněkud pokřivený. (Asi jako když si pokles průměrné sazby z 5,78 na 5,74 %, tedy o čtyři setiny procenta, onehdy vysloužil na Novinkách.cz dramatický titulek „Úrokové sazby hypoték padají k pěti procentům“.)

Ne že by snižování úroků ze strany ČNB v principu nemělo vést ke zdražování. S předloňským rychlým vzestupem sazeb se extrémně snížil objem vypůjčených peněz, které za sebe obyvatelé vysílají na nemovitostní hon. Jinými slovy značně ubylo poptávky. Nyní se naopak počítá s centrálním poklesem sazeb. Ponechme teď stranou, jak rychlý tento pokles bude a jak velkou motivaci budou mít banky k tomu, aby se v hypotečních nabídkách hnaly někam do oblasti začínající vytouženou trojkou. Předpoklad pro růst poptávky to nesporně je. Jenže ne jediný.

Co se ve vyhlídkách na rychlý vzestup cen raději nezmiňuje, je válka. Velká válka vzdálená jen ve stovkách kilometrů od našich hranic, která se – a to je aspoň na úrovni veřejného sentimentu poměrně čerstvá novinka – nevyvíjí vůbec dobře. Válka, během níž se agresor stále jasněji vymezuje jako náš konkrétní budoucí protivník. Válka, kterou se náčelník generálního štábu Karel Řehka snaží i české veřejnosti postavit před oči jako velmi reálnou možnost. Válka se svými vojsky, bombardéry, raketami a dělostřelectvem je přitom ten nejhorší nepřítel nemovitostí, tedy pevných nepohyblivých objektů, a usedlého života v nich.

Německý výzkumný institut DGAP ve svém listopadovém rozboru odhaduje, že současné Rusko má schopnost plně obnovit své vojenské síly během 6 až 10 let po ukončení intenzivních bojů na Ukrajině. Pokud Rusům tato agrese projde s něčím, co bude možno prohlásit za úspěch (a územní zisk ho z jejich pohledu představuje skoro automaticky), je vhodné připustit, že nemovitosti ve středovýchodní Evropě mohou znamenat investici do pevných objektů v budoucí válečné zóně. Neznamená to nutně takový objekt nechtít. Znamená to ale počítat s tím, že v časovém výhledu, s jakým si rodina obvykle své definitivní bydlení pořizuje, nemusí nemovitost vůbec znamenat existenční zajištění, které si s ní dnes ještě spojujeme.

Do role Řehkovy hlavní veřejné oponentky se pasovala Alena Schillerová, stínová ministryně financí za nejsilnější sněmovní stranu, se slovy „my se nechceme připravovat na válku, my chceme žít v míru“. Posouzení argumentačních výkonů obou jmenovaných nechám na vás, máte vlastní hlavu. Pokud ale v blízké době plánujete větší investici, doporučuji zahrnout do úvah následující zapeklitou otázku. Jak moc si vsadit na vlastnictví nemovitostí v zemi, kde do obranné politiky mluví Alena Schillerová?

A další jednotlivá témata:

Máte terénní auto? Čekejte terénní silnice

Silnice, sysel, SUVčka.

Nedávno médii proběhlo, že ochránci přírody ze Šumperka podaným rozkladem zbrzdili stavbu dvou úseků dálnice D35 na Svitavsku. Neznáme-li detaily případu – a já je jako sice zelený, ale nečlen místního ochranářského svazu neznám –, můžeme si k tomu aspoň vyměnit obvyklé floskule. „Ekomagoři zase kvůli nějakému syslovi znepříjemňují život obyčejným lidem.“ A proti tomu „Kdyby stavebník nezkoušel obcházet pravidla, nikdo by ho nezdržoval.“ Každopádně se spor odehrává v českém právním rámci, který definuje strany sporu i opravné prostředky, po kterých mohou v případě nespokojenosti sáhnout.

Někdy se právní a instituční rámec ukáže být nedostatečný (jako třeba v případě otrávené Bečvy). Někdy ve veřejné rozpravě natolik dominuje zájem některé strany, že se prosadí změna tohoto rámce. Dočasně zvítězí „příznivci sysla“, nebo naopak „fanoušci motorů“. Nebo jiné výstavby. I to se u nás, na rozdíl od některých nedalekých států, děje v rámci předvídatelného právního státu. (O sysla samozřejmě v aktuálním případě vůbec nejde, používám ho jen jako zkratku.)

Zrovna v otázce výstavby silnic ale, domnívám se, jeden posun v rovnováze nastává, a je to posun generační. Dnešní mladá generace oproti předchozím ve výrazně větší míře odmítá individuální automobilovou dopravu. A rovnou tu pomiňme motivaci ekologicko-ideologickou. Ta je sice nasnadě, ale k neochotě přepravovat se někam vlastním autem leckomu stačí i ekonomicko-bezpečnostní úvaha.

Hustota provozu na dnešních silnicích je nesouměřitelná s dobou normalizace, kdy si řidičské oprávnění pořizovala generace mých rodičů. Chyby se stávají každému, k ničivé nehodě není nikdy příliš daleko. A do toho absurdní trend tvarového i hmotnostního nafukování nových aut, z důvodů módy i pasivní bezpečnosti těch uvnitř. Na silnicích neustále roste podíl vozů SUV, což znamená nejen horší výfukové emise, spotřebu a otěr z pneumatik, ale také horší následky pro každou protistranu případné srážky. Zkuste si představit, v jaké oblasti těla se s nešťastným chodcem střetával starý favorit a v jaké dnešní luxusní poloterénní koráb. To první se děje někde u kolen, to druhé spíš ve výši pasu, při dvojnásobné hmotnosti auta…

K tomu ekonomika provozu vlastního auta v nejširším smyslu: osvojení řidičských dovedností, pořízení auta, péče o něj, parkování a stálá zodpovědnost za bezpečnost, to všechno představuje finanční a mentální náklady, které jsou pro mladou rodinu bez přehánění zařaditelné někam mezi pořízení velkého psa a další dítě do rodiny. Pokud si mladí mají na dnes pořízení vlastního bydlení vyhradit přinejmenším několik milionů, najde se ještě dalšího třičtvrtě milionu na auto, ve kterém nebudou méně těžcí a chránění než ostatní? (A vejde se ten vůbec ten krám do garáže, kterou předkové stavěli pro žigulíka?)

Ne každý chce tak mnoho obětovat pouhému pohodlí přepravy, pokud má ve svém okolí aspoň trochu přijatelnou veřejnou dopravu. A z naznačené spleti otázek bezpečnostních, ekonomických i – málo platné – ekologických snad ani jiné individuální východisko není. Aspoň ne pro mladou generaci ve městech, čímž dnes už zdaleka nemyslím jen ta největší.

V rovině veřejných silničních staveb, jejich povolování a financování to ovšem celé bude znamenat vychýlení ve prospěch zmíněných „příznivců sysla“. Kdo totiž po silnicích nejezdí pravidelně vlastním autem, ten jejich stav a kapacitu osobně nepociťuje jako prvořadou otázku. Svůj podíl na tom přitom mají všichni ti, kdo si jen důvodu prestiže na běžné silniční ježdění pořizují poloterénní auto (a řidiče slabších povah tak z provozu pomalu vytlačují). S trochou cynismu se dá tedy říct: Máte terénní vůz? Dostanete k němu terénní silnici.

Dlouhodobě nefunkční výtah na nádraží Zábřeh na Moravě