Jaro 2025

Antikvariát se mi pozvolna plní a dotvářejí se kategorie knih, které tu chci mít.

Většinou je jejich základem můj původní zájem a domácí knihovnička na dané téma. Česká próza, poezie a okrajověji odborná bohemistická literatura, to plyne z mých někdejších studií. Stejně jako filosofie. Dnes jich už ale tolik nečtu, tak uvidíme, jak se tahle kategorie bude rozvíjet.

Regionální literatura k Šumpersku a Jeseníkům je skoro to jediné, co už teď trochu rozumně zákaznicky funguje, takže se jí určitě budu držet a jsem jí otevřen ve výkupu.

Prostor starých Uher, to jest Maďarsko se Slovenskem i přilehlým kusem Rumunska, je hlavně moje osobní zábava. Že by se tyhle knihy v policích točily, se říct nedá. Když k tomu přidám zálibu v americké jižanské literatuře, vtírá se dojem, že mám prostě smůlu: proč v cizích zemích, které mě kulturně zajímají a baví, musí vždycky panovat nějaký debilní režim? Jak někoho přesvědčovat o zábavnosti maďarských knížek z první poloviny minulého století, když je dnes Orbán ostudou a černým pasažérem Evropy? Ani moje milé Nizozemsko to dnes s wildersovci ve vládě moc nezachraňuje. No ale dobré knihy žijí v trochu jiném, delším čase, než v jakém probíhají změny na politické mapě.

S reportážní a faktografickou literaturou to vypadá tak na „středně oblačno“. V nákupech je potřeba nemilosrdně ignorovat starou populární faktografii, protože tyhle knihy jednak vznikaly bez výhod internetu, jednak jsou pro většinu lidí internetem nahrazeny. Díky pozůstalosti po jednom historiku a archeologovi se mi ale zajímavě rozrostla police specializovanější historické literatury.

Některé starší edice (Symposium, Světová četba, Plejada…) a některé současné nakladatele (Rubato, Gnóm!, Opus…) tu prostě chci mít, i když jejich knihy do žádné z mých základních kategorií nepasují. Považuju je za dobře odvedenou knižní práci a je to jiný řez nesmírnosti knižního trhu, tedy pro náhodného zákazníka větší šance najít si tu něco pro sebe. Nejnověji mě začala bavit edice odeonského Klubu čtenářů z rozmezí 1966–1969, a to kvůli pěkným a výrazným obálkám. V úplnosti už tuhle knižní řadu asi nikdo číst nebude, ale graficky je to potěšení.

Kategorii „dětské knihy“ bych chtěl, jenže těch dobrých se lidi nějak nezbavují. Důvěra, že vždycky přibudou ještě další děti, přinejmenším v širší rodině, je zřejmě nezdolná! No, kategorii špatných dětských knih zakládat nehodlám.

Staré kabinetní a vizitkové fotografie, které by měly být jen doplňkem ke knihám, jdou paradoxně slušně na odbyt. Sběratelství je dnes evidentně silnější motivace k nákupům než čtenářství. Tohle zboží ale nenakupují šumperští návštěvníci – tykadla Pomalé knihy (respektive mého staršího projektu Podoby předků) jsou v tomto přes internet natažena do všech koutů ČR. Když je možnost vyrazit se zbožím někam na blešák, kabinetky preferuju kvůli přenosnosti. S mojí pojízdností je to všelijaké, auto si jen půjčuju a jinak to ani nechci. A knih se do batohu moc nevejde, navíc cestováním trpí.

Co za stávajících podmínek vypadá spíš beznadějně, jsou periodika. Pár kulturně-společensky zajímavých tu mám a považuju tenhle žánr za důležitý, ale při minimálním obratu už mi je asi dlouho posílat nebudou. Dobrá knížka si na svého zájemce počká, viz koneckonců i název podniku, ale čtrnáctideník nebo dvouměsíčník je spíš jako mlíko na krámě. Jeho přitažlivost rychle zmizí a bez obratu to nejde.

Lidí se tu zatím celkově otočí dost málo. Kdybyste se snad zajímali, celé mě to neuživí ani smykem. Když tě to neživí, asi je to teda buď koníček, nebo umění… Nějaký čas určitě ještě vydržím. Pomalá kniha je taky moje kancelář, kde se věnuju genealogii, to jest hledání předků. Na podzim mi ale hodně narostou povinné odvody OSVČ a možná si budu hledat částečný úvazek, který by mi sociální a zdravotní pokryl. Tak kdybyste o něčem vhodném věděli…

Pomalá kniha je pořád ještě hodně vzdušný antikvariát. Nebyl by problém to tady během pár měsíců zaplnit nechtěnýma knížkama až po strop, touhle cestou se ale dát nechci. Knihobot a pár dalších velkých e-shopů dnes inzerují miliony knížek, tomu se nedá konkurovat šíří nabídky. Chci tu spíš budovat co nejzajímavější nabídku a co nejlepší knihovnu na daném prostoru. V principu tu mít jen knížky, které si rád nechám, až/jestli mě okolnosti donutí Pomalou knihu zavřít. Každý prodej je tedy hořkosladký, většinu těch knížek znám a s mnohými se loučím neochotně.

Knihy, které mi nejsou blízké, v prvé řadě nechci vůbec přebírat, ledaže mi chce někdo věnovat vzácnější kusy jen tak, a ty pak zkouším prodat online. V druhé řadě putují do krabice knih po desetikoruně, kterou můžete v těchto měsících vídat v průjezdu Slovanu. Takže tu můžete za hubičku potkat i slušnější věci, které ovšem nezajímají zrovna mě. Poslední alternativou je jistě kontejner. Český národ, který je sám tak trochu literárním výtvorem z doby obrození, si sice pěstuje hluboký sentiment ohledně zachraňování knih, jenže trocha realismu neuškodí. Po většinu 20. století vycházely knihy v nákladech, které mnohdy stonásobně, tisícinásobně přesahují dnešní čtenářský zájem o ně.

Nějaké ty knížky stíhám i číst a o těch zajímavějších psát. Z těch regionálních to bylo o Pavlu Hronovi a jesenické vesnické architektuře nebo o šumperském nakladatelství Bohumila Rozsypálka, recenzoval jsem taky Zvoníka z Cukmantlu od jesenického Matěje Mately nebo knihu Byl jsem Sudeťák šumperského rodáka Helmuta Kopetzkého. Najde se to všechno na mém blogu. No a ostatní knižní postřehy vkládám většinou na svůj profil pomala_kniha na Databázi knih. Některé zmiňované tituly tu mám v prodeji, některé jsou už pryč, ale třeba se zas objeví.

Přeju krásný zbytek knižního jara a hodně knih na dovolenou.

Radek Ocelák