Udělal jsem si orientační přehled vydaných literárních překladů z nizozemštiny (včetně vlámské) za poslední čtvrtstoletí a jejich aktuálních antikvárních cen online. Výsledky jsou zvláštní…
Nizozemštinu volím, protože mě zajímá, ale v zásadě je to jen příklad středně velkého jazyka bohaté země, která překlady svojí literatury významně dotuje. Inspirovalo mě nedávné číslo čtrnáctideníku A2. Přehled jsem zaměřil na dospělou beletrii převážně mimo různé škatulky „čtiva“, čili v jakési vlastní škatulce „seriózní próza“. Nizozemský původ je prostě jeden možný neanglofonní řez touto kategorií literatury. Pokryto mám asi padesát titulů a počítám, že je to větší půlka toho, co v daném období vyšlo. Antikvární cenu online beru jako nejnižší dohledanou za knihu v rozumném stavu. U téhož titulu najdete samozřejmě i vyšší ceny, ale ty nejsou tolik relevantní, prodává se především od levných.
Zajímavé je to už sociologicky, překladatelky jsou prakticky samé ženy a nápadně častá je sekvence nizozemského a českého příjmení, tj. vypadá to na ženy provdané za Nizozemce, jednotlivě jsem to ale neprověřoval. Asi to bude něco vypovídat o ekonomice literárního překládání.
Ale teď to hlavní, ceny: Mimo tituly od roku 2020, což jsou ještě tak trochu novinky, tu dnes na antikvárním trhu prakticky nic nestojí přes stovku. (Výjimka je jediná: Mulischovo Objevení nebe.) Mnohé knihy klesají spíš k padesátikoruně, což už je pro většinu prodejců dolní limit toho, kdy se vůbec knihou zabývat, respektive vystavovat ji online. Přemýšlím, jak to přesně vyložit. Nízká antikvární cena ještě nutně neznamená malý dopad knihy. Může to být i úspěšný titul, kterého se prostě dotiskovalo až do nasycení trhu, takový nizozemský Gottland. Ale intuitivně mi to tak nepřijde. Spíš prostě tituly jeden po druhém vyšly v běžném nákladu a nijak zvlášť nezaujaly. Dnes každopádně po žádné z těchto knih není poptávka, to je na cenách vidět bezprostředně.
Shoduje se to s mojí vlastní zkušeností aspirujícího antikváře. „Seriózní“ překladová beletrie je už po deseti, patnácti letech od vydání naprostý ležák. Tyhle knihy, pokud se nehonosí opravdu slavným autorským jménem, trpí dnes zoufalým nezájmem. Pokud dle známého stereotypu dnes beletrii čtou aspoň ženy, tak ne tuhle.
Z pozice nakladatele je takové vydávání celkem pochopitelné – grantový příspěvek z Nizozemska je k mání, tedy vydám, propaguju a doufám, že z nákladu aspoň tak polovinu udám, než kniha v kolotoči novinek zapadne. Z pozice donátora a překladatelek, ambasadorek nizozemské kultury, to taky dává smysl: kniha bude dostupná v češtině, to se počítá, a bude-li k mání leckde a levně, to není na škodu.
Potíž je na straně příjemce. V naší kultuře je dost zažito, že kniha představuje duchovní i hmotnou hodnotu. Jenže antikvární ceny ukazují, že tahle beletrie jako celek přinejmenším tu hmotnou nemá. Tyto knihy jako artefakty ztrácejí hodnotu už ve chvíli nákupu a po dvaceti letech jsou se železnou pravidelností na třetině, na čtvrtině, při započtení inflace ještě níž. Ne že by snaha o investiční zhodnocení měla být v nákupu knih klíčová, ale je-li to s překladovou beletrií takhle jednoznačné, je to na pováženou.
Nemylte se, že se dá dlouhodobě takhle vydávat a zároveň očekávat kupní zájem o novinky. Zkušenost nízké prodejnosti většiny knih z běžné domácí knihovny je dnes masivní a v tomto rozměru – díky digitalizaci antikvárního trhu – nová. Do nákupu nových knih pak samozřejmě vstupuje brutálně racionální úvaha, zda pro mě vyhlídka brzkého a pohodlného přečtení daného titulu vyvažuje jeho kupní cenu. Mám-li možnost se k němu dostat jinak, nezbývá moc motivace kupovat, protože finanční hodnota se v těchto titulech zjevně neuchovává. A lidé to tak či onak chápou a na jejich postojích ke knihám se to podepisuje. Vystupuju-li před nimi jako antikvář, mnohem víc jich dnes vyjadřuje potřebu se nějakých knih zbavit a omezit jejich pořizování, nežli si něco nového ke čtení pořídit. V populaci se povážlivě šíří představa, že domácí knihovna je balast, který jen zatíží potomky; budou ho jednou muset vyhazovat. (Skutečnost, že nové knihy se zatím ještě kupují jako dárek, je jen o krok pozadu. Bude stále více zjevné, že jde v průměru o dárek nechtěný.)
Jak se seriózní překladová literatura do téhle situace dostala, a je to vůbec něco povšimnutíhodného? Není všechno vydávání beletrie vlastně jen čekáním na trhák, během nějž desítky a stovky titulů odepisujeme, jako by nebyly? Hrají tu roli granty, provázané s něčí ochotou něco produkovat, nezávisle na ochotě jiných to recipovat? A samotná instituce profesionálního spisovatele, odsouzeného právě k témuž, totiž rok co rok produkovat? Nebo jen sklízíme pozdní plody toho, jak vysoké byly knižní náklady v druhé polovině minulého století a jak od té doby upadl zájem o čtení vzhledem k množství alternativních zábav?
Spíše otázky, snad aspoň ony dávají smysl. Jak píše Immanuel Kant, dávat na hloupou otázku špatnou odpověď je jako dojit kozla a držet pod ním cedník.