Archiv štítku: Maďarsko

Poslední podnik Madelon Lulofsové a Rozsypálkovo nakladatelství v Šumperku

Publikováno | Autor:

Zapomenutá kniha, k jaké se člověk dostane jen systémovým zájmem o něco jiného: o autora, edici, nebo v tomto případě o konkrétního nakladatele. Román z roku 1937 totiž v češtině vydal šumperský nakladatel Bohumil Rozsypálek roku 1946, v období krátkého pokusu o samostatný podnikatelský vzmach mezi převzetím Emmerova německého nakladatelství s knihkupectvím na jedné straně a brzkým znárodněním firmy na straně druhé. O komerčních ambicích nakladatele svědčí i lákavý, respektive křiklavý přebal (je to jen jedna ze dvou nabízených variant přebalu, druhá byla decentnější), který poněkud legračně už na záložkách odvypráví skoro celý děj knihy. Osobně mě zajímá Nizozemsko i Maďarsko, nějaké knihy jsem dokonce sám vydal, takže jestli tady v Šumperku někdo po válce vydával nizozemsko-maďarské romány (přesněji: nizozemský román autorky provdané za Maďara, situovaný do Budapešti), chci o tom samozřejmě vědět úplně všechno…

Kousek je to (samozřejmě s ohledem na dobu vzniku) až nečekaně čtivý. Přispívá k tomu víceméně věrohodná sociologicko-psychologická kresba (domácím ekvivalentem by byly možná romány Jaroslava Havlíčka) a zasazení do prostředí ekonomické krize 30. let v zemi, která se ještě tak úplně neoklepala z válečné porážky a zchudnutí. „Začala si prohlížet celou společnost. Snad to byli inženýři, lékaři, advokáti nebo obchodníci. Jedno bylo jisté: byli nezaměstnaní.“ Jak vyžít? Co ze svých zásad a nároků obětovat a jak obchodovat, když nouze a hlavně mizerná poptávka panuje všude kolem? Detaily, hmotná a mravní dilemata takové doby vás asi budou zajímat o to víc, oč méně je považujete za nevratnou historii. K tomu tři velmi odlišné, a přitom uvěřitelné hlavní postavy ve vztahovém nastavení, které se na přebalu radši moc nerozmazává – představuju si, že v té době jím mohl být u nás leckdo mravnostně šokován. I jazykem překladu působí kniha moderně. V záplavě moderní překladové prózy 60. let by mě asi ničím nepřekvapila, s těsně poválečnou datací se mi ale tento román zdá poměrně solitérní. Anebo tu máme slepou skvrnu a tehdejší literaturu vnímáme už jen prizmatem školní výuky a Nobelovek, ne dobových prodejních úspěchů. Neboť populární tato autorka ve své době nesporně byla, i když zrovna tento román v prvním českém vydání u zapadlého regionálního nakladatele zjevně neprorazil a dalších se nedočkal.

Svým zasazením do Maďarska je „Poslední podnik“ v díle Madelon Székely-Lulofsové asi ojedinělý, zbytek vypadá na koloniální indonéskou tematiku, s níž měla bohaté zkušenosti. Do „Hladové výpravy“ jsem se nezačetl, román „Guma klesá“ určitě ještě zkusím.

Vraťme se ale ještě k Rozsypálkovu nakladatelství. Jeho vazba na maďarskou literaturu (notabene vznikající mimo dobové Maďarsko) zjevně byla těsnější a pojítkem byl asi překladatel Arno Kraus. Ten byl nejen autorem shrnutí na přebalu „Posledního podniku“ (pod samotným překladem z nizozemštiny je podepsána Milada Šimsová), ale také překladatelem dalšího Rozsypálkova titulu, „Ulice rybařící kočky“ od maďarské autorky Jolán Földesové. V témže nakladatelství kromě toho vyšel i jeden jeho vlastní román. „Ulice rybařící kočky“ je o něco známější kniha než „Poslední podnik“ – jako dobový bestseller se dočkala několika českých vydání už před válkou, Rozsypálkovo tedy nebylo první. Věnuje se pařížské komunitě emigrantů z různých evropských zemí po roce 1920: spojují je starosti o obživu a pomalu mizející naděje, že jim politické změny v jejich domovinách umožní brzký návrat domů… Román není příliš dějový a nedočetl jsem ho, tematická aktuálnost je ale i po řadě desetiletí zřejmá.

Celkem stihl Bohumil Rozsypálek pod svou značkou vydat šest nebo sedm knih. Jaký měl přesně vztah s Arno Krausem a proč se jim zdálo perspektivní vydávat v Šumperku romány tohoto zaměření, není úplně jasné, můžeme se ale domýšlet. Rozsypálek prý před válkou pracoval v pražském nakladatelství Sfinx a „Ulice rybařící kočky“ už tehdy vyšla v Krausově překladu v Evropském literárním klubu, což byla právě předplatitelská edice podniku Sfinx. Pravděpodobná je tedy už předválečná známost. A proč Šumperk namísto nějakého většího literárního centra? Krausův doslov k románu „Bence, člověk s hor“ z roku 1941 ukazuje, že se překladatel nijak zvlášť nedistancoval od válečného maďarského režimu a jeho územních výpadů (zábor severního Sedmihradska). Snadno by se v tom dal vidět reputační škraloup, který zavedeného hungaristu přiměl uchýlit se do regionálního „závětří“ a spokojit se i s relativně nižším nákladem svých knih. Ale je to jen hypotéza. Nejasné jsou zatím taky okolnosti Rozsypálkova převzetí původního německého podniku a konečného znárodnění firmy. Kdybyste znali někoho z jeho potomků, kteří by mohli vědět víc, budu rád za kontakt.

 

Danubia a Germania

Publikováno | Autor:

Simon Winder: Danubia

Se svým povšechným zájmem o historii (a trochu konkrétnějším o Uhry a Sedmihradsko) jsem si v poslední době přečetl pět set stránek Winderovy Danubie a dalších pět set jeho Germanie a víceméně jsem si to užil. Autor je teda občas hodně upovídaný, lehkých cestopisných postřehů je až moc, dost je i ponorů do dobové hudby a občas se zřejmě připoohne nějaká nepodstatná reálie, aby bylo docíleno žádoucího vtipu nebo kontrastu. Ale je za tím vším znát hluboký vhled, láska k tématu i k celému tak heterogennímu, chaotickému prostoru, jaký tvoří někdejší Svatá říše římská a habsburská teritoria. A je možná zapotřebí právě britského autora, abychom svůj český školní dějepis a národní mýty nahlédli v kontextu větších státních útvarů, do kterých naše území po většinu novověku patřilo. Viz třeba nezvykle kritický pohled na bezručovskou tematiku nebo Janáčka coby „odpudivého slovanského nacionalistu“. To ale není jádro knihy, slouží to jen jako drobný doklad toho, jak se pohled na soudržnost říší coby osobního vlastnictví dynastií během 19. století nezadržitelně proměnil v logice nacionalismu, v důsledcích podobně ničivého. A v naprosté většině Danubie samozřejmě vůbec na českém území nejsme, pohybujeme se od Španělska a (dnešní) Belgie přes Rakousy a Halič po Bosnu a osmansko-habsurská území nikoho. Netřeba dodávat, že východ říše mě baví nejvíc. Osvěžující pro mě bylo číst o všech těch habsburských císařích (třeba o obou Leopoldech, obou Josefech a samozřejmě o celém závěru panující dynastie), jako o konkrétních lidech, na které lze mít konkrétní názor neredukovaný na jeden dva učebnicové fakty. Sympatické je, že Winder pobyl i v Olomouci (tamní trojiční sloup má podle něj „vzezření barokní verze rakety země-vzduch“). A potěšil mě rozkošně zlomyslný pohled na přetrvávající tradici lázeňství coby středoevropskou medicínskou ezoteriku.

Příliš nerozumím vztahu mezi vydáním v Euromedii roku 2015 a v Mapcards roku 2022, podle mě je to tatáž kniha s mírně pozměněným podtitulem. V Mapcards se ale chopili vydání celé Winderovy série, což jim určitě dává na takový posun právo.

Simon Winder: Germania

Pěkný, mírně upovídaný historický průvodce Německem. Autor nám důkladně předestírá základní, ne vždy vnímaný fakt, že až zhruba do poloviny 19. století tu – na rozdíl od Francie, Británie a mnohých dalších zemí – nebyl žádný celistvý a nebo jen mentálně přítomný stát, který by se dal nazvat Německem. Nýbrž jen tříšť území a územíček, od relativně velkých, avšak politicky poněkud neschopných království (typu Sasko, Bavorsko) až po desítky mini- a mikroútvarů, do jejichž bizarností se autor kdykoli s potěšením zavrtá. Nezávislé opatství, jehož jediná politická síla vyplývá z vlastnictví údajného Ježíšova sandálu. Sasko-kobursko-gothajské vévodstvíčko, které úspěšně dodalo následníky trůnu a královské manžel(k)y do půlky Evropy. To vše pod vágním dohledem císařů Svaté říše římské a časem pak pod pruskou dominancí. I ty pruské záchvěvy militantní velikosti byly pak časově dosti omezené a katastrofy, ke kterým pak ve 20. století vedly, se v autorově optice zdají spíš důsledkem smutných omylů, špatného hodnocení sil a možností. Vždyť ještě po celé 19. století se německé a habsburské země jevily jako přirozený spojenec Británie a společným antagonistou byla Francie. (Je každopádně těžké být v dějinách objektivní. Spravedlivý se nám obvykle zdá ten řád, který panuje už dlouho v relativním klidu. Ale ony i tradiční britské ctnosti a důstojnost, jak si je v naší kultuře představujeme, mají nemalý základ v někdejší militantní morálce, v brutálním prosazování imperiální moci. Jen je to zkrátka od těch dob, co se Britové námořně prosadili nad vší evropskou konkurencí, už dávno. Viz k tomu také Romancovovu knihu Námořní slepota.)

Našincům se dá každopádně doporučit začít spíš autorovou Danubií, která se českého a moravského území týká konkrétněji. A pokud přijdete na chuť jeho stylu, který občas uhýbá směrem k cestovnímu fejetonu, můžete směle pokračovat Germanií. Výhodou vám v tom případě bude i lepší předchůdné pochopení toho, jak přesně se ve středověku a ranějším novověku instituce Svaté říše římské kryla nebo nekryla s dynastickými državami Habsburků. A tedy jakými dějinnými oklikami se evropští mluvčí němčiny dobrali současných německy mluvících států.

Byli jste sečteni

Publikováno | Autor:

Vydal jsem novou knihu: I. díl Transylvánské trilogie Mikuláše Bánffyho, pod titulem “Byli jste sečteni”. Soumrak monarchie, šlechta, plesy, lovy, hazard a hory. Romantika a politika. Více o ní tady: http://reemigranti.ocelak.cz/prvni-dil-transylvanske-trilogie-vysel/

Už na ni taky dorazila první recenze a je docela potěšující!

http://reemigranti.ocelak.cz/tento-svet-jaky-je-jiz-stejne-dlouho-nepotrva-recenze-knihy/

Román a škvár (Vycpaný barbar; Deník šílené markraběnky)

Publikováno | Autor:

Výšiny a dno maďarské literatury.

Historický román Vycpaný barbar Gergelye Péterfyho v pečlivém a nápaditém českém překladu Roberta Svobody stojí na autorově letitém výzkumu, bílá místa historie ale doplňuje svobodnou, barvitou, nanejvýš čtivou fikcí. (Ve svém doslovu pak obé na vysvětlenou rozhraničuje Evžen Gál.) Román je příběhem především dvou historických postav. První z nich je Angelo Soliman, vídeňský černoch, který v knížecích službách došel vysokého evropského vzdělání a společenských kontaktů, a přesto nikdy, ani po smrti, nepřestal být násilně využívanou kuriozitou a exponátem pro vídeňské zvědavce. Druhým je maďarský osvícenec Ferencz Kazinczy se svými vzdělaneckými kontakty i ambicemi a kontrastními útrapami života na maďarském venkově v kruhu odmítavé rodiny, v době reakčního potlačení osvícenských ideálů. Afrika. Vídeň. Horní Uhry. Drastické období cholery. Zednáři. Muzejní expozice. Kdo že je vlastně barbar? A komu patří lidská těla?

To Deník šílené markraběnky Zity Pallavicini je úkazem z úplně opačného konce spektra. Sáhl jsem po něm v knihovně vlastně omylem, na základě první věty anotace o maďarské šlechtičně, která „popisuje historii své české i uherské rodiny, složitosti života aristokracie […] se stejnou provokativní upřímností, s jakou žije i svůj život“. Nedošlo mi, že to nejsou paměti šlechtičny někdy z počátku 20. století, ale žhavá současnost. „Markraběnce“ je čtyřicet (dnes padesát), banálních povzdechů, životních pseudomouder a „provokativních upřímností“ ale má, jako by jí bylo nejmíň tři sta padesát. O aristokracii a šlechtických titulech by měl český čtenář vědět mimo jiné to, že nic takového podle zákona neexistuje a člověk není chválabohu definován svým rodem. Přesně to kniha každým svým čtverečním centimetrem usilovně zamlčuje. Už z přebalu se dozvídáme, po kom autorka zdědila titul markraběnky, kdo byl jejím prapradědečkem a čí nemanželskou dcerou byla maminka. Ale taky taky to, co všechno ve svém univerzálním životě Zita Pallavicini už stihla – být baletkou, modelkou, poradkyní, jejím největším hobby jsou stále koně, zabývá se rovněž designem interiérů, dvě nádherné děti, anorexii, osamělost, zklamání, nejlepší nápady dostává při vaření, velkou lásku ke knížeti Karlu Schwarzenbergovi, „prožila řadu pozoruhodných vztahů a vždy toužila po skutečných citech, jichž se jí často nedostalo“… Sentiment k historickému šlechtictví (případně zájem o šmírování Schwarzenberga) je zjevně tím, proč má vůbec někdo brát knihu do ruky, jinak je to totiž samoživotopisná slohovka bez hlavy, paty i záměru, jejíž význam nepřevyšuje okruh vlastní rodiny, jíž je kniha připsána. Svému českému nakladateli, Garamondu, slouží kniha jednoznačně pro ostudu. Pro ilustraci ještě pár výmluvných citací z předmluvy a závěru: „Po šesti letech, vlastně když to teď pročítám, tak je to i víc, jsem mohla udělat tečku za poslední větou. Nebylo to snadné, mockrát jsem zapochybovala o tom, že to dokážu. Možná proto, že jsem to příliš dlouho zvažovala, měla jsem obavy, trápily mě pochybnosti, co tomu asi řeknou lidi. V dnešní době už téměř každý píše knihy a teď mám své nitro odhalit i já… […] Tak takhle na tom jsem a ještě není konec… Proč jsem se dostala až sem? Správná otázka, mnoha věcí jsem se mohla ušetřit, kdybych vykročila jiným směrem. Jsem ovšem přesvědčená, že pro mě opravdu neexistoval jiný směr. Byl to můj osud… […] Kráčela jsem dlouhou chodbou, na které byla spousta dveří. Zvědavě jsem každé z nich otevřela, nakoukla jsem dovnitř a většinu z nich jsem potom zase pečlivě zavřela… Kdybych do některých z nich vstoupila, ocitla bych se na nekonečné skluzavce. Ale kdyby se mi to všechno nepřihodilo, nebyla bych Zita Pallavicini. Zažila jsem slast i peklo. Něco za něco. Stálo to za to. Jsou lidé, kterým nikdy nebylo dáno prožít opravdové city, a přitom život bez nich není život!“ Banalita na banalitě, melodramatická vata.

Pak je tu ještě jeden, znepokojivější rozměr. Barbar vyšel s přispěním tří institucí, Markraběnka za vlastní. Opravdu to dnes už jinak nejde?

Gergely Péterfy: Vycpaný barbar. Praha, dybbuk: 2017.

Zita Pallavicini: Deník šílené markraběnky. Praha, Garamond: 2019.

Bú, znělo dolinou – Chtěl jsem mlčet – Zapadlí vlastenci 1932

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Jaroslav Černý: Bú, znělo dolinou.

Praha: Euromedia Group – Ikar, 2004.

Rychlá, spádná četba; část volné románové (?) trilogie; jeden z řady rodinných příběhů spjatých s poválečným pohraničím, vydaný – a zdá se i zapomenutý – ještě v době před vzedmutím současné české vlny beletristického zájmu o historii posledního století. Historie od začátku nepodařeného manželství, z jedné strany vytouženého, druhé straně vnuceného, jakož i rozporných představ o životě. O životě v konkrétním a násilném světě sudetského pohraničí, kam ústřední a ničím příliš nevybočující plebejský pár přichází z vnitrozemí, jako tolik jiných, hledat zajištěnější živobytí. To vše rámováno perspektivou potomka, obracejícího se do minulosti s klasickou potřebou porozumět čemusi zcela současnému.

Ke spádu příběhu, který se díky tomu stává prvotřídním, nepříliš náročným čtením k rychlému zhltnutí, nemálo přispívají baladicky stručné věty, archetypální podání lidských situací a reakcí. Jen tu a tam probleskne výraz, kterým je podání příběhu Jaroslava a Boženky pro čtenáře ukotveno do doby popřevratové – včetně surových erotických popisů, spíše okrajových, avšak beze všeho přesaditelných do kontextu řemeslné pornografie.

S pomocí jen malého vzepření se čtivému ději odhalíme i pár slabin knihy. Co je tu vlastně autentického a co je (jen?) umným sestavením zevšeobecnělých představ o pohraničním prostředí národních správců, pololegálních ozbrojených autorit, trpěných Němců, přídělů, cigaret, alkoholu, násilných zábav a tak dále? Proč se o pekárně provozované hlavním hrdinou dozvídáme v zásadě jen to, co už víme, totiž že se tam z mouky, vody, droždí, soli a kmína mísí těsto a peče chléb s houskami? Zmíněná archetypičnost a spád se v těchto ohledech posouvá na dohled určité prostomyslnosti a snad i kýče. Dlužno však říci, že do nich ve svém úhrnu nepřechází; knize z počátku tisíciletí můžeme také zřejmě odpustit o něco víc než současným variacím na tato témata. (Co jí ovšem odpouštíme hůře, jsou vypravěčova pseudobaladická a generalizující moudra, zvláště ta o milostném životě cikánek.)

Knihu s průměrnou antikvariátní cenou 40 Kč a dosti pochybným přebalem lze bez obav přibalit do letního zavazadla.

Sándor Márai: Chtěl jsem mlčet.

Praha: Academia, 2019.

Knížka vzpomínkových úvah, obhajob a obžalob z pera maďarského spisovatele, výsostného měšťanského intelektuála, z doby poválečného exilu v USA, pro mě cenným způsobem nasvěcuje komplikovanost meziválečných vztahů mezi státy střední a jihovýchodní Evropy. Konkrétněji: situaci jazykově izolovaného Maďarska v opozici k sousedům, z nichž Československo, Rumunsko i Jugoslávie si jako vítězně-nástupnické státy 1. sv. války Trianonskou smlouvou mocně ukously z těla maďarského národního živlu. Márai v českém překladu Adély Gálové nabízí obraz nesrovnatelně odstíněnější, než je běžná domácí představa o Maďarsku jako středoevropském klínu, vůči jehož nevraživosti se masarykovské a benešovské Československo chrání přes hlavy Maďarů spojenectvím v rámci tzv. Malé dohody. Jedná se přitom o obraz uvěřitelný, neboť tu národoveckému Československu nedává nic zadarmo právě Maďar sžíravě a zoufale kritický i vůči vlastnímu národu.

Maďarský revizionismus vůči rozsáhlým územím Slovenska a rumunského Sedmihradska se zde nezjevuje jako nepochopitelný nacionalistický relikt národa s nesrozumitelným jazykem, nýbrž jako zároveň logická i tragická pozice celé měšťanské třídy a liberální společenské vrstvy, jejíž hlavní vina spočívala v čemsi jiném: v připuštění toho, aby po celé meziválečné období zůstal v Maďarsku zachován zděděný polofeudální společenský řád. V tolerování společenského zřízení v pravém slova smyslu reakčního, protože paranoidně vytěsňujícího veškeré, třeba i ve smyslu liberalismu žádoucí, ideové připomínky krvavé a traumatické zkušenosti s maďarskou bolševickou republikou rad.

Rozhodně nezvykle, a snad i vratce, zní v našem prostředí například tvrzení, že útlak Slováků v rámci habsburských Horních Uher nebyl útlakem národnostním, nýbrž sociálním, útlakem celé sociální třídy v rámci uherského systému velkostatků. I takové teze si však zaslouží sluchu, přicházejí-li od autora, spravedlivě přiznávajícího, kterak mu radost ze slovenských a rumunských území navrácených Maďarsku druhou vídeňskou arbitráží roku 1940 vzápětí zhořkla: stalo se tak s poznáním, že Maďaři na těchto územích si v mezidobí stihli zvyknout na demokratismus neslučitelný s hulvátstvím vnitrozemských vztahů nad- a podřazenosti. Naplnění územně revizionistických tužeb formou daru z rukou německé říše bylo navíc jen krokem v posloupnosti neodvratné zkázy – ke konečnému nástupu sovětské nadvlády. K zániku maďarského měšťanstva jako kulturní třídy, za jehož svědka a snad i spoluviníka se Márai považuje.

Pro mě osobně jako člověka, jehož slovenští předkové ve 20. století – před poválečným příchodem do Československa – vlivem těchto dějin dvakrát vyměnili maďarskou státní příslušnost za rumunskou, aniž přitom opustili rodnou osadu, znamená české vydání těchto Máraiových textů podstatný objev a vhled.

Josef Kocourek: Zapadlí vlastenci 1932.

Ostrava: Profil, 1982.

Román, prvně vydaný roku 1961, poslední životní a do značné míry autobiografické dílo poněkud neklasického socialistického autora, zemřelého roku 1933 na tuberkulózu v pouhých 24 letech. Název odráží autorovu polemiku s Raisovým pojetím vlastenectví ve změněných podmínkách první československé republiky, protežující českou národnost i v čistě německých oblastech. Je kritickým zachycením a zliterárněním zkušenosti učitele na menšinových českých školách v severomoravských německých obcích Štíty (v románu Arnau) a Řepová u Mírova (v románu Rašpava), jakož i v denním kontaktu s vlasteneckou – nebo spíš zištně vlastenčící – měšťanskou společností „na menšině“. Detailní výčet všeho, co knihu vzdaluje od vybroušeného románového tvaru, od pozice v literárních kánonech i od přijatelných pozic ideologických, by byl mnohořádkový. Najdeme ale i ohledy, v nichž je tato četba dodnes překvapivě relevantní.

Především: je to dílo sepsané horečně, bez škrtů a oprav, vyčerpaným a umírajícím autorem prý ani nepřečtené, natož zredigované. (Vydávání Kocourkova díla Miloslavem Jirdou a pozdějšími editory by bylo tématem pro samostatné pojednání.) Z toho nejspíš plyne mnoho dalších vad. Je tu spousta zbytečných slov, chrlení popisů, opisů, vnitřních stavů a nedořečeností, spojujících šrámkovskou rozcitlivělost s výrazovým siláctvím dobové levicové bohémy. Je to bezhlavá střelba výrazů a obrazů, která mnohokrát trefí a nejméně tolikrát i mine, série neproškrtaných okamžitých nápadů, tu a tam i dějových nejasností. Text se hemží žurnalistickými narážkami, ztrácejícími na srozumitelnosti nejpozději s mandátem vysmívaných poslanců národnědemokratických, národněsocialistických i agrárních. Vůbec je tu mnoho ideologie vytažené přímo z komunistických příruček a jen zběžně literárně maskované. Měšťané („paďouři“) masarykovského státu zploštění do pouhé parodie. O poznání životněji podaná je hrstka bohémských desperátů, která ve společnosti Národních jednot a Sokolů přežívá s cynickým odstupem, neschopna účastnit se kolektivního získávání národnostních ostruh.

A pak je tu jakási pevná vrstva, jejíž kousavost nelze přičíst sebevědomé ideologii a jež je příliš konkrétní i překvapivá na to, abychom ji podezřívali z napájení se něčím jiným nežli realitou výpomocných, řádných i definitivních učitelů „menšiny“. Menšiny v uvozovkách, neboť je do značné míry vyráběna: vesnické školy Zapadlých vlastenců 1932 jsou především prostředkem agresivního, systematicky motivovaného a dotovaného počešťování, ochotného napřít síly kdekoli, kde se dají třeba i za úplatu sehnat pro českou školu děti jedné nebo dvou lámaně mluvících rodin. Kocourek pak z první ruky nahlíží beznadějnost i nemravnost této praxe. První československá republika byla státem, který v první světové válce ani tak nezvítězil jako spíše spadl svému národu do klína, a přesto si troufl třetinu svých obyvatel podobnými prostředky postavit do národnostně druhořadé pozice a udržovat v ní. Internacionalismus dobových komunistů, byť i příručkový a se známými tragickými důsledky, je nepříjemným korektivem pro každé příliš ploché dojímání nad prvorepublikovým ideálem.

Severomoravské pohraničí počínajících 30. let je zároveň rejdištěm „hakenkrajzlerů“ a dějištěm vzdouvající se hospodářské krize, konkrétního hladu, nezaměstnanosti. Je scénou nepokojů v čele s tragickým „frývaldovským štrajkem“, střelbou do německých demonstrantů v Dolní Lipové u Jeseníka, událostí stejně tak skutečnou jako mnohokrát zneužitou. To vše je v Kocourkově textu živě, třebas místy plakátově a pamfletově, přítomno. V románu dopsaném v březnu 1933, který tedy můžeme těžko podezírat ze zpětných výkladů.

Komunismus té doby je dnes mrtvý, existuje jen jako skanzen, volební vzpomínka ne už ani důchodců jako celku, ale dokonce jen jejich starší vrstvy. Stojí však za připomínání, kterak jeho děsivá dravost vyrostla z hladu a pevné sebeorganizace jedné společenské vrstvy – právě z tohoto obojího.