Archiv rubriky: Politicky

Proč jste před zrůdami tak slabí?

Publikováno | Autor:

Bouří se kultura, ekologické organizace, nezisk, nejnověji knihovny, shodou okolností zatím ještě ne akademie – a žádají zrůdu, aby je ušetřila, neseškrtala, zachovala podporu. Není to ani tak argumentace jako spíš doprošování, protože je nasměrováno k politickým kreaturám, které nabraly voliče právě na sliby, že kultuře a spol. zatopí. Dá se taky bojovat. Pokusy zmobilizovat dostatečnou podporu odjinud ale zpravidla obnáší polopravdy, a polopravdami přestáváme být lepší než „oni“. Co jiného nás totiž může zachránit než všeobsáhlá racionalita?

Jistěže neziskovky pomáhají lidem, kterým přeje pomoc kdokoliv příčetný – ale nedělají jenom to. Je tu i dost agendy, kterou jim voliči Turka a Okamury, lhostejno jak pomýlení, adresně zatrhnout chtějí. Jistěže kulturní časopisy přinášejí určitou službu veřejnosti. Ale opravdu se při jejich někdy jen nízkých stovkách předplatitelů dá říct, že jejich existence přináší větší hodnotu čtenářům nežli autorům a redaktorům? Opravdu vás napadá nějaká jiná praktická heuristika, než kolik lidí to kupuje a čte? (Heuristika samozřejmě z definice není kritérium, je to jednoduché a někdy chybné vodítko.) A přidejme opět ideologickou rovinu: kdyby motoristé na ministerstvu uměli číst a věděli, co Ádvojka a spol. tisknou, myslíte že by zůstalo u škrtů v nižších desítkách procent?

Váš společný problém: skočili jste na vějičku domnělé nezávislosti provozované dominantně za veřejné peníze. Ano, ne vše si na sebe má samo vydělat. Neoliberální systém není pro lidi, na tom se můžeme shodnout. Kdo ho ale chce demontovat, nemůže s tím začínat u sebe. Pro velkou většinu lidí je tržní hospodářství žitou realitou. Co když kultura, která v tom není s nimi, pro ně nemůže být tak docela relevantní? Oni soutěží o odbyt svojí práce na volném trhu, nikoliv žádostmi u jakýchsi komisí. Finanční mechanismy netržních oborů, toky peněz, na které si nikdy ani typově nesáhnou, jsou pro ně těžko představitelné. Apriori podezřelé. Bez ohledu na to, jak kvantitativně bezvýznamné třeba jsou.

Grantové financování z veřejných pokladen s sebou nese trvalé napětí mezi státním zadáním a profesionální svobodou. To, že mezi státní a soukromou sférou má být ještě něco, neboť takto se potřeby celku naplní nejlépe, není truismus a bezčasá pravda. Že je tento model lepší trvale, a ne jen v nějakých dějinných chvílích (například než kapři v nových rybníčcích zleniví), je třeba dokládat. Na klasickou tezi, že stát „to“ tak dobře neumí, se totiž nabízí například vyhraněně levicová odpověď, že je tedy prostě potřeba ho to naučit. Pokud už nadřazenost nestátních a nesoukromých řešení podsouváte mezi řečí jako fakt, myslete u toho na úroveň svojí nestrannosti a zkuste s ní nějak explicitně pracovat. I volič blbý jako štoudev pravděpodobně rozpozná, že někdo mluví v kulturních abstraktech a chrání si při tom svoji velmi konkrétní pozici, pracovní a ekonomickou.

Nakonec to možná poukazuje k obvyklé opozici Prahy, potažmo pár univerzitních velkoměst, a zapadlejších regionů. Po mléku od eticky chovaných krav toužíme v prvé řadě právě my, kteří bychom ani tři týdny nevydrželi žít v místě, kde je kravín. Ne kvůli kravám, ale kvůli tomu, že tam kromě přírody není jinak nic. Proto budou „naše“ krávy dál jiní lidi mlátit železnými tyčemi a tahat traktorem na řetězu. Podobně myslet si, že můžeme svobodně tvořit a bude se to kvalifikovat jako naplňování veřejné kulturní poptávky bez ohledu na to, že to budeme náhodou všichni dělat v trendy centru nějakého univerzitního města, znamená lhát si do kapsy.

Málokde v neziskovkách, akademii nebo kulturních příspěvkových organizacích lítají peníze vyloženě komínem anebo se zákeřně projídají, na to jich tam jde opravdu málo. Ale jak o tom přesvědčit někoho na periferii, pro koho jejich mechanismy práce a odměny představují záhadnou černou skříňku? Jak ho přesvědčit, že mentální nastavení dlouhodobého žádání a nedostávání, které se pro zmíněné sféry zdá typické, je pro člověka důstojné a slučitelné s opravdu užitečnou prací? Jak o tom přesvědčit kohokoliv, kdo se musel zabydlet v kulisách kapitalismu, v nichž se buď pracuje za tržní odměnu, nebo žebrá bez nároku?

Moje město je okresní, leda tak semiperiferie, ale vaše plátky tu stejně nikdo nečte. Tak co s tím?

Nízkopříjmoví živnostníci, daně a startupy

Publikováno | Autor:

Je po volbách, do těch příštích daleko, Babiš ještě vládu s českými malofašisty a motonacistou nesestavil, kdy jindy tedy střílet takzvaně do vlastních řad.

Jsem nízkopříjmový živnostník v jednom okresním městě na Moravě. Okolnosti je asi zbytečné pitvat, životy nás všech jsou nekonečně individuální. Na sociální a zdravotní pojištění OSVČ každopádně odvádím povinné minimum, které za posledních deset let v součtu stouplo o více než sto procent a má jít ještě o kus výš. Moje příjmy se za stejnou dobu zdaleka úměrně nezvýšily. Celková částka odvodů je aktuálně asi na osmi tisících, pro příští rok směřuje k devíti.

Chápu makroekonomické uvažování, které k navyšování odvodů vedlo. V úhrnu odváděli živnostníci málo. Dopad do individuálních financí je ale zásadní. Ve slabším měsíci vydělám třeba jen patnáct tisíc, z toho prvních osm jde státu. Pro vzdělanější a lépe zajištěné čtenáře bude možná záhadou, kdo a proč by chtěl takhle žít, ale zatím to vezměte jako fakt. Zatímco já si vlivem okolností pořád můžu vybírat, pro řadu lidí to žádná reálná volba není a zbývají jen ta čísla. Prvních osm tisíc měsíčně státu, od ledna skoro devět.

Volil jsem letos Piráty, ale zařekl jsem se, že je to naposledy. Možná že jejich nálepka strany ajťáků dnes už není adekvátní, ale to je jejich problém. Jejich běžného voliče si stereotypně představuju jako relativně mladého ajťáka „na švarcu“. Tedy formálního živnostníka s prací organizovanou na způsob zaměstnance, který z nadstandardního příjmu odvede totéž minimum, anebo jen o málo víc než já ze své podnikatelské – skutečně podnikatelské! – mizérie. I když to zjednodušuju za hranici karikatury, jsem si jistý, že Piráti proti této nespravedlnosti, brutálně regresivnímu zdanění nízkopříjmových živnostníků, nic dělat nebudou. Jejich voliči jsou jinde a chtějí to přesně takhle, ze slušných příjmů procentuálně nízké odvody. Fialova vláda, s Piráty nebo bez nich, nezměnila nic na tom, že stát nedokáže přiměřeně zdanit prosperující OSVČ, a tak musí plošně nasazovat minima, která jsou svojí výší pro část živnostníků drtivá. (Odvody zde beru prostě jako jinou formu zdanění.)

Ze sedmi set tisíc českých živnostníků na hlavní činnost, tedy těch jakoby plnoúvazkových, jich prý asi dvě třetiny odvádějí právě jen to minimum. Už toto rozložení je absurdní. Na odvodech OSVČ zaplatíte úplně stejně, ať už měsíčně zákazníkům vyfakturujete dvacet tisíc, nebo sedmdesát, při týchž poměrných nákladech (které třeba v případě kancelářských živností nejsou ve skutečnosti zdaleka tak vysoké, jak předpokládají nastavené paušály). S vyššími příjmy pak odvody rostou jen velmi pomalu. A to vše funguje bez ohledu na to, zda skutečně podnikáte, nebo ve švarc systému jen požíváte výhod, kterými si stát usmyslel podnikatelskou iniciativu odměňovat. Na efektivním potírání švarc systému není politický zájem.

Od roku 2020 u nás s gustem zdražuje každý, kdo má tu moc. Vánoční fotografování ve školce jsme loni měli za 250 korun, letos to bude za čtyři sta. Když vám zbývá málo, víc to prožíváte. Divíte se, jaký má ohlas Alena Schillerová, když slíbí příští rok živnostníkům tu další tisícovku odvodů nenaložit? A že má ohlas hlavně na periferii, kde se těch nízkopříjmových objevuje víc, protože se tu jednak snáze žije z mála, jednak chybí dobrá pracovní místa? Až u nás tak či onak zeslábne téma Ukrajiny, stane se ještě zjevnějším, že rodící se „demokratická“ opozice prostě některé společenské vrstvy nezastupuje, i když by si ráda myslela opak. Roli moderní levice, která na ně v současné a minulé sněmovně zbyla, Piráti vzhledem ke své politické identitě můžou těžko naplnit, a je otázkou, zda jim v tom nějak pomohou dvě poslankyně za Zelené, kteří jsou dnes převážně velkoměstskou stranou.

I za státní diskriminací nízkopříjmových živnostníků je zřejmě jistá makroekonomická úvaha, jen se o ní příliš nemluví. Tito pracující jsou pro stát neefektivní a bylo by dobré je v době nízké nezaměstnanosti takzvaně nahnat do výroby. Zapojit je jako zaměstnance do prosperujících podniků, pro něž jsou chybějící lidé aktuálně úzkým hrdlem. Na vyhodnocení této úvahy nemám ani přesnější data, ani odbornost. Je ale jisté, že adekvátní odpověď musí pracovat s časovým vývojem. Systém OSVČ a jejich původních daňových úlev pochází z doby úplně jiných čísel nezaměstnanosti, kdy bylo vnímáno jako hodnota, že si člověk svou placenou práci obstarává sám. A tedy nezůstává s požadavkem práce ani podpory v nezaměstnanosti na krku státu. Opravdu jsme už natrvalo jinde a je prostě žádoucí, aby se jedinec zapojil tam, kde se už ve velkém produkuje? Velké podniky už nebudou padat a vytvářet zástupy nezaměstnaných?

Za zmínku v této souvislosti stojí dnešní všeobecná posedlost startupy, tedy jedním z možných růstových modelů podniku. Pokud nerostete závratným tempem na dluh a nedoufáte, že dobytou tržní pozici časem překlopíte ve stabilní zisk, jako byste nebyli. Přinejmenším v ekonomických médiích. Můžete ovšem taky být nějaké to „národní stříbro“ anebo letitá rodinná firma, jejíž zakladatel se pomalu ohlíží po nástupci. Ale hlavně proboha nebuďte malí a nechtějte růst jenom trochu, to se neodpouští. Nabývá to legračních podob. Na jednu stranu se za startupy pro jistotu označují deseti-, patnáctileté firmy. Na druhou stranu se jeden můj známý zaměstnává investičním honem na „early-stage“ startupy, protože ty klasické jsou už moc drahé. (Prakticky jde už jen o hledání jedinců s lehce rozvinutým nápadem, jakožto jinou formu head-huntingu.) Celospolečenské osypky z představy, že budeme mít málo startupů, případně že prošvihneme něco spojeného s generativními textovými modely a umělou inteligencí obecně, připomínají náš kolektivní strach z jara 2020, že se nevratně zhroutí ekonomika, když na pár týdnů zavřeme kontaktní provozy. Ani v jednom případě není jasné, proč by katastrofa měla přijít zrovna takto, ale propojená ekonomika je takové monstrum, že od každého pohybu lze čekat to nejhorší…

Každopádně bude dobře se zamyslet, zda podnikatel pokrývající potřeby své a svých nejbližších a „rostoucí“ přitom jen jednociferně, srovnatelně s celou ekonomikou, opravdu patří na smetiště dějin.

Anebo můžeme přízemněji aspoň přemýšlet nad tím, kolik startupů nám mládež od píky vybuduje, když jí k neúnosným nákladům na bydlení naúčtujeme ještě devět tisíc měsíčně jako faktickou daň z podnikání, pro první tři roky snažení milostivě sníženou o dva tisíce.

Autor je genealog, antikvář, nakladatel. Donedávna byl členem Strany zelených.

Vyšlo v Listech 06/2025 (rubrika Ohlasy, dopisy).

Před volbami 2025

Publikováno | Autor:

Vystoupil jsem ze Strany zelených. Zelení podle mého v posledních letech implodovali, nedá se to vyčítat nikomu zevnitř, ale schopnost přilákat někoho nového tu už není, mimo Prahu a Brno strana existuje jen sporadicky. Svůj zbývající voličský dosah jsme víceméně zadarmo odevzdali Pirátům, to podle mě není špatně, v rámci bránění nejhoršímu je to vlastně úctyhodná oběť. Výsledek Pirátů tímto Zelení mohou přifouknout o dva procentní body lidí, kteří o jejich volbě někdy v minulých letech uvažovali, ale s ohledem na volební práh si netroufli. A zastoupení těchto hlasů v budoucí sněmovně, kde se bude opět hrát o základní směřování státu, se nepochybně počítá. Nicméně tvářit se do budoucna jako mocensky relevantní subjekt už podle mě pro Zelené nedává smysl. Pokud Piráti nenabídli volitelná místa teď a za svoji úzkoprsost budou navíc odměněni, není důvod očekávat větší vstřícnost v budoucnu, od kohokoli.

Piráty budu letos volit (s využitím příležitosti kroužkovat Zelené); je to poprvé a předpokládám taky naposled. Ta strana je přetrvávající relikt raných internetových let, na který časem spadla úloha toho nejlevicovějšího prozápadního z celé nabídky; vzhledem ke svému ideologicko-personálnímu základu ale tuto úlohu nemůže nikdy dobře naplňovat. Piráti, dodnes tak trochu strana ajťáků, například rozhodně nesáhnou na švarc systém, který dovoluje stabilnímu kontraktorovi v IT odvést státu stejně málo jako včelaři nebo kadeřnici v Osoblaze se čtyřikrát menšími příjmy…

Před minulými volbami jsem kdesi veřejně říkal, že ty příští už nebudou o Babišovi. Do nějaké míry se to nenaplnilo, ale do nějaké ano. Navzdory zahraniční politice a kultuře vystupování je těžké stavět dnes nějakou opravdovou dichotomii mezi středopravým konzervatismem s jeho myšlenkovými dinosaury plus regionálními kmotrovskými strukturami a mezi oportunním, ale stále relativně proevropským konzervatismem Babišova subjektu (taktéž včetně regionálních kmotrů). Přerytí stávajících společenských příkopů v nějaké formě společné vlády ANO 2011 (reprezentovaného spíš Havlíčkem než Babišem) a části dosavadních koaličních stran by podle mě nebylo nejhorším z možných výstupů nadcházejících voleb.

Na facebooku se k tomu vyjadřovat nebudu. Myslím si, že ustavičná, prvoplánová těžba lidské pozornosti, kterou jsme si všichni na sociálních platformách osvojili, je nebezpečný zlozvyk a hřích, kterým je zatížena i řada postav progresivnějšího politického křídla. Není potřeba všechny pořád o něčem přesvědčovat.

— Povolební dodatek 11. 10. 2025 – Zelení překvapili (ovšem viz výše odkaz na Prahu a Brno) a nemůžu než svým teď už bývalým kolegyním gratulovat, a rád. Třeba se zas potkáme. Pro mě je mezitím domácí úkol dořešit si obživu a v nabyté volnosti vlastně i politickou orientaci. Pro stranu, kdyby ji to zajímalo, je to regionální a ideologická integrace.

Čevengur (recenze knihy)

Publikováno | Autor:

Jedna z těch knih, u nichž dnešní čtenář zná z dobového a místního kontextu příliš málo, a tak si často není jistý, kudy vedou švy mezi realismem a fantasmagorií. Jsem proto rád, že jsem asi v půlce románu dočasně přesedlal na dlouhý a zasvěcený doslov Bruna Solaříka (v novém vydání, Dauphin 2022). Ukazuje se v něm, že snové je tu mnohdy pospojování prvků, pro většinu z nich se ale najde reálný dobový předobraz. Dobré je pak vědět, že románový svět Čevenguru je sice přehledně uveden předrevoluční dobou, kdy hlavní postava Saša Dvanov prožívá dětství, ve své hlavní části ale přeskočí do časově nerozlišené směsice odlišných období sovětského Ruska: doby končící 1. světové války, občanské války „rudých“ s „bílými“, vítězného bolševického teroru a dočasného uvolnění v podobě „Nové ekonomické politiky“. Tato chronologická směs je částečně fantasmagorická, částečně ji lze vysvětlit odlehlostí míst, kde na sebe postavy berou úkol komunistického budování a kam nové zprávy docházejí zřídka.

K tomu nejpůsobivějšímu v celém románu pro mě patří vykreslení informačního a vzdělanostního vakua, ve kterém se bolševický projekt totálního přebudování společnosti odehrává. Většina postav se k němu aktivně hlásí a lze u nich zároveň tušit jakési solidní lidské jádro, nikdo tu ale není revolucionář s alespoň rámcově ucelenou myšlenkovou základnou. Takovou nejspíš bolševismus podle náročnějších měřítek vůbec nepokytuje, ale i kdyby snad ano, postavy Čevenguru si jen vyměňují náhodně zaslechnuté teze a náhodně, z malicherných podnětů a zároveň se vší razancí je pak aplikují ve svém okolí. Žijí v pevném přesvědčení, že zhmotňují a urychlují dějinnou pravdu; v nesmírném spolehnutí na sílu slov, pokud jen pocházejí od některé vrcholné autority (především od bdícího Lenina v Kremlu). V nezlomné jistotě, že síle komunistické myšlenky se zákonitě podřídí svět, od kosmického po vesnický. Máme-li už ten komunismus a já mám hlad, neměla by slepice přiběhnout pod kudlu sama?, zamýšlí se místní revolucionář. Zčásti je to snad parodie, ale zčásti určitě zachycení toho, jak nepředstavitelně mohla rudá propaganda ve své době zválcovat ruské nižší vrstvy, nedotčené evropskou vzdělaností.

Začátek románu, představující nám Dvanovovo nuzné vesnické dětství, je vtahující a drtivou ukázkou toho, jak málo může vážit lidský život za podmínek brutální nouze, jak odevzdaný může být sám jeho nositel, zvláště ten dětský, pro něhož jde o jedinou známou realitu. Scény dětí nuceně opouštějících bezpečí rodiny trhají srdce. Taková tematika se ale najde i v mnoha jiných knihách. Co je dnes na Čevenguru v nejhlubším plánu temné a znepokojivé, je provázání díla s dalším konáním jeho autora, jak ho v doslovu popisuje Solařík. Zároveň jsou podmínky předrevolučního Ruska tím, o čem bychom měli mít aspoň rámcové tušení, pokud se pokoušíme o něco tak nejistého, jako je etické hodnocení dějů s odstupem celého století.

Platonov z doby Čevenguru a z doby pozdější evidentně nebyl dost bolševikem pro sovětský vládnoucí režim, jeho postoj je ale těžko stravitelný i pro osvícensko-humanistickou tradici. Pravda, od svých bolševických hrdinů, slepých střelců a donkichotů Dvanova, Kopjonkina a Čepurného, autor zaujímá jasný odstup, nechává je stíhat neklidnými sny, jejich aktivitu nasvěcuje jako grotesku a projekt totálního přeorání světa podává jako zřetelně pomýlený. Zčásti je asi román kronikou jeho vlastních omylů. Jenže kolik času stačí k překonání omylů a vin? Pět nebo sedm let před Čevengurem patřil prý Platonov ještě k mladistvým bolševickým sekerníkům, revolučnějším než Lenin se Stalinem, k žurnalistům reprodukujícím genocidní výzvy Dzeržinského a dalších k fyzické likvidaci celých společenských tříd. Vraždění a vyhánění „buržoazních elementů“ je skutečně v románu zobrazeno, sice stručně, ale otevřeně. A děje se jednoznačně na zodpovědnost bolševických „hrdinů“.

Tyto pasáže jsou z celého románu interpretačně asi nejtěžší. Jejich stručnost není cudným přiblížením se k traumatizujícím historickým dějům, jaká známe z novějších literárních děl. Ale není ani pokusem se tématu vyhnout. Zároveň jejich explicitnost není přiznáním viny, Platonov si tu nesype hlavu popelem. K jeho spisovatelské cti patří nevyhýbat se podstatnému, zároveň je ale stále natolik bolševikem, že si zřejmě vůbec nemyslí, že je co skrývat. Byli jsme, hoši, s tou revolucí a rudým terorem moc hrr, je nám z toho všeho trochu smutno, ale nejspíš to tak přece jen muselo být… Pokání se nekoná, po zlikvidovaných buržujích není nikomu smutno. A kolem těchto míst, pro nás šokujících, se netočí ani Solaříkem zmiňované dobové kritiky nevydaného románu; revoluční násilí je pro tuto autorskou generaci samozřejmost, ideologické spory se vedou jinde.

Právě tohle je dnes to děsivé na jinak velmi humánním a empatickém románu: Svědomitý Piusa se svým oddílem čekistů osobně střílí sedláky do hlavy; autor to registruje, ale nemůže to odsoudit přímo ani přeneseně, popřel by tím sám sebe. Možná že i k téhle znepokojivosti míří Petr Koubský, jeden z nejlepších novinářů dneška, když Čevengur doporučuje jako jednu z předních beletristických knih k přečtení.

V předloňském vydání románu z Dauphinu zůstala řada překlepů. Jsou zbytečné, ačkoliv je jasné, že vydávat takto zásadní knihy s vyhlídkou na pouhé vyšší stovky čtenářů není nakladatelsky žádný med.

Uplácíme v Olomouckém kraji mládež?

Publikováno | Autor:

Olomoucký kraj už přes deset let formou stipendií podporuje středoškolské student(k)y maturitních i výučních oborů. Ovšem pouze těch technických. V roce 2020 přibyla zvláštní podpora studia na Jesenicku, a to všech středoškolských oborů (tedy bez omezení na technické zaměření), s výjimkou oborů gymnaziálních.

Deklarovaným účelem všech tří větví stipendijního programu (tj. maturitní technické obory, výuční technické obory, Jesenicko) je zajistit příslušným oborům dostatek zájemců. Ačkoli výše poskytovaných stipendií není nijak závratná, domnívám se, že program znamená nerovnost v přístupu k mládeži a že ze strany kraje může jít o nemravnou pobídku vnášenou do rozhodování mladých lidí o své profesní budoucnosti. Vlastně o úplatek studentům či jejich rodinám, zejména těm nízkopříjmovým, aby za finanční příspěvek upozadili své vzdělávací ambice. Aby doslova přehodnotili svou budoucnost a spokojili se s oborem, který kraj potřebuje naplnit. Potřebuje, nebo si to aspoň po konzultaci s krajskými „kapitány průmyslu“ myslí… Nad smyslem těchto stipendií se nedávno zamýšlel i kontrolní výbor krajského zastupitelstva.

Technická stipendia jsou mírně odstupňována podle ročníků, podmíněna prospěchem i chováním a vyplácena v maturitní i výuční větvi programu s jinou periodicitou. V průměru ale student bez kázeňských a prospěchových potíží dosáhne zhruba na 400 Kč měsíčně, u výučních oborů v případě vyznamenání asi na 600 Kč za měsíc. Jesenické stipendium, což je zvlášť křiklavé, je de facto plošný náborový příspěvek do škol bývalého jesenického okresu. Žák, respektive jeho rodina, zde v říjnu nebo listopadu svého prvního ročníku obdrží jednorázově 5 tisíc Kč – bez vazby na prospěch nebo další setrvání na škole! Celý program podpory polytechnického vzdělávání včetně jesenického stipendia představoval loni v krajském rozpočtu výdajovou položku ve výši 9,1 milionu korun.

U výše technických stipendií nejde samozřejmě o to, že by byla příliš vysoká. Disponovat kapesným přinejmenším v řádu stokorun měsíčně by měl ke svému zdárnému rozvoji disponovat každý středoškolák. Proč ale některým oborům kraj přispívá a některým ne? Vychází to zřejmě z lidové, ovšem velmi problematické představy o užitečnosti jednotlivých oborů pro společnost a o jejich uplatnitelnosti na trhu práce. A jistě také z přání krajských průmyslových zaměstnavatelů, kteří se skrze profesní asociace podílejí na výběru podporovaných oborů.

Jenže krajské školství není nábor do výroby. Ze škol zřizovaných krajem mají vycházet lidé orientovaní v současném měnícím se světě, vnímaví ke svému okolí, spokojení se svými možnostmi v dalším vzdělávání a na současném i budoucím pracovním trhu. Spokojení a zapojení ve společnosti nejen dnes, ale také třeba za 25 let, kdy větší polovina současných pracovních míst pravděpodobně nebude existovat.

Ano, kvalitní vzdělávací obory se nebudují ze dne na den. Kraj má zajisté právo kromě jejich průběžného zkvalitňování usilovat i o naplnění jejich kapacity v případě dočasně nižšího zájmu. Nelze tím ale řešit trvalý nezájem uchazečů, nekvalitní podobu oboru ani kombinaci obojího. Nikdo nemá větší zájem dobře rozhodnout o pracovní budoucnosti žáků než tito žáci sami se svými rodinami. Platit jim za absolvování málo populárního oboru je ta nejhrubší, nejprimitivnější incentiva, jakou si vůbec můžeme představit. Co takhle investovat spíš do kvality a propagace daných škol, aby si své zájemce našly díky svému renomé?

Dopady těchto stipendií sice vzhledem k jejich nízké výši pravděpodobně nejsou velké, nikdo je ale přesně nezná a snadno mohou být sociálně kontraproduktivní. Pro střední třídu stokoruny měsíčně zpravidla nebudou pádným argumentem ohledně budoucnosti jejích potomků. Jenže střední třída míří úplně jinam než na učňáky. (Až budou zase politikové vychvalovat učňovské školství, nezapomeňte se zeptat, zda tam někdo z nich skutečně poslal své potomky.) Naopak při napjatém rozpočtu i stokoruny hrají roli a mohou být tím, co misky vah převáží směrem k nepreferované škole. Studium bez vlastní motivace ovšem není cesta k sociálnímu vzestupu. Svým způsobem zde uplácíme ekonomicky ohrožené vrstvy, aby se nepokoušely využít krajské školství ve svůj prospěch…

Zvlášť absurdní roli v tom může mít ono „Jesenické stipendium“, alias jednorázový náborový příspěvek, jehož výše může být v nouzi už celkem zajímavá. Úplatek pro místní, aby ani nezkoušeli vytáhnout paty z rodné hroudy, určitě k prosperitě regionu nepovede.

Má-li kraj svým studentům a studentkám vyplácet kapesné, tak bez rozdílu místa a oboru. Pokud by byly pochybnosti o účelnosti a rozpočtové náročnosti takového příspěvku, dá se to překlopit třeba na „volňásky“ do krajské kulturní, dopravní či turistické sítě. Přestaňme ale prosím vtahovat primitivní peněžní impuls do rozhodování mladých lidí o tom, kudy se v životě vydají.

Kontrolní výbor krajského zastupitelstva koncem minulého roku doporučil zastupitelům zvážit smysl a podobu tohoto stipendijního programu. (Viz příloha 2 tohoto podkladového dokumentu.) Konkrétněji, jednak zvážit navázání prostředků „Jesenického stipendia“ na průběh studia a kvalitu školy, jednak se věnovat vyhodnocení, zda program technických stipendií naplňuje zamýšlené cíle. Tímto doporučením by se zastupitelé měli zabývat na svém zasedání 26. 2. 2024.

Autor je předseda Zelených v oblasti Jeseníky, člen Kontrolního výboru Zastupitelstva Olomouckého kraje. Psáno pro Hanáckou Drbnu.