Jeden časopis nalevo a jeho výzvy

Listy. Dvouměsíčník pro kulturu a dialog. Reflexe čísel 03/2025 – 03/2026.

Společensko-kulturní dvouměsíčník Listy vychází v rozsahu a periodicitě, jež je oproti čtrnáctideníku A2 snazší „učíst“. Oběma periodikům je společná levicová orientace, trvale napjatý rozpočet, a myslím že i průběžný boj o naplnění každého dalšího čísla. Odlišné jsou strategie, jak tohoto naplnění docílit: tam, kde Ádvojka komponuje tematická čísla a oslovuje různé okruhy lidí včetně studentů příslušných oborů, obracejí se Listy na víceméně stálý okruh přispěvatelů, sahající dnes až po generaci aktivních devadesátníků, a žádají od nich více či méně pravidelné, více či méně oborové příspěvky do generických, netematických čísel. I když je jejich čtenářská základna zřejmě několikrát menší, oceňuju u Listů vůli vzdorovat stagnaci, udržet a rozvíjet tištěný časopis, který je mnohaletou, ideově dobře čitelnou institucí. Posledním ročníkem jsem se pročítal pečlivě, s tužkou v ruce, a dovolím si ho tu zhodnotit.

Historie Listů je bohatá a úctyhodná, sama o sobě by ale důvodem ke čtení nebyla, a tak ji zde vynechám. Už přes dvě desítky let časopis sídlí v Olomouci; je takto regionálně zakotven, ale neřekl bych omezen. Ze své severomoravské pozice to vnímám jako vítanou korekci pro pragocentrismus většiny solidních periodik, třeba Deníku N, na jehož stránkách se pražské obtíže s dopravou nebo vzděláváním často jeví jaksi důležitější než ty mimopražské… Bez Prahy to ale nakonec asi stejně nejde, říkám si, když jsou uvedení nových čísel Listů čím dál pravidelněji ohlašována do pražského Kampusu Hybernská. Jestli to vnímám správně, souvisí to s tím, že olomoucký šéfredaktor Tomáš Tichák pomalu předává žezlo mladší generaci, hlavně asi Patriku Eichlerovi. Loni časopis prošel významnou grafickou proměnou a ve spřátelených knihkupectvích je teď třeba hledat výraznou jednobarevnou obálku, jejíž tón se mění číslo od čísla. Jasným úkolem je do budoucna nová definice žádoucího obsahu a redakčního směřování.

Některé hrozby pro časopis plynou z omezeného autorského okruhu. Je tu repetitivnost, s níž i jasnozřiví autoři (např. Juraj Buzalka) nezbytně bojují, je-li zadáním dodat článek standardního rozsahu do každého čísla. Ta je navíc umocněná nepříliš šťastnou institucí stálých fejetonistů. I když jde namnoze o zásadní osobnosti (Václav Jamek, Alena Wagnerová…), domnívám se, že lehký žánr, jímž se vyplňovaly noviny od 19. století, je ve věku strojového generování textu tak trochu mrtvý. Prosím, ořežte v Listech všechny mechanismy, kterými se lidé nutí psát, i když zrovna tak úplně nepotřebují nic sdělit… Druhou hrozbou je podíl nejstarší generace v autorském okruhu, a nejstarší generací myslím skutečně i zmíněné devadesátníky. V kterémkoliv čísle najdeme příspěvky alespoň od tří nebo čtyř z nich, následované dalšími z generace 75+. Ačkoliv je svým způsobem inspirativní vidět platformu, kde ti nejstarší mluví společnou řečí s lidmi o šedesát let mladšími, člověk nemusí být věštec, aby odhadl, že budoucnost časopisu se na ní stavět nedá. Nota bene jde-li ve významnější míře i o skupinu předplatitelskou.

Další zásadní výzvou pro Listy je rubriková skladba a koncepce toho, co by měl vlastně časopis obsahovat. Formálně to vypadá stabilně a promyšleně: Z domova, Mosty (střední Evropa se silným zastoupením Slovenska), Ze světa, Archiv a rozsáhlá Kultura, dělená na další žánrové sekce. Tyto rubriky jsou ale plněny různě. Koncepčně podivné jsou Mosty, které lavírují mezi skutečnou tematickou rubrikou a samostatným „projektem“, respektive pozůstatkem kdysi samostatného časopisu. Rubrika Archiv někdy obsahuje sebeohlédnutí časopisu a obecněji nekomunistického socialismu od Pražského jara dál, jindy je ale naplněna náhodným historickým pojednáním, jaká přitom prostupují i zbytkem rubrik. I když se tato pojednání zdají zpracováním kvalitní, jejich publicistická aktuálnost nebývá vůbec zřejmá a vypadá to spíše na postupně tištěné kapitoly z připravovaných knih – takto především Zdeněk Víšek, Pavol Ičo, částečně Hynek Skořepa (jehož záběr je ale i ekologický a literární) a příležitostně jiní.

Oporou sekce Z domova je se svými promyšlenými příspěvky autorská dvojice Heda Čepelová a Miroslav Jašurek. Sekce Ze světa stojí hlavně na Eichlerových překladech z The Progressive Post; někdy jsou velmi užitečné, někdy z nich poněkud trčí stranická nebo odborářská agenda autorů a autorek.

K zamyšlení je obecně to, na jakou „trvanlivost“ článků by tištěný dvouměsíčník měl mířit v době, kdy většina čtenářů má k dispozici bohaté zpravodajství i komentářové sekce online. Pokusy (např. Lukáše Jelínka) být aktuální v řádu týdenního politického dění totiž většinou vyznívají v Listech hluše, čistě kvůli zpoždění – působí jako něco, co už slovy klasika „bylo řečeno, jen to ještě neřekli všichni“. Cílit na čtenáře, který online nežije, je sice možné, ale vzhledem k velikosti a dosažitelnosti této skupiny dosti obtížné, nejde-li právě jen o nejstarší generaci odběratelů stávajících. (Podobným problémem publicistické trvanlivosti zčásti trpí například i Demokratický střed, ještě menší tištěný čtvrtletník, zacílený týmž středoevropským směrem jako zmíněná rubrika Mosty.)

V kulturní sekci časopisu si vysokou kvalitu zachovává oddíl divadelní (Alena Zemančíková a Pavla Bergmannová, pravidelně referující z regionů) a auditivní (Andrea Hanáčková). Pomalu se ustavuje a čtivost časopisu z mého pohledu zvyšuje sekce věnovaná audiovizuální, především kvalitní seriálové tvorbě. Málo koncepční a rovněž stárnutím ohrožená je sekce literární. František Všetička referuje svědomitě až pozitivisticky, Ladislava Lederbuchová jakoby vzorově školsky analyzuje poetické sbírky, Hynek Skořepa ze střední generace přináší medailonky starších a málo známých evropských autorů, všechno to asi má svou cenu, ale vyloženě záživné to není. Na svá celoživotní témata navazují i další staří pánové Milan Blahynka a Vladimír Claude Fišera. V průběhu mnou sledovaného roku se výrazně zlepšily příspěvky Adama El Chaara, posunuly se od upovídanosti a sebetematizace k stručnějšímu a relevantnímu recenzování. I kdyby mu to ale vydrželo, jeden mladší autor celou sekci neutáhne. Třeba by ji mohla recenzně posílit nová stálá fejetonistka Barbora Hrínová, Ani u ní se mi totiž formát pravidelného fejetonu nezdá zas tak slibný, třebaže poslední čísla oživila úvahami o tvůrčích podmínkách spisovatelů, jaké člověk jinak čítá spíš v časopisu Tvar.

Mým dlouhodobým snem jsou fúze tištěných společensko-kulturních periodik příbuzné orientace, namísto letitého skomírání v pouhých stovkách výtisků. Vlastně fúze po vzoru některých politických stran, které si relevanci zachovaly tím, že samostatnými zůstaly už jen de iure. Jako autor toužím samozřejmě psát někam, kde se to bude číst. Jako čtenář bych si chtěl dovolit ten kapitalistický luxus, platit za dobrý časopis jako za zboží a nepřemýšlet každoročně o tom, kdo z psavců potřebuje podpořit. Případně zda to potřebuje víc než kupříkladu Ukrajina generátory. Třeba ten zmíněný Deník N tam totiž do nějaké míry dospěl: při jeho předplácení mám primárně dojem, že něco kupuju, ne že někoho podporuju. Zatímco ale třeba v zahraničněpolitickém referováni je těžko mu ze dne na den konkurovat, jeho komentářová sekce začíná rovněž trpět omezeným autorským okruhem a opakováním. Jeho kulturní referování mi pak leckdy připadá až tristní a nepochybně vytváří prostor pro konkurenci. Zabydlí ho někdo?

Edit 2. 11. 2026 Jen pár dní poté přichází zpráva o úmrtí Patrika Eichlera. Díky za vše, pane redaktore. Bez Vás to bude mít dobrá tištěná publicistika zase o kus těžší…

Staré blogy na Aktuálně.cz už nenajdete

Server Aktuálně.cz nejenže k poslednímu lednu 2024 uzamknul svoji veřejnou blogovou sekci, ale někdy asi v průběhu letoška (?) dokonce celou její historii navzdory slibům znepřístupnil pro čtení.

Byly to odhadem tisíce autorů, desetitisíce textů, zaslaných v dobré víře k publikaci. A pár let poté – vše nedostupné. Ani by tak nešlo o moji maličkost, ale publikovalo tam velké množství politiků (myslím třeba Luděk Niedermeyer, Libor Michálek, Magdalena Davis, a ano, taky Feri, Paroubek nebo Vondra) , z často čtených osobností mimo politiku si vybavuju třeba Margit Slimákovou, Jana Urbana, Radkina Honzáka. Ten byl za tento svůj blog nominován na Magnesii Literu 2018, dnes tam ty texty nenajdete. To jen na ilustraci, co může zmizet, pokud smažete takový kus české internetové historie. (Zrovna Honzáka si server jako jednoho z mála v rubrice Názory nechal, takže jeho nové příspěvky tam jsou, ne ale ty před rokem 2024.)

„Vážené blogerky, vážení blogeři, vážíme si toho, že jste si v minulosti pro publikování svých názorů a myšlenek vybrali Aktuálně.cz. Blogy na Aktuálně.cz k 31. lednu 2024 končí. Po tomto datu již na našem webu nebudete moci publikovat. Vámi zveřejněné texty však zůstanou čtenářům Aktuálně.cz i nadále přístupné.“ Tak zněl slib, rozeslaný autorům a autorkám při ukončení provozu blogové sekce. Nesplněno. Považuju to za flagrantní porušení autorsko-vydavatelské důvěry a praktickou připomínku, že publikační onlinové „napořád“ je někdy proklatě krátké.

Jak nabídnout vydanou knihu do knihkupectví

Tak jste si konečně vydali svou knihu a doma vám přistál celý náklad. Možná jedna pořádná paleta. Stovky nebo dokonce nízké tisíce kusů vaší srdeční záležitosti. A co teď? Jak je prodat? Pevně doufám, že tuhle otázku jste si položili už o něco dřív, totiž ve chvíli, kdy jste se rozhodovali o výši nákladu. I kdyby ne, ještě pořád vám můžou být k užitku tyto poznámky, nicméně bude to asi o dost těžší…

Vydat si tak či onak knihu je v posledních desetiletích čím dál snazší (nepotřebujete k tomu sázecí stroj ani tiskárnu, dokonce ani umět dobře pracovat s jazykem), a tak to mnozí dělají. Třeba s podporou výborných návodů Lucie Gramelové a Miroslava Pošty, kterými jsem se nechal před lety inspirovat já. Nakonec jde ale stejně o to, komu ji prodáte. Nejspíš máte jakousi základnu svých fanoušků, plus nějaké to spektrum blízkých, kteří o vaši práci projevují zájem. To všechno se postupně vyčerpává; počet knih, který lze těmito kanály udat, není nekonečný. (Pokud jste to vůbec neměli, tak opravdu nechápu, proč jste si na vlastní triko pořídili pět metráků svojí tištěné publikace.) Řekněme, že stejně jako většina lidí nejste marketingoví mágové a první stovkou exemplářů vypuštěných do světa se nespustila tsunami zájmu, která by vás už teď přiměla uvažovat o masivním dotisku a o skladovacích prostorech. Zkrátka, na krku vám zbývá ještě dost kusů a ubývají na váš vkus příliš pomalu. Chtělo by to někoho, kdo bude váš poklad prodávat za vás. Knihkupce.

Zařídit, aby si vaši vydavatelskou prvotinu vzal někdo do prodeje, není nemožné. Náročné je to ale dost. Je dobré si uvědomit, že taháte za mnohem kratší provaz. Většina kamenných knihkupectví spadá pod řetězce. Ty spolupracují s velkými distributory nebo pod ně přímo spadají a sami jste možná už učinili zkušenost, že s malými rybičkami se nikdo z nich bavit nebude. Jejich misí je – karikuju to jen trochu – prodat každý druhý rok aspoň padesát tisíc kusů dalšího románu od Hartla, Mornštajnové a Lednické. Nezávislých knihkupců, kteří by vůbec měli svobodu brát zboží od někoho, jako jste vy, je zoufale málo. Abyste se některým z nich vetřeli do nabídky, budete nejspíš potřebovat přinejmenším většinu následujících návnad. Ne-li všechny. A ani to nemusí stačit.

  • Kvalitu nakladatelského řemesla. To jsou všechny ty redakce, korektury, tiráže, ISBN, čárové kódy, kterými pokud jste se nezabývali, pravděpodobně nemusíte ani číst dál.
  • Prokazatelně nezanedbatelnou cílovou skupinu (respektive přímo základnu fanoušků) a zřetelnou relevanci vaší knihy. A ochotu propagovat si své zboží hlavně sám, neboť knihkupec nebude plýtvat dobrým, viditelným umístěním na to, po čem sama nepřichází poptávka.
  • Raději by nemělo jít o beletrii, dospělou ani dětskou. Upřímně, nové knihy se kupují hlavně jako dárek a v beletrii se sahá po zavedených značkách, především autorských. „Zkusila jsem napsat román a sama jsem si ho vydala“ nebo „Vymýšlel jsem pro své děti vyprávění o kouzelné pastelce a těm se to moc líbilo“ jsou celkem bezpečná červená. Taky by nemělo jít o vaši vlastní meditativní poezii, pardon. Obecně vypadá líp, když vydavatel slouží něčemu nebo někomu jinému než obrazu sebe sama jakožto autora.
  • Regionální rozměr knihy je plus – samozřejmě jen pro knihkupce v daném regionu, zatímco v těch vzdálených je přítěží.
  • Další vydavatelské vyhlídky. Zanést si do svého systému nového nakladatele je nezanedbatelný praktický náklad. Knihkupec bude o něco náchylnější to udělat, máte-li další zřetelné a smysluplné ediční plány, než když se vaše vydavatelské působení zjevně vyčerpává publikací vašeho autorského opusu vlastním nákladem.
  • Exkluzivitu. Učiňte daného knihkupce jediným široko daleko, kdo dané zboží má. A pokud už vám na nabídku přistoupil, propagujte ho do nějaké míry i mezi svými fanoušky. Větší zisk sice máte z přímé objednávky, ale zákazníci, které do knihkupectví pošlete, vylepší v počátcích vaše vztahy.
  • Slušný rabat. V řadě starších návodů se dočtete o typickém knihkupeckém rabatu 30 procent z pultové prodejní ceny. Tuhle informaci je třeba považovat za zastaralou. V dnešních tržních podmínkách se dá brát za jako zdvořilost, že knihkupci nabídnete přinejmenším 35 procent, ale spíš ke čtyřiceti. Dělení prodejní ceny je každopádně dobré nebrat jako přetahovanou, nýbrž jako hledání bodu, který oběma stranám umožní brát podíl z maximálního počtu prodaných kusů. A pozor, řeč je samozřejmě o komisním prodeji, dělí se až skutečně utržená cena. Za hotové od vás nebude brát prakticky nikdo, leda by si napřed výborně prověřil prodejnost vašeho zboží.
  • Maximální nápomocnost komunikace – zdvořilé, ale věcné a stručné. Velkorysost v praktických záležitostech: poštovné při zasílání knih v balíku, vyhovění požadavkům na dodací list, periodicita hlášení prodejů, splatnost faktur… Odhadněte nebo opatrně zjistěte, jak knihkupectví funguje, a přidělávejte mu co nejmíň práce i nákladů. Aspoň tak dlouho, než se spolupráce ukáže být výhodnou i pro druhou stranu, nejen pro vás.

Obce a instituce neumějí vydávat knihy

Opakovaně se setkávám s tím, že veřejné instituce a obce se jako vydavatelé knih dopouštějí ekonomické chyby, kterou by si soukromý nakladatel nikdy nedovolil. Vydají knižní titul, zpravidla regionální, který se na daném území ukáže jako lákavý, což si samo o sobě zaslouží gratulaci. Jenomže vzápětí poškodí jeho šíření tím, že nejsou schopny nabídnout adekvátní marži těm, kteří by knihu dokázali prodat zájemcům mimo vydavatelův dosah.

Jste třeba muzeum v Kardašově Řečici anebo obecní úřad v Panenských Břežanech, vydáváte atraktivní monografii z historie obce a představujete si, že prodávat si ji budete sami ve svém infocentru, čímž vám zůstane sto procent prodejní ceny. Knihkupecké rabaty a jiné množstevní slevy nedáváte. Samozřejmě to jde. Je to ale byznysová chyba, a tím i provinění na solidní knize a jejím kulturním potenciálu.

Řada vašich rodáků se samozřejmě v minulosti vydala do světa, a přesto mají pořád k vašemu místu vztah. Třeba ještě jednou tolik, co se prodá „doma“, by rádi koupili čtenáři žijící v současnosti jinde, pokud byste na ně dosáhli. A čím větší jste celek, tím menší je v průměru vaše schopnost obsloužit celou místní poptávku – ne všechny zkrátka dokážete na knihu přilákat přímo do svého „íčka“. Tak nebo onak, pokud někdo (knihkupec, ale nejen on) dokáže titul prodat za hranicí vašeho vlastního dosahu, máte s ním společný zájem. Takový prodejce ale potřebuje pracovat typicky s 30-40procentní marží. Nemůžete si představovat, že bude váš titul odebírat za plnou cenu a před svým vlastním okruhem (na který má právě dosah on, a ne vy) se stavět do pozice vydřiducha, u něhož je totéž zboží k mání výrazně dráž než jinde. Musíte mu dopřát takové cenové podmínky, aby jeho výsledná cena byla víceméně konkurenční té vaší. Vaše volba není v prodejní ceně, ale v tom, komu za tuto cenu knihu nabídnete. A nabídnete ji samozřejmě tomu, kdo vám zařídí prodeje, na které byste sami nedosáhli. Jak to udělá, je už jeho věc, ale marže je férovým poplatkem za to, že to umí udělat a udělá.

Vůči této úvaze zaznívají dva druhy námitek. Zaprvé, „kvůli účetnictví musíme prodávat za stanovenou cenu“. Složitost tohoto vašeho problému neumím posoudit, ale jeho důsledky jsou zjevné, takže by to třeba přece jen nějak šlo. Ti, kdo ho vyřeší, budou každopádně své publikace prodávat úspěšněji. Zadruhé, „celý náklad knihy si rozprodáme sami, knihkupeckou spolupráci nepotřebujeme“. Ano, ve chvíli, kdy je náklad daný, prodeje běží určitým tempem a dotisk nevypadá rentabilně, může být ekonomickým faktem, že postupovat část výtisků se slevou na přeprodej se nevyplatí. Znamená to ale jen tolik, že výše nákladu byla nastavená špatně. S každým novým titulem nebo dotiskem staré knihy je rozumné zvažovat a zjišťovat i potenciál přeprodeje. Troufám si dokonce tvrdit, že to patří k „péči řádného hospodáře“.

K udržitelnosti literatury, ale taky tištěných periodik

V jediném dni se mi ve schránce sešla tři malá kulturně-politická periodika. Jedno bylo i se složenkou pro platbu ročního předplatného, jedno z jistých důvodů neplatím a u dalšího vychází platba na jinou dobu ročního cyklu. To je dobře, na tolik předplatného naráz bych se v tuhle chvíli finančně necítil.

Jedním z periodik je literární obtýdeník Tvar a probíhá v něm zrovna polemika o tom, jaké odměňování si za svoji práci zaslouží spisovatelky a spisovatelé v oboru beletrie. Dorota Ambrožová tu v předchozím čísle požadovala důstojné odměňování těch, kteří se „rozhodli zasvětit život kultuře“. Oponuje jí teď Pavel Janoušek, a i když může mít v lecčems pravdu, nebude z toho žádné porozumění, protože jeho sarkastický styl se zcela míjí s diskusní kulturou mladé generace. (Nemám rád všechna ta generační označení písmenky Y, Z atd., protože vycházejí z odlišné, západní reality, a teprve pomalu se sbližují s tou českou.)

K jejich sporu chci doplnit jeden opomenutý moment. Píšících lidí je tolik, protože literární tvorba nabízí subjektivní smysluplnost, kontrolu jedince nad jakýmsi celkem. Takový román, sbírka povídek nebo básní, zkrátka vydaná kniha, totiž takovou jednotkou smyslu určitě je. Neřešme teď, kdy a pro koho je ten smysl skutečný nebo naopak iluzorní, srovnejme ale literaturu s jinými obory tvorby. Třeba film nebo herní software jsou žánry, kde dnes jedinec znamená poměrně málo. Jen nemnoha vyvoleným je dostupné spojit takový produkt pevně se svým jménem, třeba v roli režiséra. Vlastní autorská kniha je mnohem dostupnější, a tato možnost lidské seberealizace je taky značně viditelná, protože velká většina beletristických knih se dodnes na trhu označuje právě názvem a jménem autora. Pod beletrii se dodnes primárně nepodepisují týmy ani firmy, ale jednotliví lidé. Psaní představuje možnost spojit své jméno s jednotkou smyslu, a tak lidi píšou, přestože podle výzkumu citovaného v polemice si 80 procent spisovatelů psaním nevydělá ani pět tisíc měsíčně (údaj k roku 2022).

Materiální blahobyt nám tak nějak v průměru roste (i když možná ne v posledních pár letech a rozhodně ne všem), a tak prostoru na to, realizovat se psaním, lidem spíš přibývá. Jenže veřejné pozornosti k čistě psanému sdělení naopak ubývá. Celá potíž se v jádru redukuje na to, že mnozí chtějí psát, ale není dost těch, kteří by to všechno četli. Tahle situace se těžko napraví lepším nastavením mechanismů veřejné podpory pro tvorbu, to je spíš kosmetika. I když by se jistě dalo různě přispívat k tomu, aby valný díl ze zbývající dostupné čtenářské pozornosti (potažmo útraty) nespotřebovala hrstka českých bestselleristů a bestselleristek, jejichž knihy v masových nákladech se užitností tak trochu podobají jednorázovým plastům.

Vraťme se ale k tištěným společensko-kulturním periodikům, a abych byl konkrétní, z těch mnou alespoň trochu sledovaných jde o čtrnáctideníky A2 a Tvar, o dvouměsíčník Listy, o čtvrtletník Demokratický střed a ještě snad čtvrtletník Academix revue. Z jejich obsahu a komunikace je vesměs znát, že s jejich financováním je to povážlivé, vydávání je dlouhodobě ohroženo… a přesto se všechny redakce víceméně drží svého mustru. (Abych byl spravedlivý, olomoucké Listy letos podnikly výraznou změnu designovou, ne ovšem obsahovou.) Tuším, že tu figuruje něco podobného jako při beletristickém psaní: uspokojení z kontroly nad jednotkou smyslu. Jednotka je to sice malá (řádově myslím velmi nízké stovky až velmi nízké tisíce odběratelů), zato naše.

Jenže pozornost zkrátka už není k mání, to je zhruba řečeno danost. Mnozí autoři píšou do kteréhokoli periodika tak, jako by jeho četba byla málem čtenářův hlavní týdenní nebo měsíční úkol. Jednotlivá čísla jsou takto sestavována, ale kdo je dnes ochoten takto číst? Malým čtenářským dosahem časopis degraduje, je nucen vyplňovat stránky grafomanií. Hříchem dnes není jen užvaněnost a opakování banalit, ale doslova každé vyplňování prostoru tím, co by mohl napsat leckdo anebo, což je vlastně totéž, co by mohl napsat stroj. Zvláštní kategorií plytkosti se v průměru zdají být texty, jimiž se naplňuje nějaký grantový projekt nebo agenda v neziskovém sektoru. Přispívají snad ke krátkodobé udržitelnosti daného plátku, ale psát z jiného důvodu, než že pisatel má co říct, je prostě cesta do pekel. Sám pak už ani necítím závazek něco takového podporovat předplatným, třebaže je jistě dost nízké v poměru k vynaložené práci.

Je zbytečné se utěšovat, že přijdou samy od sebe lepší časy. I v těch stávajících se prosazují další publicistické platformy a přebírají si pozornost. Fúzujte, hledejte čtenáře. Hledejte obsah, který bude pro ně hodnotou a ne jen stálým imperativem k podpoře čehosi prý důležitého.

Byli jste sečteni

Vydal jsem novou knihu: I. díl Transylvánské trilogie Mikuláše Bánffyho, pod titulem „Byli jste sečteni“. Soumrak monarchie, šlechta, plesy, lovy, hazard a hory. Romantika a politika. Více o ní tady: http://reemigranti.ocelak.cz/prvni-dil-transylvanske-trilogie-vysel/

Už na ni taky dorazila první recenze a je docela potěšující!

http://reemigranti.ocelak.cz/tento-svet-jaky-je-jiz-stejne-dlouho-nepotrva-recenze-knihy/