Listy. Dvouměsíčník pro kulturu a dialog. Reflexe čísel 03/2025 – 03/2026.
Společensko-kulturní dvouměsíčník Listy vychází v rozsahu a periodicitě, jež je oproti čtrnáctideníku A2 snazší „učíst“. Oběma periodikům je společná levicová orientace, trvale napjatý rozpočet, a myslím že i průběžný boj o naplnění každého dalšího čísla. Odlišné jsou strategie, jak tohoto naplnění docílit: tam, kde Ádvojka komponuje tematická čísla a oslovuje různé okruhy lidí včetně studentů příslušných oborů, obracejí se Listy na víceméně stálý okruh přispěvatelů, sahající dnes až po generaci aktivních devadesátníků, a žádají od nich více či méně pravidelné, více či méně oborové příspěvky do generických, netematických čísel. I když je jejich čtenářská základna zřejmě několikrát menší, oceňuju u Listů vůli vzdorovat stagnaci, udržet a rozvíjet tištěný časopis, který je mnohaletou, ideově dobře čitelnou institucí. Posledním ročníkem jsem se pročítal pečlivě, s tužkou v ruce, a dovolím si ho tu zhodnotit.
Historie Listů je bohatá a úctyhodná, sama o sobě by ale důvodem ke čtení nebyla, a tak ji zde vynechám. Už přes dvě desítky let časopis sídlí v Olomouci; je takto regionálně zakotven, ale neřekl bych omezen. Ze své severomoravské pozice to vnímám jako vítanou korekci pro pragocentrismus většiny solidních periodik, třeba Deníku N, na jehož stránkách se pražské obtíže s dopravou nebo vzděláváním často jeví jaksi důležitější než ty mimopražské… Bez Prahy to ale nakonec asi stejně nejde, říkám si, když jsou uvedení nových čísel Listů čím dál pravidelněji ohlašována do pražského Kampusu Hybernská. Jestli to vnímám správně, souvisí to s tím, že olomoucký šéfredaktor Tomáš Tichák pomalu předává žezlo mladší generaci, hlavně asi Patriku Eichlerovi. Loni časopis prošel významnou grafickou proměnou a ve spřátelených knihkupectvích je teď třeba hledat výraznou jednobarevnou obálku, jejíž tón se mění číslo od čísla. Jasným úkolem je do budoucna nová definice žádoucího obsahu a redakčního směřování.

Některé hrozby pro časopis plynou z omezeného autorského okruhu. Je tu repetitivnost, s níž i jasnozřiví autoři (např. Juraj Buzalka) nezbytně bojují, je-li zadáním dodat článek standardního rozsahu do každého čísla. Ta je navíc umocněná nepříliš šťastnou institucí stálých fejetonistů. I když jde namnoze o zásadní osobnosti (Václav Jamek, Alena Wagnerová…), domnívám se, že lehký žánr, jímž se vyplňovaly noviny od 19. století, je ve věku strojového generování textu tak trochu mrtvý. Prosím, ořežte v Listech všechny mechanismy, kterými se lidé nutí psát, i když zrovna tak úplně nepotřebují nic sdělit… Druhou hrozbou je podíl nejstarší generace v autorském okruhu, a nejstarší generací myslím skutečně i zmíněné devadesátníky. V kterémkoliv čísle najdeme příspěvky alespoň od tří nebo čtyř z nich, následované dalšími z generace 75+. Ačkoliv je svým způsobem inspirativní vidět platformu, kde ti nejstarší mluví společnou řečí s lidmi o šedesát let mladšími, člověk nemusí být věštec, aby odhadl, že budoucnost časopisu se na ní stavět nedá. Nota bene jde-li ve významnější míře i o skupinu předplatitelskou.
Další zásadní výzvou pro Listy je rubriková skladba a koncepce toho, co by měl vlastně časopis obsahovat. Formálně to vypadá stabilně a promyšleně: Z domova, Mosty (střední Evropa se silným zastoupením Slovenska), Ze světa, Archiv a rozsáhlá Kultura, dělená na další žánrové sekce. Tyto rubriky jsou ale plněny různě. Koncepčně podivné jsou Mosty, které lavírují mezi skutečnou tematickou rubrikou a samostatným „projektem“, respektive pozůstatkem kdysi samostatného časopisu. Rubrika Archiv někdy obsahuje sebeohlédnutí časopisu a obecněji nekomunistického socialismu od Pražského jara dál, jindy je ale naplněna náhodným historickým pojednáním, jaká přitom prostupují i zbytkem rubrik. I když se tato pojednání zdají zpracováním kvalitní, jejich publicistická aktuálnost nebývá vůbec zřejmá a vypadá to spíše na postupně tištěné kapitoly z připravovaných knih – takto především Zdeněk Víšek, Pavol Ičo, částečně Hynek Skořepa (jehož záběr je ale i ekologický a literární) a příležitostně jiní.
Oporou sekce Z domova je se svými promyšlenými příspěvky autorská dvojice Heda Čepelová a Miroslav Jašurek. Sekce Ze světa stojí hlavně na Eichlerových překladech z The Progressive Post; někdy jsou velmi užitečné, někdy z nich poněkud trčí stranická nebo odborářská agenda autorů a autorek.
K zamyšlení je obecně to, na jakou „trvanlivost“ článků by tištěný dvouměsíčník měl mířit v době, kdy většina čtenářů má k dispozici bohaté zpravodajství i komentářové sekce online. Pokusy (např. Lukáše Jelínka) být aktuální v řádu týdenního politického dění totiž většinou vyznívají v Listech hluše, čistě kvůli zpoždění – působí jako něco, co už slovy klasika „bylo řečeno, jen to ještě neřekli všichni“. Cílit na čtenáře, který online nežije, je sice možné, ale vzhledem k velikosti a dosažitelnosti této skupiny dosti obtížné, nejde-li právě jen o nejstarší generaci odběratelů stávajících. (Podobným problémem publicistické trvanlivosti zčásti trpí například i Demokratický střed, ještě menší tištěný čtvrtletník, zacílený týmž středoevropským směrem jako zmíněná rubrika Mosty.)
V kulturní sekci časopisu si vysokou kvalitu zachovává oddíl divadelní (Alena Zemančíková a Pavla Bergmannová, pravidelně referující z regionů) a auditivní (Andrea Hanáčková). Pomalu se ustavuje a čtivost časopisu z mého pohledu zvyšuje sekce věnovaná audiovizuální, především kvalitní seriálové tvorbě. Málo koncepční a rovněž stárnutím ohrožená je sekce literární. František Všetička referuje svědomitě až pozitivisticky, Ladislava Lederbuchová jakoby vzorově školsky analyzuje poetické sbírky, Hynek Skořepa ze střední generace přináší medailonky starších a málo známých evropských autorů, všechno to asi má svou cenu, ale vyloženě záživné to není. Na svá celoživotní témata navazují i další staří pánové Milan Blahynka a Vladimír Claude Fišera. V průběhu mnou sledovaného roku se výrazně zlepšily příspěvky Adama El Chaara, posunuly se od upovídanosti a sebetematizace k stručnějšímu a relevantnímu recenzování. I kdyby mu to ale vydrželo, jeden mladší autor celou sekci neutáhne. Třeba by ji mohla recenzně posílit nová stálá fejetonistka Barbora Hrínová, Ani u ní se mi totiž formát pravidelného fejetonu nezdá zas tak slibný, třebaže poslední čísla oživila úvahami o tvůrčích podmínkách spisovatelů, jaké člověk jinak čítá spíš v časopisu Tvar.
Mým dlouhodobým snem jsou fúze tištěných společensko-kulturních periodik příbuzné orientace, namísto letitého skomírání v pouhých stovkách výtisků. Vlastně fúze po vzoru některých politických stran, které si relevanci zachovaly tím, že samostatnými zůstaly už jen de iure. Jako autor toužím samozřejmě psát někam, kde se to bude číst. Jako čtenář bych si chtěl dovolit ten kapitalistický luxus, platit za dobrý časopis jako za zboží a nepřemýšlet každoročně o tom, kdo z psavců potřebuje podpořit. Případně zda to potřebuje víc než kupříkladu Ukrajina generátory. Třeba ten zmíněný Deník N tam totiž do nějaké míry dospěl: při jeho předplácení mám primárně dojem, že něco kupuju, ne že někoho podporuju. Zatímco ale třeba v zahraničněpolitickém referováni je těžko mu ze dne na den konkurovat, jeho komentářová sekce začíná rovněž trpět omezeným autorským okruhem a opakováním. Jeho kulturní referování mi pak leckdy připadá až tristní a nepochybně vytváří prostor pro konkurenci. Zabydlí ho někdo?
Edit 2. 11. 2026 Jen pár dní poté přichází zpráva o úmrtí Patrika Eichlera. Díky za vše, pane redaktore. Bez Vás to bude mít dobrá tištěná publicistika zase o kus těžší…
