Archiv štítku: humanities

Proč jste před zrůdami tak slabí?

Publikováno | Autor:

Bouří se kultura, ekologické organizace, nezisk, nejnověji knihovny, shodou okolností zatím ještě ne akademie – a žádají zrůdu, aby je ušetřila, neseškrtala, zachovala podporu. Není to ani tak argumentace jako spíš doprošování, protože je nasměrováno k politickým kreaturám, které nabraly voliče právě na sliby, že kultuře a spol. zatopí. Dá se taky bojovat. Pokusy zmobilizovat dostatečnou podporu odjinud ale zpravidla obnáší polopravdy, a polopravdami přestáváme být lepší než „oni“. Co jiného nás totiž může zachránit než všeobsáhlá racionalita?

Jistěže neziskovky pomáhají lidem, kterým přeje pomoc kdokoliv příčetný – ale nedělají jenom to. Je tu i dost agendy, kterou jim voliči Turka a Okamury, lhostejno jak pomýlení, adresně zatrhnout chtějí. Jistěže kulturní časopisy přinášejí určitou službu veřejnosti. Ale opravdu se při jejich někdy jen nízkých stovkách předplatitelů dá říct, že jejich existence přináší větší hodnotu čtenářům nežli autorům a redaktorům? Opravdu vás napadá nějaká jiná praktická heuristika, než kolik lidí to kupuje a čte? (Heuristika samozřejmě z definice není kritérium, je to jednoduché a někdy chybné vodítko.) A přidejme opět ideologickou rovinu: kdyby motoristé na ministerstvu uměli číst a věděli, co Ádvojka a spol. tisknou, myslíte že by zůstalo u škrtů v nižších desítkách procent?

Váš společný problém: skočili jste na vějičku domnělé nezávislosti provozované dominantně za veřejné peníze. Ano, ne vše si na sebe má samo vydělat. Neoliberální systém není pro lidi, na tom se můžeme shodnout. Kdo ho ale chce demontovat, nemůže s tím začínat u sebe. Pro velkou většinu lidí je tržní hospodářství žitou realitou. Co když kultura, která v tom není s nimi, pro ně nemůže být tak docela relevantní? Oni soutěží o odbyt svojí práce na volném trhu, nikoliv žádostmi u jakýchsi komisí. Finanční mechanismy netržních oborů, toky peněz, na které si nikdy ani typově nesáhnou, jsou pro ně těžko představitelné. Apriori podezřelé. Bez ohledu na to, jak kvantitativně bezvýznamné třeba jsou.

Grantové financování z veřejných pokladen s sebou nese trvalé napětí mezi státním zadáním a profesionální svobodou. To, že mezi státní a soukromou sférou má být ještě něco, neboť takto se potřeby celku naplní nejlépe, není truismus a bezčasá pravda. Že je tento model lepší trvale, a ne jen v nějakých dějinných chvílích (například než kapři v nových rybníčcích zleniví), je třeba dokládat. Na klasickou tezi, že stát „to“ tak dobře neumí, se totiž nabízí například vyhraněně levicová odpověď, že je tedy prostě potřeba ho to naučit. Pokud už nadřazenost nestátních a nesoukromých řešení podsouváte mezi řečí jako fakt, myslete u toho na úroveň svojí nestrannosti a zkuste s ní nějak explicitně pracovat. I volič blbý jako štoudev pravděpodobně rozpozná, že někdo mluví v kulturních abstraktech a chrání si při tom svoji velmi konkrétní pozici, pracovní a ekonomickou.

Nakonec to možná poukazuje k obvyklé opozici Prahy, potažmo pár univerzitních velkoměst, a zapadlejších regionů. Po mléku od eticky chovaných krav toužíme v prvé řadě právě my, kteří bychom ani tři týdny nevydrželi žít v místě, kde je kravín. Ne kvůli kravám, ale kvůli tomu, že tam kromě přírody není jinak nic. Proto budou „naše“ krávy dál jiní lidi mlátit železnými tyčemi a tahat traktorem na řetězu. Podobně myslet si, že můžeme svobodně tvořit a bude se to kvalifikovat jako naplňování veřejné kulturní poptávky bez ohledu na to, že to budeme náhodou všichni dělat v trendy centru nějakého univerzitního města, znamená lhát si do kapsy.

Málokde v neziskovkách, akademii nebo kulturních příspěvkových organizacích lítají peníze vyloženě komínem anebo se zákeřně projídají, na to jich tam jde opravdu málo. Ale jak o tom přesvědčit někoho na periferii, pro koho jejich mechanismy práce a odměny představují záhadnou černou skříňku? Jak ho přesvědčit, že mentální nastavení dlouhodobého žádání a nedostávání, které se pro zmíněné sféry zdá typické, je pro člověka důstojné a slučitelné s opravdu užitečnou prací? Jak o tom přesvědčit kohokoliv, kdo se musel zabydlet v kulisách kapitalismu, v nichž se buď pracuje za tržní odměnu, nebo žebrá bez nároku?

Moje město je okresní, leda tak semiperiferie, ale vaše plátky tu stejně nikdo nečte. Tak co s tím?

Stokhof a schopnosti jazykových modelů

Publikováno | Autor:

Rád sleduju, že se Martin Stokhof, můj amsterdamský vedoucí diplomky a wittgensteinovský guru, už pár let na odpočinku, opět rozepsal. V jeho článku On Traveling Concepts, jinak poněkud akademicky rozvláčném, zaznívají některé zajímavé věci ve vztahu ke generativním textovým modelům umělé inteligence. Stokhof tu aplikuje wittgensteinovskou myšlenku heterogeneity našich jazykových praktik na pojem rozumění a toho, něco umět. Konkrétně pak ve vztahu k debatám o tom, zda ten nebo onen generativní model už to či ono umí, zda tomu či onomu rozumí. A říká mimo jiné jednu podstatnou věc: k náležitému ovládání jazyka patří určité standardy zdůvodňování, stání si za tvrzením, ale taky přijetí opravy a reflexe své vlastní epistemické pozice. To je něco, v čem třeba aktuální googlovský chatbot (vyzkoušeno k 23. 1. 2026) selhává: co neví, to si vymyslí, a při opakovaném upozornění na chybu to bude dělat opakovaně, a pořád a pořád. Sice s omluvou, ale bez její náležité „eskalace“. Skutečný mluvčí, kterého bereme vážně, se může splést, může se splést i opakovaně, ale po odhalení si musí stále více „sypat popel na hlavu“. Uvádět stále pádnější omluvy a příčiny opakovaného uvádění adresáta v omyl. Pátá chyba není tatáž jako první; skutečný mluvčí je vědom, že se při ní už povážlivě otřásá jeho status racionální, rozumějící, spolupracující osoby. Googlovská generativní AI to neví. Asistentovi s touto kombinací inteligence a stupidity nelze svěřit žádnou byť okrajově důležitou práci.

Možná že to souvisí i s dalším Stokhofovým motivem: lidská komunikační kompetence se utváří fundamentálně jinak než ta strojová. Jádro té lidské totiž v raném dětství vzniká za absolutní důvěry v autoritu, v blízké mluvící osoby. Vůči batoleti nelžeme, nejsme ironičtí, spolehlivě mu vštěpujeme naprosté základy. Teprve v další fázi učení nastává zpochybňování, dítě objevuje nepravdu a nespolehlivost. Generativní textové modely nezačínají své učení od bezpečného jádra, ale jsou rovnou vrženy do oceánu textů rozličné epistemické jakosti.

Do třetice je tu i vtělenost, taktéž Stokhofem připomínaná: vztaženost našeho jazyka k naší tělesné zkušenosti a schopnosti tělesně jednat. Tělesná zkušenost umožňuje mimo jiné i bazální ověřování toho, co je sdělováno. Vycházejí-li generativní modely z obrovitého množství čistého textu, nemusí být nakonec jejich pravda tak úplně odlišitelná od toho, co se typicky říká a píše.

To vše jsou směry, odkud se zřejmě dá napadat tvrzení, že generativní textové modely už dnes plně dorovnávají lidskou jazykovou kompetenci.

P. S. Kdosi mi navrhl rozumnou teorii ohledně výše zmíněné „střelby do prázdna“, které se googlovský chatbot dopouští v reakci na nelehký dotaz. V pozadí prý by se podobný dotaz mohl položit mnohonásobně, a epistemicky reflektovanější odpověď by chatbot mohl snadno poskytnout po vyhodnocení shody nebo neshody dílčích výsledků. Jenže to by zároveň mnohonásobně prodražilo dotaz, který prý už tak spotřebovává na neplacenou službu neúměrně mnoho zdrojů (především elektrické energie na straně vyhodnocujícího serveru). Čili, aspoň pro tento velmi dílčí typ použití platí, že to ještě  zdaleka nefunguje a už je příliš drahé to provozovat… Možná že i v něčem takovém spočívá šance vzdělaných lidí a kvalitních online či offline informačních zdrojů: bude prostě moc drahé budovat a dedikovat počítačové kapacity světa na to, aby pro uživatele stále dokola generovaly recepty na bábovku, přehledy sportovních výsledků nebo jednoduchou aritmetiku ve funkci kalkulačky.

Revolverem na á dvojku

Publikováno | Autor:
Odpovědět

V Revolver Revue č. 120 spojuje Lukáš Holeček do jednoho kritického článku své komentáře k rozhovoru Vojtěcha Filipa pro ruský armádní deník Krasnaja Zvezda a k číslu 11/2020 časopisu A2, které se věnuje protinacistickému odboji. První část jsem v detailu nečetl, druhá se vymezuje vůči obecné touze přispěvatelů A2 revidovat historii z pozice levicové kritiky vůči polistopadovému režimu. Zaměřme se tu jen na část posledního odstavce: „Tvrzení, že „dějiny píší vítězové“ [chybí čárka] je velmi komfortní a zbavuje jakékoliv odpovědnosti, umožňuje libovolně si dezinterpretovat minulost k vlastnímu obrazu světa a předem diktovat nejen otázky, ale i okamžité odpovědi. V dnešní společnosti však nejsou vítězové, ani poražení [kurzíva R. O.], a pokud se historik domnívá, že je nějakému tématu věnováno málo pozornosti, měl by se nejprve zamyslet sám nad sebou a přijmout vlastní odpovědnost.“

Nehodlám tu zkoumat, kde přesně se dnes pohybuje míč pravdy na hřišti dlouhodobé historiografické debaty. Jaký má ale proboha smysl uzavřít polemiku s levicovou A2 tvrzením o neexistenci vítězů a poražených, kterému se každý správný levicový intelektuál vysměje a které se i pro řadu těch ostatních bude blížit faktické nepravdě (třeba s poukazem na exekuce, digitální globalizaci a vzdělávací nerovnosti v regionech)? Jaká je to pak polemika a tříbení pozic, namísto pouhého víření vody v předem určených nádobách?

Přivádí mě to k myšlence, že by se společensko-politicko-kulturní časopisy měly inspirovat soudobým vývojem na politické scéně a podobně jako strany se před zánikem chránit tvorbou koalic. Zatím si ty spřízněné navzájem aspoň přetiskují inzerci, možná by to ale chtělo užší integraci. Ze zavedených tištěných časopisů a revuí stíhám alespoň občas pročíst asi tři: právě Ádvojku s Revolverkou a ještě olomoucké Listy. Ani jedno z periodik netoužím sledovat soustavně, neboť mě vždy znovu překvapí podíl řídkého, ideologického psaní při nutnosti naplnit číslo. Psaní z profese (v Ádvojce je to tedy někdy spíš získávání ostruh), jež za štítem grantů a jiných veřejných podpor ani příliš neusiluje oslovit čtenáře a předplatitele, pro které by sledování těchto textů nebylo opět – profesní záležitostí.

V případě Ádvojky a Listů je spojení málem nabíledni. Opravdu by se při současném stavu české levice měli mladí socialisté a starší socialisté (obojí v mých očích poměrně solidní, na rozdíl od postkomunistických konzerv reprezentovaných Vojtěchem Filipem) jedni od druhých izolovat na svých tištěných platformách? Revolverce ženicha nenabízím, třeba by se ale nějaký našel v seznamu domácích literárně-kulturních periodik, z nichž některá jsem ke své – ale nejen ke své – škodě nezvládl v životě dosud ani prolistovat a některá asi už docela zanikla: Souvislosti, Prostor, Pandora, Weles, Babylon, Analogon, Aluze, Tvar, Plav, Host, Psí víno, Lógr… nevím ani. Že je to nesmysl? Že by to bolelo? Ano, tak jako v politice, smysluplné spojování bolí a vyžaduje oběti od všech zúčastněných. Nabízí ale prémii v podobě protříděného obsahu a sečteného, možná i znásobeného čtenářského zájmu. To vše pro dobu, kdy veřejného nenárokového financování kultury bude se vší pravděpodobností jen ubývat.

POST: neslavný konec publikačního portálu

Publikováno | Autor:
Odpovědět

POST – Portál odborných studentských textů vznikl roku 2013 jako publikační platforma pro kvalitní odborné práce studentů a studentek. Jeho oborový profil (politologie, historie, sociologie, lingvistika…) byl dán složením dobrovolnické redakce různých oborů. Projekt se prezentoval záštitou Katedry amerických studií Institutu mezinárodních studií FSV UK a v letech 2013–2016 byly skutečně na stránkách http://postnito.cz publikovány desítky redigovaných odborných prací.

V letech 2016–2017 provoz POSTu postupně utichl, pravděpodobně především vinou vyčerpání dobrovolnických sil, na nichž fungování portálu stálo. Dnes, v prosinci 2019, jsou webové stránky portálu již delší dobu mimo provoz, na dané adrese nacházíme pouze reklamu na komerční pojištění. Odborné texty, jež autoři a autorky portálu poskytli, jsou ve své publikované podobě nedostupné a pravděpodobně ztracené.

I při vědomí, že zálohování vlastní práce má být v elektronickém prostředí samozřejmostí, a při respektu k minulé dobrovolnické práci pro chvályhodnou věc, je nutno tento konec portálu POST považovat za vážné selhání a porušení nepsaných závazků vydavatele vůči dalším stranám, především autorům publikovaných textů, ale také např. dobrovolnickým redaktorům, jejichž někdejší práce přichází takto vniveč.

Problémem tu není absence dalšího aktivního fungování portálu (ta je při vyčerpání zdrojů naprosto pochopitelná), ale skutečnost, že portál v současnosti nefunguje ani jako archiv dříve zveřejněných prací. Seriózní akademické publikování totiž bezpochyby obnáší určitý závazek dostupnosti textu do budoucna, na který není možné s přechodem od tištěných k elektronickým médiím rezignovat. Ukončení provozu POSTu staví autory a autorky do odborně nepříjemné situace: akademická etika zavazuje nepublikovat jeden text vícekrát, navíc i kdybychom to uznali v našem případě za přípustné, po více letech od vytvoření je publikování textu většinou už z řady důvodů bezpředmětné. Pominout nelze ani rozdíly mezi verzí textu, která byla podána k redakčnímu řízení (a jejíž zálohování je jistě zodpovědností autora samého), a výsledným publikovaným textem coby výstupem odborné a technické redakce – i tyto rozdíly končí bohužel v našem případě na elektronickém smetišti.

Někdejší tvůrce a provozovatel projektu Maxim Kucer, který dnes pracuje v komerčním sektoru, se při prvním oslovení k projektu s hrdostí přihlásil, po vyjasnění problému však přestal komunikovat. Katedra severoamerických studií Institutu mezinárodních studií FSV UK na e-mailový dotaz ohledně smyslu udělené záštity neodpověděla.

Případ POSTu – Portálu odborných studentských textů může posloužit jako varování před nepromyšlenými, byť idealistickými plány v oblasti odborného publikování (které v důsledku kazí značku přístupu Open Access), a zároveň před neuváženě udělovanými a přijímanými odbornými „záštitami“.

EDIT 26. 3. 2020: Tvůrce a provozovatel POSTu Maxim Kucer se podle vlastního vyjádření od neúspěšného projektu nedistancuje, avšak komunikuje málo vzhledem k pracovnímu vytížení. Na jeho prosbu doplňuji, že portál svého času podpořilo také nakladatelství Argo knižními odměnami autorům.

O vědě neakademické: Quod erat demonstrandum

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Na okraj diskuse, zda je, nebo není mimoakademická věda možná.

I z těch, kteří se k současnému systému organizované vědy založené na soutěžení a vykazování staví podezřívavě, málokdo věří, že by bylo možné relevantní vědu provozovat takříkajíc na vlastní triko. Bez podrobení se ponižujícím, vědu znehodnocujícím institučním procesům, které jsou pravidelnou podmínkou přístupu k veřejnému financování. (Projevy jsou mnohé, ale kořen je jediný: poptávka vědců a vědkyň po veřejném financování jejich činnosti je dnes v celém euroatlantickém světě v hrubém nesouladu s nabídkou – vposledku s představou společnosti o vhodném rozsahu této podpory.)

Inu, kdyby to mimo instituce nešlo, tak by to nešlo, jenže ono to jde. Nejlepším důkazem možnosti je… skutečnost.

Na základě svojí dlouhodobější odborné – a zcela mimoakademické – práce jsem letos napsal knihu, sám si ji vydal a během dvou měsíců celý náklad úspěšně rozprodal. Sebechvála neplatí, a tak jen zmíním své přesvědčení, že odborně i společenským dopadem je to kniha důležitější než devět z deseti knih vznikajících u nás za veřejné peníze pod tlakem grantových výkazů a termínů. (Absence těchto tlaků je pro něco takového přinejmenším dobrým předpokladem – alespoň v tom se se mnou jistě většina akademiků ráda shodne.)

Zajímavé by na tom mohlo pro čtenáře být hlavně to, že kniha a celý předchůdný výzkum nezískaly ani pětník přímé veřejné podpory – především proto, že jsem si už před drahnou dobou zakázal o ni usilovat. (Nepočítám zde ovšem součinnost zaměstnanců státních institucí, nákup knihy některými veřejnými knihovnami a v nejširším ohledu třeba také autorovo vzdělání nabyté na veřejných školách. To vše rád přiznávám, neboť toto není žádný libertariánský manifest…)

Pro případ, že by někdo chtěl vzhledem k uvedenému alespoň pozměnit svou představu o tom, co je a není ve vědě možné, doplním pár dalších skutečností, které nastíněný obraz učiní plastičtějším a o něco méně černobílým.

  1. Rychle udaný náklad 1000 výtisků knihy, který pro velkou většinu odborných publikací patří do říše pohádek, jde ruku v ruce s povahou výzkumu, od počátku neakademickou. Bez postupně budované obce příznivců, která mě po celou dobu dokázala přesvědčovat o důležitosti tématu, by kniha především sotva kdy vznikla. Rozebrání nákladu, třebaže jeho rychlost výrazně předčila moje původní očekávání, je už jen důsledkem. Orientace na uvedené publikum logicky vedla k zesílení popularizačního rozměru knihy. Dosažený poměr odborného a popularizačního momentu subjektivně hodnotím jako uspokojivý.
  2. Výtěžek z rozebraného nákladu pokryl náklady s vydáním knihy včetně celé vlastní nakladatelské práce. Lze říci, že velmi skromným způsobem zaplatil také čas vlastního psaní a kompletování knihy. Rozhodně zde ale není zahrnuto několik předchozích badatelských let, včetně tvorby některých v knize opětovně využitých textů.
  3. Tematicky kniha patří do oblasti historie a etnografie. Sám výzkum byl v ranější fázi umožněn především dostatkem zákazníků ochotných platit za genealogické služby související s jeho tématem. K faktu názorový dodatek: Je pochopitelné, že možnosti rozdílných oborů ohledně podobného získání soukromého financování se různí. Je to nesporné, a přesto to neznamená, že za vědce „znevýhodněných“ oborů je v hledání těchto možností zodpovědný někdo jiný. Vždycky totiž bude zbývat otázka, do jaké míry se tyto obory svým skrýváním před společností znevýhodňují samy.
  4. Doba vlastního psaní a vydávání knihy byla již souběžná s mým výdělečným zaměstnáním v soukromé sféře (IT). To sice můj odborný podnik nemuselo bezprostředně dotovat, bezesporu však přispívalo podstatným psychickým „polštářem“: pocitem existenčního zajištění v kontrastu k prekérním vyhlídkám práce vědecké. K faktu názorový dodatek: v kombinaci dobře placeného zaměstnání v soukromé sféře a nezávislé vědecké práce i nadále spatřuji nejobecnější reálnou možnost mimoakademické vědy. A to s vědomím všech kompromisů a nejednoznačností, které s sebou taková kombinace nese.

Nakolik mi čtenář důvěřuje v celém popisu situace, o podrobnosti zmíněné knihy zde vlastně příliš nejde, ale pokud by někoho zajímaly, najde je tady.

Tento příspěvek s díky věnuji Lucii Gramelové a Miroslavu Poštovi, jejichž návod mi dodal odvahu vydat knihu vlastním nákladem, a celou záležitost tak učinil velmi uspokojující.

Když predátoři chtějí výš: k volbě děkanky FSV UK

Publikováno | Autor:

Akademická věda v našem domácím měřítku trpí bezpochyby větším množstvím neduhů, snad nejvážnějším je ale ten následující. Při vysoké soutěživosti a silném požadavku na objektivitu každého hodnocení je toto hodnocení nuceno stavět na standardizovaných, dobře měřitelných „kusech“ vědecké produkce – typicky na časopiseckých publikacích. Při rozsahu hodnocení, které je z různých stran požadováno, není reálné hodnotit vlastní obsah publikací, a ten se pro tyto účely nahrazuje charakteristikami „nádoby“, ve které se objevuje – typicky jde o časopisecký titul a jeho postavení v rozličných žebříčcích a databázích. Nádoba a obsah nejsou totéž, a hodnotíme-li obsah trvale jen podle nádoby, pochopitelně to tvůrce obsahu motivuje ne tvořit kvalitní obsah, nýbrž jen opatřit dobře hodnocenou nádobu jakémukoli obsahu, který je zrovna po ruce. Každý lidmi nastavený systém je také lidmi zneužitelný. V případě systému hodnocení vědy a veřejného financování vědy založeného na posuzování „nádob“ spíše než obsahů je takovým zneužitím každá systematická výroba publikací, jejichž hlavním účelem namísto vědeckého poznání je vykazatelnost ve správné kolonce. Je konkrétněji řečeno zneužitím vzájemné důvěry vědecké obce a především zneužitím důvěry veřejnosti, z jejíhož pověření a prostředků je akademická věda provozována.

Potřebou „dobře“ opublikovat, cokoli je možno, je dnešní akademické prostředí prostoupeno. „Dobré“ (rozuměj dobře vykazatelné) publikace mají bezprostřední vliv na akademické přežití jednotlivců a institucí. Na hraně se tu do nějaké míry pohybuje téměř každý. Šedý a tolerovatelný akademický průměr se snaží na hraně přijatelnosti balancovat a nesklouznout za ni, jakkoli to pro něj občas má citelné existenční dopady. Úctyhodní vědci a úctyhodné vědkyně se této logice publikačního vykazování nepřizpůsobují: provozují vědu i publikování jejích výsledků způsobem odpovídajícím potřebám věci samé, kterou lze těžko svázat apriorními regulemi. (Tento segment se ovšem může vyskytnout tak leda na úrovni trvalých profesorských míst, v ostatních věkových a kariérních kategoriích pro něj akademický systém skutečně mnoho prostoru nedává.)

Jedním z extrémů v opačném duchu je tzv. predátorské publikování. Z perspektivy akademika jde o možnost zaplatit si internetovou prezentaci článku tvořící dojem publikace v seriózním, recenzovaném (byť internetovém) periodiku. Účelem je zpravidla vykázání článku v některé z použitelných kolonek, a tím získání relativní výhody při hodnocení vědeckého výkonu a dělení budoucích zdrojů. Vědomé predátorské publikování znamená v kontextu veřejně financované vědy podvod, nic více a nic méně. Není to zdaleka jediný způsob, jak ve vědě podvádět kolegy, kolegyně a veřejnost; není ani z těch nejnebezpečnějších, protože je aspoň relativně dobře viditelný. Z toho důvodu také u nás není (aspoň podle dostupných studií z okruhu CERGE-EI) predátorské publikování nijak zvlášť rozsáhlým  fenoménem. Dalo by se dokonce spekulovat, že je predátorské téma uměle „přifukováno“ zájmy velkých tradičních komerčních vydavatelů (Elsevier aj.) – pro ty totiž znamená vítanou diskreditaci hnutí Open Access ohrožujícího jejich solidní zisky plynoucí z veřejných rozpočtů.

Přesto je systematické zapletení do predátorských praktik deliktem povážlivým a neobvykle křiklavým. Co jiného totiž potřebujete o svém vědeckém kolegovi vědět, než že v zájmu získání bezprostřední výhody pro sebe a okruh spolupracovníků byl ochoten jednoznačně podvodným vykazováním výsledků upozadit principy vědecké cti a zodpovědnosti vůči veřejnosti. (Veřejnosti, která, zopakujme to, je zřizovatelem i konečným adresátem výstupů akademické vědy.)

Děkankou Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy byla minulý týden zvolena Alice Němcová Tejkalová, vědkyně a pedagožka nikoli nepodstatným způsobem v druhé polovině roku 2015 „namočená“ do známé predátorské kauzy Wadima Strielkowského. Tedy do zaběhlého systému vykazování podvodných publikací, z nichž na domovskou instituci za tichého souhlasu spoluautorů a nadřízených plynuly nemalé prostředky.

Neznám jinak dr. Němcovou Tejkalovou ani její působení na FSV a dovoluji si to přiznat, neboť vzhledem k její pouze pobočné úloze ve Strielkowského kauze pro ni také nežádám nic na způsob akademického zatracení. Mezi zatracením a draním se výš je však celá škála stupňů. Ohrazuji se proti nepřítomnosti vědeckého studu a soudnosti zúčastněných, již dopustili, aby se osoba prokazatelně v posledních letech zatažená do křiklavé akademické nevychovanosti, do naprostého opaku vědecké cti a zodpovědnosti vůči veřejnosti, do extrémní podoby jednoho z nejvážnějších problémů dnešní akademické vědy (viz úvod blogu), ujala vedení společenskovědní fakulty univerzity, jíž jsem absolventem. Absolventem dosud přece jen po většinu času hrdým.

Podle mého názoru tato volba děkanky představuje výsměch veřejnosti, útok na křehký a dlouhodobě narušený vztah důvěry mezi společností a jejími společensko- a humanitněvědnými institucemi. Dopad podobného rozhodnutí sahá nepochybně dál než na samu FSV UK. Až zase budou vědci a vědkyně těchto oborů vznášet svůj periodický apel na navýšení veřejného financování vědy a výzkumu, možná že si veřejnost vzpomene – a nelze koneckonců než jí to doporučit.

P. S. – V diskusi kolem Strielkowského kauzy se místy jako argument zmiňuje, že na podzim roku 2015 v ČR o predátorských praktikách „nikdo nic nevěděl“. Dovoluji si k tomu podotknout, že predátorským vydavatelům jsem osobně věnoval několik odstavců už ve svém blogu z 8. 1. 2015, přičemž si v tomto nečiním žádný nárok na prvenství.