Poslední podnik Madelon Lulofsové a Rozsypálkovo nakladatelství v Šumperku

Zapomenutá kniha, k jaké se člověk dostane jen systémovým zájmem o něco jiného: o autora, edici, nebo v tomto případě o konkrétního nakladatele. Román z roku 1937 totiž v češtině vydal šumperský nakladatel Bohumil Rozsypálek roku 1946, v období krátkého pokusu o samostatný podnikatelský vzmach mezi převzetím Emmerova německého nakladatelství s knihkupectvím na jedné straně a brzkým znárodněním firmy na straně druhé. O komerčních ambicích nakladatele svědčí i lákavý, respektive křiklavý přebal (je to jen jedna ze dvou nabízených variant přebalu, druhá byla decentnější), který poněkud legračně už na záložkách odvypráví skoro celý děj knihy. Osobně mě zajímá Nizozemsko i Maďarsko, nějaké knihy jsem dokonce sám vydal, takže jestli tady v Šumperku někdo po válce vydával nizozemsko-maďarské romány (přesněji: nizozemský román autorky provdané za Maďara, situovaný do Budapešti), chci o tom samozřejmě vědět úplně všechno…

Kousek je to (samozřejmě s ohledem na dobu vzniku) až nečekaně čtivý. Přispívá k tomu víceméně věrohodná sociologicko-psychologická kresba (domácím ekvivalentem by byly možná romány Jaroslava Havlíčka) a zasazení do prostředí ekonomické krize 30. let v zemi, která se ještě tak úplně neoklepala z válečné porážky a zchudnutí. „Začala si prohlížet celou společnost. Snad to byli inženýři, lékaři, advokáti nebo obchodníci. Jedno bylo jisté: byli nezaměstnaní.“ Jak vyžít? Co ze svých zásad a nároků obětovat a jak obchodovat, když nouze a hlavně mizerná poptávka panuje všude kolem? Detaily, hmotná a mravní dilemata takové doby vás asi budou zajímat o to víc, oč méně je považujete za nevratnou historii. K tomu tři velmi odlišné, a přitom uvěřitelné hlavní postavy ve vztahovém nastavení, které se na přebalu radši moc nerozmazává – představuju si, že v té době jím mohl být u nás leckdo mravnostně šokován. I jazykem překladu působí kniha moderně. V záplavě moderní překladové prózy 60. let by mě asi ničím nepřekvapila, s těsně poválečnou datací se mi ale tento román zdá poměrně solitérní. Anebo tu máme slepou skvrnu a tehdejší literaturu vnímáme už jen prizmatem školní výuky a Nobelovek, ne dobových prodejních úspěchů. Neboť populární tato autorka ve své době nesporně byla, i když zrovna tento román v prvním českém vydání u zapadlého regionálního nakladatele zjevně neprorazil a dalších se nedočkal.

Svým zasazením do Maďarska je „Poslední podnik“ v díle Madelon Székely-Lulofsové asi ojedinělý, zbytek vypadá na koloniální indonéskou tematiku, s níž měla bohaté zkušenosti. Do „Hladové výpravy“ jsem se nezačetl, román „Guma klesá“ určitě ještě zkusím.

Vraťme se ale ještě k Rozsypálkovu nakladatelství. Jeho vazba na maďarskou literaturu (notabene vznikající mimo dobové Maďarsko) zjevně byla těsnější a pojítkem byl asi překladatel Arno Kraus. Ten byl nejen autorem shrnutí na přebalu „Posledního podniku“ (pod samotným překladem z nizozemštiny je podepsána Milada Šimsová), ale také překladatelem dalšího Rozsypálkova titulu, „Ulice rybařící kočky“ od maďarské autorky Jolán Földesové. V témže nakladatelství kromě toho vyšel i jeden jeho vlastní román. „Ulice rybařící kočky“ je o něco známější kniha než „Poslední podnik“ – jako dobový bestseller se dočkala několika českých vydání už před válkou, Rozsypálkovo tedy nebylo první. Věnuje se pařížské komunitě emigrantů z různých evropských zemí po roce 1920: spojují je starosti o obživu a pomalu mizející naděje, že jim politické změny v jejich domovinách umožní brzký návrat domů… Román není příliš dějový a nedočetl jsem ho, tematická aktuálnost je ale i po řadě desetiletí zřejmá.

Celkem stihl Bohumil Rozsypálek pod svou značkou vydat šest nebo sedm knih. Jaký měl přesně vztah s Arno Krausem a proč se jim zdálo perspektivní vydávat v Šumperku romány tohoto zaměření, není úplně jasné, můžeme se ale domýšlet. Rozsypálek prý před válkou pracoval v pražském nakladatelství Sfinx a „Ulice rybařící kočky“ už tehdy vyšla v Krausově překladu v Evropském literárním klubu, což byla právě předplatitelská edice podniku Sfinx. Pravděpodobná je tedy už předválečná známost. A proč Šumperk namísto nějakého většího literárního centra? Krausův doslov k románu „Bence, člověk s hor“ z roku 1941 ukazuje, že se překladatel nijak zvlášť nedistancoval od válečného maďarského režimu a jeho územních výpadů (zábor severního Sedmihradska). Snadno by se v tom dal vidět reputační škraloup, který zavedeného hungaristu přiměl uchýlit se do regionálního „závětří“ a spokojit se i s relativně nižším nákladem svých knih. Ale je to jen hypotéza. Nejasné jsou zatím taky okolnosti Rozsypálkova převzetí původního německého podniku a konečného znárodnění firmy. Kdybyste znali někoho z jeho potomků, kteří by mohli vědět víc, budu rád za kontakt.

 

Původní venkovská zástavba v oblasti Jeseníků, její zachování a rozvoj: nad knihou Pavla Hrona

Mám v ruce druhý, obrazový díl Hronovy publikace z roku 1999, a je to bezesporu zásadní kniha do jesenického kánonu, bohužel asi dnes značně zapomenutá. Nepodařilo se mi o autorovi mnoho dohledat, prý už nežije. (Edit: zemřel roku 2008.) Pochopil jsem, že byl navrátilec z emigrace, který měl ambici svým dílem podnítit veřejnou diskusi (mimo jiné v kontextu rodícího se kapitalistického cestovního ruchu) a nastavovat či usměrňovat jesenickou krajinotvornou regulaci. A že se ve své době nejspíš nesetkal s velkým pochopením. Ať už ale přímo nebo nepřímo, mnoho z jím zastávaných principů se promítlo do toho, co dnes Správa CHKO Jeseníky vymáhá jako přijatelnou podobu zástavby na svém území. “Jsme mu (…) vděční za velký přínos k pochopení pojmů krajinný ráz a co znamená tradiční jesenická architektura,” vyjádřili se ze Správy na můj dotaz.

Kniha stojí na důkladném studiu tradiční jesenické lidové architektury. Tedy tzv. jednotného (sudetského) domu, který v daných klimatických podmínkách slučuje většinu hospodářských funkcí pod jednou střechou. Funkční pochopení těchto staveb Hronovi dovoluje postřehnout a hodnotit širokou škálu toho, co se s nimi zhruba od 60. let při úpravách a rekonstrukcích děje.

Z poznávacího hlediska je publikace fascinující, stylově je poněkud problematická. Mnohá negativní hodnocení jsou brutální způsobem, jaký za čtvrt století od publikace přece jen už vyšel z módy, a možná že ani dobové recepci tento styl zrovna neposloužil. Estetický odsudek je jedna věc, řada zachycených staveb si ho snadno zaslouží. Autor ale často s kritickou vervou přechází do nesmyslné, nepodložené psychologizace jejich tvůrců i obyvatel (což je v tomto vesnickém žánru mnohdy totéž). A upřímně, naše obydlí tak trochu patří k naší intimitě: sepsout někomu nevybíravě dům, i kdyby se z estetiky nevyvozovalo nic etického a psychologického, často prostě znamená si ho znepřátelit. (Autorovo oblíbené pejorativum na adresu domu je “zmrsklý”, “zmrsklina”.) Dnes by doufám nikoho nenapadlo takto psát. A koneckonců toto pojetí ublížilo i odborné hodnotě knihy: při brutalitě některých soudů je sice logické, že obrazově zachycené stavby zůstaly anonymní, geografické reference by ale pro pozdější práci s knihou byly bývaly cenné.

Jinak je každý snímek důkladně okomentován, což je didakticky cenné, ale protože se klady i zápory na stavbách samozřejmě opakují, je i sama kniha při pečlivějším pročítání mírně repetitivní. Při tom opakování by bylo opravdu těžké přehlédnout, co Pavel Hron v jesenické krajině oceňuje (např. dvoudílná okna s vnitřním členěním, podlomenice, komíny při hřebenu střechy, plaňkové ploty, světlé nátěry, přírodně stárnoucí dřevo…) a co naopak odsuzuje (trojdílná a paneláková okna, černohnědé nátěry dřevěných prvků, zahloubení oken do fasády, vysoké podezdívky, masivní ploty, většinu přístavků, balkonů, schodišť a dalších zásahů do tradičně jednolité plochy stěn a střechy). Většinu toho spojuje jeden princip: stará a materiálově skromná řešení dospěla k významné funkčnosti při daných povětrnostních podmínkách. Pozdější tvárné a materiálové experimenty, zvláště ze strany laiků, nejen rozvrací typickou krajinnou estetiku, ale vedou leckdy i k rychlé degradaci zatékáním a mrazem.

Klíčovou otázkou je, kde dnes po pětadvaceti letech od vydání knihy jsme. Zasloužila by možná nějaké neformální symposium. Hronovy pohledy na jesenickou zástavbu jsou nějakým způsobem dodnes živé, zdaleka se ale neprosadily univerzálně. Pod krajinotvornou regulaci CHKO totiž spadá jen velmi malá část lidských sídel, intravilánů jesenických obcí, a jiné regulační orgány se jesenickou estetikou nezabývají. Volný trh nabídl řadu dalších materiálů a těžko je možné je všechny šmahem zavrhnout s dogmatickým odkazem na dřevo, kámen a vápno. Ekologičnost materiálů musí samozřejmě hrát roli v každém novém posuzování, dalece se ale proměnil také energetický kontext a chtě nechtě se vyvíjí naše citlivost. Já osobně, těsně předlistopadový ročník narození, jsem třeba už nezažil dobu, kdy by trojdílná okna nebo natírané ploty z kovových ořezů a prefabrikátů byly vnímány jako nežádoucí novum. Na intuitivní úrovni je to pro mě prakticky tradiční vesnický kolorit. Zatímco Hronem prosazované plaňkové ploty jsou spíš už něco jako skanzen.

Podobné časové odvíjení je přirozené, ale zároveň je škoda se o něm nebavit. Nežli nechat starou jesenickou sídelní estetiku tiše rozpadnout, bylo by lépe ji realisticky revidovat a propagovat.

edit 1. 4. 2025: Rád zjišťuju, že práce Pavla Hrona není až tak zapomenutá; připomněl ji krátký film z roku 2002, aktualizovaný 2013.

 


Pavel Hron: Původní venkovská zástavba v oblastí Jeseníků, její zachování a rozvoj. Domov – kolébka lidskosti. 2 díly, Moravský Beroun: Moravská expedice, 1999.

Jiří Jílek: Jak by se vrátil čas… (výstava v Šumperku)

Ještě tři týdny je v Šumperku k vidění shrnující výstava ke sto letům od narození Jiřího Jílka, sochaře, který se ze středních Čech hned po studiích odstěhoval do jedné zastrčené vsi na Šumpersku a strávil tu zbytek života. Je to v prvé řadě idylik na pohled místy až inzitního projevu, který si ale se svým zdravím a nemocí protrpěl tolik, že mu jeho idylu věřím. Do náležitého kontextu ji staví jednak temnější řada plastik z nejhorších životních období (uspokojivě ji prezentuje i dlouhodobá expozice v místní Galerii Jiřího dílka, pokud byste snad aktuální výstavu nestihli), jednak autorovy sofistikované texty vydané roku 1999 v knize „Stýskání mé je vývěr vod“. Z přírodních a pohádkových idyl mě baví zvláště Jílkovy jezinky, bludičky a jiné podhorské potvory! Dojemná je pak archetypální hlava Evy N., jinak též jeho ženy, prostupující dílem od rané bysty tu i onde.

Výprodej na Sněžníku i pod ním

Moje aktualizované shrnutí problematické výstavby v okolí Králického Sněžníku vyšlo v Listech, dvouměsíčníku pro kulturu a dialog, v čísle 4/2022.

Časopis Listy je ke koupi např. v Olomouci v prodejně Vydavatelství UP nebo v Praze v knihkupectvích Karolinum, Academia, Ostrov a v Infocentru Kampus Hybernská.