Archiv štítku: antikvární

Jak si stojí nizozemská literatura v antikvariátech

Publikováno | Autor:

Udělal jsem si orientační přehled vydaných literárních překladů z nizozemštiny (včetně vlámské) za poslední čtvrtstoletí a jejich aktuálních antikvárních cen online. Výsledky jsou zvláštní…

Nizozemštinu volím, protože mě zajímá, ale v zásadě je to jen příklad středně velkého jazyka bohaté země, která překlady svojí literatury významně dotuje. Inspirovalo mě nedávné číslo čtrnáctideníku A2. Přehled jsem zaměřil na dospělou beletrii převážně mimo různé škatulky „čtiva“, čili v jakési vlastní škatulce „seriózní próza“. Nizozemský původ je prostě jeden možný neanglofonní řez touto kategorií literatury. Pokryto mám asi padesát titulů a počítám, že je to větší půlka toho, co v daném období vyšlo. Antikvární cenu online beru jako nejnižší dohledanou za knihu v rozumném stavu. U téhož titulu najdete samozřejmě i vyšší ceny, ale ty nejsou tolik relevantní, prodává se především od levných.

Zajímavé je to už sociologicky, překladatelky jsou prakticky samé ženy a nápadně častá je sekvence nizozemského a českého příjmení, tj. vypadá to na ženy provdané za Nizozemce, jednotlivě jsem to ale neprověřoval. Asi to bude něco vypovídat o ekonomice literárního překládání.

Ale teď to hlavní, ceny: Mimo tituly od roku 2020, což jsou ještě tak trochu novinky, tu dnes na antikvárním trhu prakticky nic nestojí přes stovku. (Výjimka je jediná: Mulischovo Objevení nebe.) Mnohé knihy klesají spíš k padesátikoruně, což už je pro většinu prodejců dolní limit toho, kdy se vůbec knihou zabývat, respektive vystavovat ji online. Přemýšlím, jak to přesně vyložit. Nízká antikvární cena ještě nutně neznamená malý dopad knihy. Může to být i úspěšný titul, kterého se prostě dotiskovalo až do nasycení trhu, takový nizozemský Gottland. Ale intuitivně mi to tak nepřijde. Spíš prostě tituly jeden po druhém vyšly v běžném nákladu a nijak zvlášť nezaujaly. Dnes každopádně po žádné z těchto knih není poptávka, to je na cenách vidět bezprostředně.

Shoduje se to s mojí vlastní zkušeností aspirujícího antikváře. „Seriózní“ překladová beletrie je už po deseti, patnácti letech od vydání naprostý ležák. Tyhle knihy, pokud se nehonosí opravdu slavným autorským jménem, trpí dnes zoufalým nezájmem. Pokud dle známého stereotypu dnes beletrii čtou aspoň ženy, tak ne tuhle.

Z pozice nakladatele je takové vydávání celkem pochopitelné – grantový příspěvek z Nizozemska je k mání, tedy vydám, propaguju a doufám, že z nákladu aspoň tak polovinu udám, než kniha v kolotoči novinek zapadne. Z pozice donátora a překladatelek, ambasadorek nizozemské kultury, to taky dává smysl: kniha bude dostupná v češtině, to se počítá, a bude-li k mání leckde a levně, to není na škodu.

Potíž je na straně příjemce. V naší kultuře je dost zažito, že kniha představuje duchovní i hmotnou hodnotu. Jenže antikvární ceny ukazují, že tahle beletrie jako celek přinejmenším tu hmotnou nemá. Tyto knihy jako artefakty ztrácejí hodnotu už ve chvíli nákupu a po dvaceti letech jsou se železnou pravidelností na třetině, na čtvrtině, při započtení inflace ještě níž. Ne že by snaha o investiční zhodnocení měla být v nákupu knih klíčová, ale je-li to s překladovou beletrií takhle jednoznačné, je to na pováženou.

Nemylte se, že se dá dlouhodobě takhle vydávat a zároveň očekávat kupní zájem o novinky. Zkušenost nízké prodejnosti většiny knih z běžné domácí knihovny je dnes masivní a v tomto rozměru – díky digitalizaci antikvárního trhu – nová. Do nákupu nových knih pak samozřejmě vstupuje brutálně racionální úvaha, zda pro mě vyhlídka brzkého a pohodlného přečtení daného titulu vyvažuje jeho kupní cenu. Mám-li možnost se k němu dostat jinak, nezbývá moc motivace kupovat, protože finanční hodnota se v těchto titulech zjevně neuchovává. A lidé to tak či onak chápou a na jejich postojích ke knihám se to podepisuje. Vystupuju-li před nimi jako antikvář, mnohem víc jich dnes vyjadřuje potřebu se nějakých knih zbavit a omezit jejich pořizování, nežli si něco nového ke čtení pořídit. V populaci se povážlivě šíří představa, že domácí knihovna je balast, který jen zatíží potomky; budou ho jednou muset vyhazovat. (Skutečnost, že nové knihy se zatím ještě kupují jako dárek, je jen o krok pozadu. Bude stále více zjevné, že jde v průměru o dárek nechtěný.)

Jak se seriózní překladová literatura do téhle situace dostala, a je to vůbec něco povšimnutíhodného? Není všechno vydávání beletrie vlastně jen čekáním na trhák, během nějž desítky a stovky titulů odepisujeme, jako by nebyly? Hrají tu roli granty, provázané s něčí ochotou něco produkovat, nezávisle na ochotě jiných to recipovat? A samotná instituce profesionálního spisovatele, odsouzeného právě k témuž, totiž rok co rok produkovat? Nebo jen sklízíme pozdní plody toho, jak vysoké byly knižní náklady v druhé polovině minulého století a jak od té doby upadl zájem o čtení vzhledem k množství alternativních zábav?

Spíše otázky, snad aspoň ony dávají smysl. Jak píše Immanuel Kant, dávat na hloupou otázku špatnou odpověď je jako dojit kozla a držet pod ním cedník.

A zas Knihobot

Publikováno | Autor:

Kauza, která se v tyto dny vytvořila kolem Knihobotu, mi nepřijde moc zajímavá. Na počátku podle mě stojí špatné hodnocení situace ze strany jednoho člověka, zbytek už je problém jednak influencerů systémově navyklých těžit lidskou pozornost, jednak médií vyrábějících zprávy z efemérního dění na sociálních platformách, protože je to snazší než žurnalistika. Vzal jsem to ale jako příležitost oprášit svou půl roku starou, tehdy nepublikovanou glosu na téma Knihobotu. Nezdá se mi kontroverzní, jen tehdy z nějakého, asi časového důvodu nepronikla do tematického čísla Ádvojky a pak jsem na ni jednoduše zapomněl. Glosovat aktuální dění půl roku starými postřehy je myslím dostatečně v duchu Pomalé knihy.

16. 4. 2025

Otevřel jsem si zrovna antikvariát v jednom okresním městě. Vůbec to nefunguje. Moje představa, že by si lidi přicházeli jen tak offline prohlížet a vybírat knížky, je ještě víc pasé, než jsem tušil. Víc lidí se zatím pokusilo u mě nějaké přebytečné knihy udat, než kolik jich zatoužilo něco koupit.

Hlavním tématem dnešního antikvářství je ale samozřejmě Knihobot. Brát ho jako konkurenci, to by člověka jímal smutek. Je to prostě úkaz, je zajímavé ho sledovat a odhadovat jeho budoucí vývoj. Knihobot totiž na staré knihy jako první u nás aplikoval startupovou logiku, která je v poslední dekádě velmi populární: co nejrychleji vyrůst, klidně na dluh, ovládnout trh a pak vidět, co se s tím dá vlastně dělat. Podle nedávných informací a odhadů pod sebe společnost stáhla možná i půlku českého antikvárního obratu, přesto dosud není zisková. Jistě to souvisí s probíhající expanzí za hranice ČR, ale možná nejen s ní.

Detailní pohled na e-shop Knihobotu odhaluje, co může být kámen úrazu. Svým dosud poměrně přívětivým systémem „výkupu“ Knihobot nashromáždil krom cenných knih taky hromady knižního balastu, vysoce duplicitních exemplářů starých a těžko prodejných titulů. Ačkoliv je formálně nevlastní a pouze zajišťuje jejich komisní prodej, nepochybně s nimi má významné náklady. Každou jednotlivou knihu nafotit, popsat, zatřídit, skladovat. V mnoha případech pak ani za pár desetikorun neprodat a zodpovídat se pak dosavadnímu vlastníku knihy z její skartace nebo jiného způsobu nevrácení. K dnešku se například na e-shopu nabízí 68 kusů Feuchtwangerovy Židovky z Toleda, 82 kusů Jiráskových Psohlavců, 23 kusů Otčenáškova Občana Brycha, 62 kusů knihy nejmenovaného exprezidenta Jak jsem se mýlil v politice. Také hned osm starších titulů Michala Viewegha v počtu po padesáti nebo více výtiscích. Z hlediska prodejnosti jsou to skladové položky, které by si málokterý antikvář chtěl převzít byť zadarmo, natož pak každou jednotlivě inzerovat online, jak to dělá Knihobot. Ani s novějšími knihami to nemusí být lepší: hned čtyři nedávné bestsellery Patrika Hartla se na něm nabízejí každý v počtu kolem dvou set (!) kusů. I když panuje představa, že nové knihy se tu rychle točí, na jejich brzký prodej v tomto počtu bych si nevsadil.

Kdo se nabídkou Knihobotu probírá tak rád jako já, mohl v poslední době postřehnout různé experimenty v naceňování. Málo poptávané tituly v rozumném stavu byly nedávno k mání i za pětikorunu, nově je cenové minimum pro takové položky nastaveno kolem 45 Kč. S nedostatkovými nebo prostě jen častěji poptávanými položkami, včetně omšelé školní klasiky typu Rollandova Petra a Lucie, zkouší Knihobot poslední dobou jít výrazně výš. Jenže tím se zas dostává vysoko nad cenovou hladinu jiných internetových antikvariátů a bude zajímavé sledovat, zda si to vzhledem k současné viditelnosti a tržnímu podílu bude moci dovolit. Možná je to všechno promyšlený plán. Možná jen nejistota, zda miliony málo tříděných starých knih vůbec slibují nějaké zajímavé zisky, přičemž za „zajímavé“ si dosaďte „zajímavé v očích startupových investorů“.

Zkušeností prodeje vlastních knih přes platformu Knihobot bude každopádně ovlivněno vnímání ceny a hodnoty nových knih u širokých mas. Jako s tím zmíněným Hartlem. Zakoupit za pětistovku bestseller a po pár letech za něj nedostat ani sto korun, taková „investice“ přivede leckoho k zamyšlení. Není divu, že se u nás nová kniha kupuje hlavně jako dárek.

Před čtyřmi až pěti lety jsem přátelům doporučoval, ať si užijí služeb Knihobotu dřív, než z něj vyroste problematický moloch. Moje upřímné doporučení dnes? Dokud to půjde, lovit přes něj knižní poklady, totiž ty z nich, které Knihobot ještě neumí algoritmicky rozpoznat a cenově nastřelit. A u běžnějších titulů jeho ceny srovnávat s jinými e-shopy, třeba přes agregátor Muj-antikvariat.cz.

Jak investovat do knih

Publikováno | Autor:

Pokud jako většina lidí kupujete knihy jen jako dárky k potěšení oslavence, tak tenhle článek číst nepotřebujete. Jestli někdo touží číst každého nového Hartla nebo Nesbøa a vy máte peněz dost, není asi důvod ho bestsellerem neoblažit. Přemýšlíte-li o vhodném uložení pro volné miliony, s tím vám nepomůžu. To je mimo moje měřítka. Ale pokud jste někde mezi tím, knihy máte rádi, kupujete si je pro sebe a uvažujete o nich jako jakémsi uchovateli hodnoty, jste tu správně. Možná opravdu hledáte, jak smysluplně ukládat nějaké to drobnější procento svého majetku a i prostřednictvím knih takzvaně diverzifikovat. Možná vás jen štve nakupovat reklamou nahoněné novinky po pětistovce a za pár let je vídat ve zlevněné nebo antikvární nabídce za třetinu, čtvrtinu ceny.

Jistoty desetinásobku ani stabilního desetiprocentního zhodnocení ročně samozřejmě nejsou, to bych vás klamal. Můžu jen nabídnout pár rozměrů, v nichž o tom přemýšlím já. Na jednu stranu celkový počet přečtených knih v populaci za poslední dekády silně poklesl. Můžete to samozřejmě vidět jako počátek zániku knižního žánru a jeho ekonomického významu. Na druhou stranu je kniha coby hmotný, do jisté míry elegantní nositel kulturního obsahu věc trvanlivá a odolná, a to v různých smyslech. Doba nízkého zájmu se tak může ukázat dobou příležitostí. Antikvární knihy jsou mnohdy k mání za hubičku, což je příležitost objevovat poklady v haldách hlušiny. Současné náklady kvalitní literatury se zas pohybují mnohdy jen ve stovkách kusů, skvělý potenciál ke zhodnocení… Každému co ho baví. Knihy jsou ekonomika a burza na talířku. Jak knihy ve správný čas prodat, zde řešit nebudu. Má-li věc svou hodnotu, nějaký prodejní kanál se už najde.

Jak to tedy s vývojem hodnoty vidím?

1) Zdaleka se vyhněte aktuálním bestsellerům. Knihy, o které je široký zájem v době vydání, časem prudce sjedou po křivce zájmu a nabídka už navždycky převýší poptávku. Že se nějaké vydání rychle vyprodalo, nic neznamená, dotisky rychle následují a o nějakých prvních vydáních přemýšlí bibliofilsky málokdo. V zásadě ale nechcete ani „ležák“, jen zanedbatelné procento takových titulů bude někdy někoho zajímat (navzdory Máchovu Máji). Vaším ideálem budiž titul, který vzbudí mírný zájem, udržuje si jisté jméno, během nějakých deseti let se jeho jediné vydání vyprodá. Poslední roky už je prodej jen v jednotkách kusů, dotisk by ale musel být minimálně ve stovkách a není naděje, že by se v pětiletém výhledu zaplatil, navíc možná nakladateli vypršela zakoupená práva… Tehdy, a v zásadě pouze tehdy, antikvární cena roste.

2) Význam dané knihy pro vás osobně je důležitý. Část kupní ceny vám ospravedlní on, a kdyby to jako investice nevyšlo, bude to o to míň bolet. Pokud jste se dočetli až sem a nevydali se nakupovat výtvarno nebo kryptoměny, asi si rozumíme v tom, že knihy spoluutváří naši identitu a dát někomu nahlédnout do své knihovny znamená otevřít mu tak trochu svoji intimitu. „Moje knihovna, můj jediný pravý rodokmen,“ říká se v jednom románu Ceese Nootebooma. Nezkoušejte spekulovat na hodnotu knih, ke kterým nemáte tematický vztah. Jejich kvalitu a potenciál těžko posoudíte.

3) Forma, úprava, zachovalost knihy jsou důležité, ale obecná sdělnost obsahu nejméně stejně tak. Nerozumím příliš klasickým bibliofilům, kteří si považují nádherných, intaktních knižních úprav dnes již naprosto nesdělných textů a kteří by i opatrnou četbu knihy považovali za její nepřípustné poškozování. Mám podezření, že investiční budoucnost toto odvětví nemá. Podobně se starými tisky, prakticky tedy s čímkoliv do poloviny 19. století, respektive co je už jazykem a písmem pro laiky předurčeno k nesrozumitelnosti. Knihami coby muzeálními kusy se tu zabývat nechci, ekonomice starožitností nerozumím.

4) Důležité budou do budoucna knihy, které si chrání určitý zlomek jinde nepřístupného know-how. Petr Koubský, jeden z nejvýznamnějších dnešních českých novinářů, nedávno zmínil, že dnešní umělá inteligence disponuje přístupem „k veškerým znalostem lidstva“. To, při vší úctě, není pravda. Netýká se to znalostí z knihy, která se nikdy nedostala na internet. A takové budou ještě dlouho, ačkoli přiznejme, že okruh v nich obsažených znalostí nejspíš nebude vyloženě rozsáhlý. Potenciál mají i knihy, které si úpravou i obsahem chrání určitou svébytnou estetiku (i když je těžko říct, jaké estetiky a žánry budou do budoucna lákavé). Nevěřím, že online svět všeobecně schopné umělé inteligence bude esteticky plně uspokojivý. Spousta našeho uspokojení v životě plyne z kontaktu omezených perspektiv. O čem si byste si chtěli povídat s někým, kdo ví víceméně všechno, nebo aspoň všechno ordinérní, a dívá se víceméně odevšad naráz? Ptát se ho zajisté můžete na leccos a bude to užitečné, ale na příjemný pokec u piva to nebude.

5) Nikoli nepodstatným rysem knihy je její přináležitost k určité edici (případně celému malému nakladatelství). Edice je jisté, byť samozřejmě nedokonalé, kvalitativní vodítko a zároveň estetický magnet. Málo platné, knihy v policích zkrátka nějak vypadají a po většinu našeho i jejich života z nich vidíme právě to. Obsahuje-li edice aspoň několik zajímavých knih, leckdo bude z čistě estetických nebo sběratelských pohnutek ochoten adoptovat i další kusy, pokud jen jsou z téže edice. Poslední dobou mě například takto zaujaly knihy odeonského Klubu čtenářů z konce 60. let, i když vzhledem k jejich nákladům je těžké vidět v nich investici.

6) Spekulovat na hodnotu toho, co je už všeobecně rozpoznáno jako vzácné, je… prostě spekulace. Nemáte-li oborové, sociální a tržní znalosti plus kontakty umožňující dobře koupit i prodat, nejspíš se spálíte.

7) Prodejní ceny knih online nemusejí odrážet reálnou hodnotu. Odrážejí spíš jen prodejcovy ambice. Pokud největší český antikvární e-shop, ten s tím robotem, nabízí knihu za vysokou cenu a na téže stránce přiznává, že má v nabídce ještě šest nebo dvacet šest stejných, něco tu nehraje. Pokud vám agregátor muj-antikvariat.cz tutéž knihu zobrazuje v celé řádce antikvariátů a všude za podobnou vysokou cenu, spíš než zpráva o skutečně hodnotě to může být relikt toho, jak se cenová informace postupně kolem roku 2010 dostávala na internet a e-shopy opisovaly jeden od druhého.

8) Upřímně si nemyslím, že je dnes na internetu jedno místo, kam pro antikvární knihy chodit. Zkoušejte tržiště Aukro, Trhknih, zmíněný agregátor Muj-antikvariat. U tržišť je vhodné vědět, jakou marži od prodejců berou, protože zkušenější prodejci tuto částku přenesou plně na zákazníka a jinými kanály třeba prodávají levněji: Aukro si bere kolem 8 % z prodejní ceny, Trhknih 25 % a Knihobot už 40 % plus ještě fixních 29 Kč navíc. Z jednotlivých e-shopů jsou dočasně zajímavé ty, které u neprodaných kusů dynamickým tempem snižují ceny bez dolního limitu (aktuálně to dělá Antikvariát 11, Knihobot to dělal dřív a teď už ne, zřejmě se to tak úplně nevyplatí).  A hlavně choďte s očima otevřenýma všude tam, kde se knihy nabízejí. I offline. U nových knih je to jednodušší. Většinu malých nakladatelů potěšíte přímou objednávkou a promítnou to i do ceny, menší knihkupci si taky podporu zaslouží, obojí je příležitost udržovat smysluplné a peer-to-peer lidské vztahy. Ale není potřeba si tím zlomit hlavu. Pokud by nakladatel některým kanálem prodávat nechtěl, tak do něj své knihy zkrátka nepošle.

Poslední podnik Madelon Lulofsové a Rozsypálkovo nakladatelství v Šumperku

Publikováno | Autor:

Zapomenutá kniha, k jaké se člověk dostane jen systémovým zájmem o něco jiného: o autora, edici, nebo v tomto případě o konkrétního nakladatele. Román z roku 1937 totiž v češtině vydal šumperský nakladatel Bohumil Rozsypálek roku 1946, v období krátkého pokusu o samostatný podnikatelský vzmach mezi převzetím Emmerova německého nakladatelství s knihkupectvím na jedné straně a brzkým znárodněním firmy na straně druhé. O komerčních ambicích nakladatele svědčí i lákavý, respektive křiklavý přebal (je to jen jedna ze dvou nabízených variant přebalu, druhá byla decentnější), který poněkud legračně už na záložkách odvypráví skoro celý děj knihy. Osobně mě zajímá Nizozemsko i Maďarsko, nějaké knihy jsem dokonce sám vydal, takže jestli tady v Šumperku někdo po válce vydával nizozemsko-maďarské romány (přesněji: nizozemský román autorky provdané za Maďara, situovaný do Budapešti), chci o tom samozřejmě vědět úplně všechno…

Kousek je to (samozřejmě s ohledem na dobu vzniku) až nečekaně čtivý. Přispívá k tomu víceméně věrohodná sociologicko-psychologická kresba (domácím ekvivalentem by byly možná romány Jaroslava Havlíčka) a zasazení do prostředí ekonomické krize 30. let v zemi, která se ještě tak úplně neoklepala z válečné porážky a zchudnutí. „Začala si prohlížet celou společnost. Snad to byli inženýři, lékaři, advokáti nebo obchodníci. Jedno bylo jisté: byli nezaměstnaní.“ Jak vyžít? Co ze svých zásad a nároků obětovat a jak obchodovat, když nouze a hlavně mizerná poptávka panuje všude kolem? Detaily, hmotná a mravní dilemata takové doby vás asi budou zajímat o to víc, oč méně je považujete za nevratnou historii. K tomu tři velmi odlišné, a přitom uvěřitelné hlavní postavy ve vztahovém nastavení, které se na přebalu radši moc nerozmazává – představuju si, že v té době jím mohl být u nás leckdo mravnostně šokován. I jazykem překladu působí kniha moderně. V záplavě moderní překladové prózy 60. let by mě asi ničím nepřekvapila, s těsně poválečnou datací se mi ale tento román zdá poměrně solitérní. Anebo tu máme slepou skvrnu a tehdejší literaturu vnímáme už jen prizmatem školní výuky a Nobelovek, ne dobových prodejních úspěchů. Neboť populární tato autorka ve své době nesporně byla, i když zrovna tento román v prvním českém vydání u zapadlého regionálního nakladatele zjevně neprorazil a dalších se nedočkal.

Svým zasazením do Maďarska je „Poslední podnik“ v díle Madelon Székely-Lulofsové asi ojedinělý, zbytek vypadá na koloniální indonéskou tematiku, s níž měla bohaté zkušenosti. Do „Hladové výpravy“ jsem se nezačetl, román „Guma klesá“ určitě ještě zkusím.

Vraťme se ale ještě k Rozsypálkovu nakladatelství. Jeho vazba na maďarskou literaturu (notabene vznikající mimo dobové Maďarsko) zjevně byla těsnější a pojítkem byl asi překladatel Arno Kraus. Ten byl nejen autorem shrnutí na přebalu „Posledního podniku“ (pod samotným překladem z nizozemštiny je podepsána Milada Šimsová), ale také překladatelem dalšího Rozsypálkova titulu, „Ulice rybařící kočky“ od maďarské autorky Jolán Földesové. V témže nakladatelství kromě toho vyšel i jeden jeho vlastní román. „Ulice rybařící kočky“ je o něco známější kniha než „Poslední podnik“ – jako dobový bestseller se dočkala několika českých vydání už před válkou, Rozsypálkovo tedy nebylo první. Věnuje se pařížské komunitě emigrantů z různých evropských zemí po roce 1920: spojují je starosti o obživu a pomalu mizející naděje, že jim politické změny v jejich domovinách umožní brzký návrat domů… Román není příliš dějový a nedočetl jsem ho, tematická aktuálnost je ale i po řadě desetiletí zřejmá.

Celkem stihl Bohumil Rozsypálek pod svou značkou vydat šest nebo sedm knih. Jaký měl přesně vztah s Arno Krausem a proč se jim zdálo perspektivní vydávat v Šumperku romány tohoto zaměření, není úplně jasné, můžeme se ale domýšlet. Rozsypálek prý před válkou pracoval v pražském nakladatelství Sfinx a „Ulice rybařící kočky“ už tehdy vyšla v Krausově překladu v Evropském literárním klubu, což byla právě předplatitelská edice podniku Sfinx. Pravděpodobná je tedy už předválečná známost. A proč Šumperk namísto nějakého většího literárního centra? Krausův doslov k románu „Bence, člověk s hor“ z roku 1941 ukazuje, že se překladatel nijak zvlášť nedistancoval od válečného maďarského režimu a jeho územních výpadů (zábor severního Sedmihradska). Snadno by se v tom dal vidět reputační škraloup, který zavedeného hungaristu přiměl uchýlit se do regionálního „závětří“ a spokojit se i s relativně nižším nákladem svých knih. Ale je to jen hypotéza. Nejasné jsou zatím taky okolnosti Rozsypálkova převzetí původního německého podniku a konečného znárodnění firmy. Kdybyste znali někoho z jeho potomků, kteří by mohli vědět víc, budu rád za kontakt.

 

Původní venkovská zástavba v oblasti Jeseníků, její zachování a rozvoj: nad knihou Pavla Hrona

Publikováno | Autor:

Mám v ruce druhý, obrazový díl Hronovy publikace z roku 1999, a je to bezesporu zásadní kniha do jesenického kánonu, bohužel asi dnes značně zapomenutá. Nepodařilo se mi o autorovi mnoho dohledat, prý už nežije. (Edit: zemřel roku 2008.) Pochopil jsem, že byl navrátilec z emigrace, který měl ambici svým dílem podnítit veřejnou diskusi (mimo jiné v kontextu rodícího se kapitalistického cestovního ruchu) a nastavovat či usměrňovat jesenickou krajinotvornou regulaci. A že se ve své době nejspíš nesetkal s velkým pochopením. Ať už ale přímo nebo nepřímo, mnoho z jím zastávaných principů se promítlo do toho, co dnes Správa CHKO Jeseníky vymáhá jako přijatelnou podobu zástavby na svém území. „Jsme mu (…) vděční za velký přínos k pochopení pojmů krajinný ráz a co znamená tradiční jesenická architektura,“ vyjádřili se ze Správy na můj dotaz.

Kniha stojí na důkladném studiu tradiční jesenické lidové architektury. Tedy tzv. jednotného (sudetského) domu, který v daných klimatických podmínkách slučuje většinu hospodářských funkcí pod jednou střechou. Funkční pochopení těchto staveb Hronovi dovoluje postřehnout a hodnotit širokou škálu toho, co se s nimi zhruba od 60. let při úpravách a rekonstrukcích děje.

Z poznávacího hlediska je publikace fascinující, stylově je poněkud problematická. Mnohá negativní hodnocení jsou brutální způsobem, jaký za čtvrt století od publikace přece jen už vyšel z módy, a možná že ani dobové recepci tento styl zrovna neposloužil. Estetický odsudek je jedna věc, řada zachycených staveb si ho snadno zaslouží. Autor ale často s kritickou vervou přechází do nesmyslné, nepodložené psychologizace jejich tvůrců i obyvatel (což je v tomto vesnickém žánru mnohdy totéž). A upřímně, naše obydlí tak trochu patří k naší intimitě: sepsout někomu nevybíravě dům, i kdyby se z estetiky nevyvozovalo nic etického a psychologického, často prostě znamená si ho znepřátelit. (Autorovo oblíbené pejorativum na adresu domu je „zmrsklý“, „zmrsklina“.) Dnes by doufám nikoho nenapadlo takto psát. A koneckonců toto pojetí ublížilo i odborné hodnotě knihy: při brutalitě některých soudů je sice logické, že obrazově zachycené stavby zůstaly anonymní, geografické reference by ale pro pozdější práci s knihou byly bývaly cenné.

Jinak je každý snímek důkladně okomentován, což je didakticky cenné, ale protože se klady i zápory na stavbách samozřejmě opakují, je i sama kniha při pečlivějším pročítání mírně repetitivní. Při tom opakování by bylo opravdu těžké přehlédnout, co Pavel Hron v jesenické krajině oceňuje (např. dvoudílná okna s vnitřním členěním, podlomenice, komíny při hřebenu střechy, plaňkové ploty, světlé nátěry, přírodně stárnoucí dřevo…) a co naopak odsuzuje (trojdílná a paneláková okna, černohnědé nátěry dřevěných prvků, zahloubení oken do fasády, vysoké podezdívky, masivní ploty, většinu přístavků, balkonů, schodišť a dalších zásahů do tradičně jednolité plochy stěn a střechy). Většinu toho spojuje jeden princip: stará a materiálově skromná řešení dospěla k významné funkčnosti při daných povětrnostních podmínkách. Pozdější tvárné a materiálové experimenty, zvláště ze strany laiků, nejen rozvrací typickou krajinnou estetiku, ale vedou leckdy i k rychlé degradaci zatékáním a mrazem.

Klíčovou otázkou je, kde dnes po pětadvaceti letech od vydání knihy jsme. Zasloužila by možná nějaké neformální symposium. Hronovy pohledy na jesenickou zástavbu jsou nějakým způsobem dodnes živé, zdaleka se ale neprosadily univerzálně. Pod krajinotvornou regulaci CHKO totiž spadá jen velmi malá část lidských sídel, intravilánů jesenických obcí, a jiné regulační orgány se jesenickou estetikou nezabývají. Volný trh nabídl řadu dalších materiálů a těžko je možné je všechny šmahem zavrhnout s dogmatickým odkazem na dřevo, kámen a vápno. Ekologičnost materiálů musí samozřejmě hrát roli v každém novém posuzování, dalece se ale proměnil také energetický kontext a chtě nechtě se vyvíjí naše citlivost. Já osobně, těsně předlistopadový ročník narození, jsem třeba už nezažil dobu, kdy by trojdílná okna nebo natírané ploty z kovových ořezů a prefabrikátů byly vnímány jako nežádoucí novum. Na intuitivní úrovni je to pro mě prakticky tradiční vesnický kolorit. Zatímco Hronem prosazované plaňkové ploty jsou spíš už něco jako skanzen.

Podobné časové odvíjení je přirozené, ale zároveň je škoda se o něm nebavit. Nežli nechat starou jesenickou sídelní estetiku tiše rozpadnout, bylo by lépe ji realisticky revidovat a propagovat.

edit 1. 4. 2025: Rád zjišťuju, že práce Pavla Hrona není až tak zapomenutá; připomněl ji krátký film z roku 2002, aktualizovaný 2013.

 

Pavel Hron: Původní venkovská zástavba v oblastí Jeseníků, její zachování a rozvoj. Domov – kolébka lidskosti. 2 díly, Moravský Beroun: Moravská expedice, 1999.

Antikvariát Pomalá kniha

Publikováno | Autor:

Otvírám si malý antikvariát v Šumperku, bude to zároveň moje kancelář, kde se za mnou můžete zastavit na kus řeči. Pro začátek bude pravidelně otevřeno dvě dopoledne a dvě odpoledne v týdnu, ale dá se domluvit i na jindy. Místo najdete v samotném centru Šumperka, jmenuje se Pomalá kniha a podrobnosti o něm najdete tady.