Zapomenutá kniha, k jaké se člověk dostane jen systémovým zájmem o něco jiného: o autora, edici, nebo v tomto případě o konkrétního nakladatele. Román z roku 1937 totiž v češtině vydal šumperský nakladatel Bohumil Rozsypálek roku 1946, v období krátkého pokusu o samostatný podnikatelský vzmach mezi převzetím Emmerova německého nakladatelství s knihkupectvím na jedné straně a brzkým znárodněním firmy na straně druhé. O komerčních ambicích nakladatele svědčí i lákavý, respektive křiklavý přebal (je to jen jedna ze dvou nabízených variant přebalu, druhá byla decentnější), který poněkud legračně už na záložkách odvypráví skoro celý děj knihy. Osobně mě zajímá Nizozemsko i Maďarsko, nějaké knihy jsem dokonce sám vydal, takže jestli tady v Šumperku někdo po válce vydával nizozemsko-maďarské romány (přesněji: nizozemský román autorky provdané za Maďara, situovaný do Budapešti), chci o tom samozřejmě vědět úplně všechno…
Kousek je to (samozřejmě s ohledem na dobu vzniku) až nečekaně čtivý. Přispívá k tomu víceméně věrohodná sociologicko-psychologická kresba (domácím ekvivalentem by byly možná romány Jaroslava Havlíčka) a zasazení do prostředí ekonomické krize 30. let v zemi, která se ještě tak úplně neoklepala z válečné porážky a zchudnutí. „Začala si prohlížet celou společnost. Snad to byli inženýři, lékaři, advokáti nebo obchodníci. Jedno bylo jisté: byli nezaměstnaní.“ Jak vyžít? Co ze svých zásad a nároků obětovat a jak obchodovat, když nouze a hlavně mizerná poptávka panuje všude kolem? Detaily, hmotná a mravní dilemata takové doby vás asi budou zajímat o to víc, oč méně je považujete za nevratnou historii. K tomu tři velmi odlišné, a přitom uvěřitelné hlavní postavy ve vztahovém nastavení, které se na přebalu radši moc nerozmazává – představuju si, že v té době jím mohl být u nás leckdo mravnostně šokován. I jazykem překladu působí kniha moderně. V záplavě moderní překladové prózy 60. let by mě asi ničím nepřekvapila, s těsně poválečnou datací se mi ale tento román zdá poměrně solitérní. Anebo tu máme slepou skvrnu a tehdejší literaturu vnímáme už jen prizmatem školní výuky a Nobelovek, ne dobových prodejních úspěchů. Neboť populární tato autorka ve své době nesporně byla, i když zrovna tento román v prvním českém vydání u zapadlého regionálního nakladatele zjevně neprorazil a dalších se nedočkal.
Svým zasazením do Maďarska je „Poslední podnik“ v díle Madelon Székely-Lulofsové asi ojedinělý, zbytek vypadá na koloniální indonéskou tematiku, s níž měla bohaté zkušenosti. Do „Hladové výpravy“ jsem se nezačetl, román „Guma klesá“ určitě ještě zkusím.
Vraťme se ale ještě k Rozsypálkovu nakladatelství. Jeho vazba na maďarskou literaturu (notabene vznikající mimo dobové Maďarsko) zjevně byla těsnější a pojítkem byl asi překladatel Arno Kraus. Ten byl nejen autorem shrnutí na přebalu „Posledního podniku“ (pod samotným překladem z nizozemštiny je podepsána Milada Šimsová), ale také překladatelem dalšího Rozsypálkova titulu, „Ulice rybařící kočky“ od maďarské autorky Jolán Földesové. V témže nakladatelství kromě toho vyšel i jeden jeho vlastní román. „Ulice rybařící kočky“ je o něco známější kniha než „Poslední podnik“ – jako dobový bestseller se dočkala několika českých vydání už před válkou, Rozsypálkovo tedy nebylo první. Věnuje se pařížské komunitě emigrantů z různých evropských zemí po roce 1920: spojují je starosti o obživu a pomalu mizející naděje, že jim politické změny v jejich domovinách umožní brzký návrat domů… Román není příliš dějový a nedočetl jsem ho, tematická aktuálnost je ale i po řadě desetiletí zřejmá.
Celkem stihl Bohumil Rozsypálek pod svou značkou vydat šest nebo sedm knih. Jaký měl přesně vztah s Arno Krausem a proč se jim zdálo perspektivní vydávat v Šumperku romány tohoto zaměření, není úplně jasné, můžeme se ale domýšlet. Rozsypálek prý před válkou pracoval v pražském nakladatelství Sfinx a „Ulice rybařící kočky“ už tehdy vyšla v Krausově překladu v Evropském literárním klubu, což byla právě předplatitelská edice podniku Sfinx. Pravděpodobná je tedy už předválečná známost. A proč Šumperk namísto nějakého většího literárního centra? Krausův doslov k románu „Bence, člověk s hor“ z roku 1941 ukazuje, že se překladatel nijak zvlášť nedistancoval od válečného maďarského režimu a jeho územních výpadů (zábor severního Sedmihradska). Snadno by se v tom dal vidět reputační škraloup, který zavedeného hungaristu přiměl uchýlit se do regionálního „závětří“ a spokojit se i s relativně nižším nákladem svých knih. Ale je to jen hypotéza. Nejasné jsou zatím taky okolnosti Rozsypálkova převzetí původního německého podniku a konečného znárodnění firmy. Kdybyste znali někoho z jeho potomků, kteří by mohli vědět víc, budu rád za kontakt.
