Archiv rubriky: Věda

Stokhof a schopnosti jazykových modelů

Publikováno | Autor:

Rád sleduju, že se Martin Stokhof, můj amsterdamský vedoucí diplomky a wittgensteinovský guru, už pár let na odpočinku, opět rozepsal. V jeho článku On Travelling Concepts, jinak poněkud akademicky rozvláčném, zaznívají některé zajímavé věci ve vztahu ke generativním textovým modelům umělé inteligence. Stokhof tu aplikuje wittgensteinovskou myšlenku heterogeneity našich jazykových praktik na pojem rozumění a toho, něco umět. Konkrétně pak ve vztahu k debatám o tom, zda ten nebo onen generativní model už to či ono umí, zda tomu či onomu rozumí. A říká mimo jiné jednu podstatnou věc: k náležitému ovládání jazyka patří určité standardy zdůvodňování, stání si za tvrzením, ale taky přijetí opravy a reflexe své vlastní epistemické pozice. To je něco, v čem třeba aktuální googlovský model AI (vyzkoušeno k 23. 1. 2026) selhává: co neví, to si vymyslí, a při opakovaném upozornění na chybu to bude dělat opakovaně, a pořád a pořád. Sice s omluvou, ale bez její náležité „eskalace“. Skutečný mluvčí, kterého bereme vážně, se může splést, může se splést i opakovaně, ale po odhalení si musí stále více „sypat popel na hlavu“. Uvádět stále pádnější důvody pro opakované uvádění adresáta v omyl. Pátá chyba není tatáž jako první; skutečný mluvčí je vědom, že se při ní už povážlivě otřásá jeho status racionální, rozumějící, spolupracující osoby. Googlovská generativní AI to neví. Asistentovi s touto kombinací inteligence a stupidity nelze svěřit žádnou ani okrajově důležitou práci.

Možná že to souvisí i s dalším Stokhofovým motivem: lidská komunikační kompetence se utváří fundamentálně jinak než ta strojová. Jádro té lidské totiž v raném dětství vzniká za absolutní důvěry v autoritu, v blízké mluvící osoby. Vůči batoleti nelžeme, nejsme ironičtí, spolehlivě mu vštěpujeme naprosté základy. Teprve v další fázi učení nastává zpochybňování, dítě objevuje nepravdu a nespolehlivost. Generativní textové modely nezačínají své učení od bezpečného jádra, ale jsou rovnou vrženy do oceánu textů rozličné epistemické jakosti.

Do třetice je tu i vtělenost, taktéž Stokhofem připomínaná: vztaženost našeho jazyka k naší tělesné zkušenosti a schopnosti tělesně jednat. Tělesná zkušenost umožňuje mimo jiné i bazální ověřování toho, co je sdělováno. Vychází-li generativní modely z obrovitého množství čistého textu, nemusí být nakonec jejich pravda tak úplně odlišitelná od toho, co se typicky říká a píše.

To vše jsou směry, odkud se zřejmě dá napadat tvrzení, že generativní textové modely už dnes plně dorovnávají lidskou jazykovou kompetenci.

P. S. Kdosi mi navrhl rozumnou teorii ohledně výše zmíněné „střelby do prázdna“, které se googlovský chatbot dopouští v reakci na nelehký dotaz. V pozadí prý by se podobný dotaz mohl položit mnohonásobně, a epistemicky reflektovanější odpověď by chatbot mohl snadno poskytnout po vyhodnocení shody nebo neshody dílčích výsledků. Jenže to by zároveň mnohonásobně prodražilo dotaz, který prý už tak spotřebovává na neplacenou službu neúměrně mnoho zdrojů (především elektrické energie na straně vyhodnocujícího serveru). Čili, aspoň pro tento velmi dílčí typ použití, ještě to zdaleka nefunguje a už je příliš drahé to provozovat… Možná že i v něčem takovém spočívá šance vzdělaných lidí a kvalitních online či offline informačních zdrojů: bude prostě moc drahé věnovat rozšiřovat a provozovat počítačové kapacity světa na to, aby pro uživatele stále dokola generovaly recepty na bábovku, přehledy sportovních výsledků nebo jednoduchou aritmetiku ve funkci kalkulačky.

Knížky atd.

Publikováno | Autor:

Odkazy na pár mých nedávných textů:

Není před čím smekat – recenze jedné špatné odborné publikace na téma historických fotografií

V kulturně-politickém obtýdeníku A2 poznámka o starší dětské literatuře.

Pustil jsem se do občasného komentování starších titulů na Databázi knih. Jednotlivé komentáře a recenze sem asi moc kopírovat nebudu, pospolu všechno najdete tady.

Ve dvouměsíčníku Listy 4/2024 je moje recenze na knihu Jana Hýska „Obrazový knihopis českých erotic“. Online to zatím není, kupte si je.

Stěhujeme se v Šumperku na jinou adresu. Kdo si z mojí Edice Sedmihradsko objedná nějaké knížky dřív, než je budu muset přestěhovat, udělá mi radost a možná dostane i slevu.

 

Kdo tady reformuje ten pravopis

Publikováno | Autor:

Minulý týden se zase jednou na pár hodin do popředí mediálního zájmu dostala otázka možného zjednodušování českého pravopisu. Konkrétně tvrdého a měkkého i, které se v češtině už po několik stovek let výslovnostně nerozlišují. Dobrých argumentů pro i proti se pár najde. Na jedné straně je to především pociťovaná neúměrnost úsilí, které v jisté fázi života vynakládáme na bezpečné osvojení něčeho tak nezávažného, jako je zápis jednoho standardního řečového zvuku (něco jako kdyby komplexní společenská pravidla ovládala, kdy na sebe při letmém setkání máme na pozdrav mávnout pravou rukou a kdy levou). Na druhé straně stojí ohled k tradici, který v lepším případě znamená nejen „když jsme si tím prošli my, tak ti mladí to zvládnou taky“, ale také ohled na srozumitelnost psaných sdělení přes více generací, na etymologickou průhlednost a příbuzenskou provázanost výraziva napříč jazyky.

Jeden aspekt věci zůstal ale myslím obecně nepochopen. Jsem přesvědčen, že osud této změny dnes není v rukou jazykovědců. Je v rukou autoritativních jazykových uživatelů, jimiž dnešní jazykovědci jsou čím dál méně (a čím dál méně jakožto jazykovědci chtějí být, ostatně podle mého soudu velmi správně). Je v rukou těch, kteří s psanou češtinou zacházejí natolik aktivně, že tím ovlivňují i ostatní v jejich nakládání s jazykem.

Nová reforma „jotı a ıpsılonu“, proběhne-lı, bude ďīlem autorů, redaktorů a vıdavatelů, kteřī a které jı na svīch bedrech budou ochotňı pronést skrz předem spočītané zıskı a ztrátı na majetku, reputacı, čtenářské přīzňı. Vlastně bıch se dıvıl, kdıbı tuto rukavıcı v přīšťīch letech někdo nesebral a nevıdal některī z bestsellerů na zkoušku ı v „reformovaném pravopıse“. Kontroverze prodává a technıckı vzato nejde o moc vīc než o edıtačňī funkcı Najīt –> Nahraďıt vše. Se zbıtkem (zatrolené ďı ťı ňı) už lıngvısté a lıngvıstkı bezpochıbı ráďı poraďī, to hlavňī se ale stane bez ňıch.

 

Logika domu: nad dílem Jiřího Škabrady

Publikováno | Autor:

Někdy předloni mi padla do ruky kniha Jiřího Škabrady Lidové stavby. Do týdnů následujících poté se datuje původ mého obdivu k starobylým vesnickým domům a především k jejich novodobému poznávání, jehož je dnes Škabrada nepochybným nestorem. Coby naprostý architektonický laik jsem se následně prokousal i dalším jeho bezmála monumentálním kusem Konstrukce historických staveb. Třetí knihu jsem si už vyžádal pod vánoční stromeček: je jí nová publikace Škabrady ve spolupráci se Zuzanou Syrovou–Anýžovou a kolektivem autorů, pod jménem Nejstarší venkovské domy ve východních Čechách. Kniha poněkud děsivých rozměrů (zvlášť pokud žijete v paneláku na dvaceti čtverečních meterech) a nesmírně důkladného obsahu.

Skromná věda s velkými výsledky: tak by se dala charakterizovat historie lidové architektury za časů Jiřího Škabrady. Anebo ještě stručněji: logika domu. Domu vesnického, tj. základního životního útočiště mnoha generací našich předků. Škabradovy výzkumy od pozdních 70. let dál s přispěním dalších rozvíjejících se disciplín posunuly tuto vědu od popisné katalogizace půdorysů, konstrukcí, štítových a trámových datací úplně jinam. Posunuly ji do stavu, kdy je vývoj našeho vesnického domu od pozdního středověku nahlédnutelný v železné logice uspořádání vnitřního prostoru v závislosti na topném systému a na konstrukčních materiálech s jejich požárně-ochrannými vlastnostmi.

Zní to abstraktně? Tak si představte kvádr roubené obytné místnosti sesazený z kuláčů, třeba i nehraněných, a jimi i zaklopený. Zimu nemá rád nikdo, a tak je potřeba ho zaizolovat vymazáním spár. Nikdo nemá rád ani to, když mu shoří stavení nad hlavou, nabízí se tedy i izolace pohledového dřeva omazáním. Tak či onak, vrchnost postupně vynucuje v zahušťujících se vesnicích protipožární opatření, a tak se roubené domy ve svých hospodářských částech postupně přezdívají kamenným (ještě později cihlovým) zdivem. Dřevo s hlíno-slámovou mazaninou ale lépe tepelně izoluje, a co tak zpravidla zůstává poslední roubenou částí domu? Správně, kvádr obytné místnosti pod hliněným „kožichem“. Někdy se dokonce rozsáhlé stavební úpravy dějí při zachování stávajícího krovu. Takový dům pak může být třeba skládankou pozdně středověkého obytného srubu s barokním přezděním, plackovou klenbou stáje a dobovým hambalkovým krovem, s přistavěným výměnkem z období historických slohů a s úpravami dveří a oken od pozdně gotických po moderně funkční.

Vraťme se ale k omazanému kvádru obytné místnosti, teď totiž přichází to hlavní. V pozdním středověku se v něm topí a vaří ještě ohněm zpola otevřeným, zpola (nebo spíš nárazově) vyhřívajícím chlebovou pec. Oheň plodí kouř; kouř stoupá, neboť je teplý; teplo je vzácné. Kouř je tedy třeba jímat v horním prostoru místnosti, nechat uklidnit a předat teplo. V místnosti je zároveň třeba žít a pokud možno i chodit. Je tedy nutná přinejmenším třímetrová, spíše ještě větší výška místnosti a zároveň otvor ve stěně umístěný na hlavou stojícího, kudy může chladnoucí kouř z místnosti unikat po vzoru obráceného vodního přepadu. Hle, koncept tzv. dymné jizby.

Následuje zavedení kamen – tedy nového, „čistého“ topného zařízení, které se už neobsluhuje z obytné místnosti, nýbrž ze síně (kde tím vzniká kuchyň a stává se tak přirozeným prvním kandidátem z celého domu na požárně odolné zděné provedení). Právě tato změna vytápění umožnila obytné místnosti se časem snížit na úroveň známou z většiny skanzenů, kde se vzrostlejší člověk naší doby sotva narovná. Pro světlou, nezakouřenou místnost se pak namísto „jizby“ prosadil nový termín „světnice“.

Je fascinující, jak tato zprvu jen hypotetická interpretace stavebního vývoje postupně nacházela ve výzkumech Jiřího Škabrady a kolegů potvrzení za potvrzením. Těmito důkazy jsou výšky místností v objevovaných stavbách (ano, pozdně středověkou chalupu lze zřejmě dodnes objevit, nehledáme-li malebnou roubenou chaloupku s doškovou střechou, ale spíš archaické rysy na podivných, nesouměrných, během staletí naněkolikrát přestavovaných „barabiznách“), kouřové zadehtování trámů po sejmutí staré omazávky, ale především horní větrací okna, jež se po ukončení dymného provozu místností stala nežádoucími a jež jsou Škabradovými neomylnými stěnovými sondami po staletích znovu odkrývána.

Koření pak dodává archivní průzkum, dohledávající v gruntovních knihách dějiny usedlostí, především jejich předávání – ačkoli se záznam o prodeji usedlosti obtížně spojuje s hmotnou podstatou dnes dochované stavby, může být velmi instruktivní třeba to, že mezi dvěma předávkami hodnota usedlosti při zachování výměry pole prudce narostla. A korunou všeho je dendrochronologie – věda, která dnes z dostatečného vzorku dřeva (jaký dřevěné prvky stavební konstrukce obyčejně dokážou poskytnout) umí podle tloušťky letokruhů určit dobu kácení daného stromu. Nejstarší naše vesnické domy nebo jejich části byly takto datovány do první poloviny 16. století. Takové určení zas často dokáže s pomocí archivních pramenů ukázat na osobu stavebníka a dobové hmotné podmínky. Pokroky několika věd tu do sebe šťastným způsobem zapadly a výsledkem je poznání kvalitativně nesrovnatelné s dobou 70. let, kdy Škabrada se svojí přelomovou prací začínal.

Nová publikace Nejstarší venkovské domy ve východních Čechách toto vše demonstruje na vyčerpávajícím textovém i obrazovém popisu několika desítek staveb regionu, který je zřejmě u nás co do dochování dřevěných chalup nejbohatší. Je skoro nemožné se tímto bohatstvím dokladů v úplnosti pročíst, je to však skvělý studijní materiál pro pochopení škabradovské logiky vesnického domu. Stavebněhistorická interpretace se tu vzpíná i k některým novým vrcholům. Zvláště působivý je rozbor usedlosti v obci Lezník: zde autoři z kombinace způsobu roubení, tvaru a stavu odřezaných trámů, z trámových rozměrů a dalších prvků přesvědčivě vyvozují, že dům v minulosti prodělal zvláštní, materiálově úspornou adaptaci, při které se posunuly všechny jeho obvodové stěny a na místě zůstaly jen dvě stěny vnitřní. V podání Škabrady, Syrové-Anýžové a kolegů se zkrátka nejeden „barák na odstřel“ stává uspokojivě čitelnou detektivkou.

Dílo také může být inspirací pro kohokoli, na kom z toho či onoho důvodu leží zodpovědnost za budoucí život některé staré stavby. Jak dokládají mnohé příklady v knize (některé dnes již neexistující, neboť dílo je kompendiem řady analytických zpráv z daného regionu, vzniklých v průběhu dekád), rozumný přistup k památkám tohoto druhu je často uměním možného. Až na nejvzácnější objekty, za něž se veškerou odpovědnost odhodlá převzít veřejná zpráva, se vynucování památkové ochrany bez patřičné doplňující podpory a bez ohledu na využití stavby stávajícím majitelem zdá bezpečně nefunkční. Realistickou cestou je nejspíše to, je-li v průniku stavebněhistorického poznání a majitelových zájmů definováno, co patří ke klíčovým historickým – a v částečné souvislosti i estetickým – hodnotám stavby, jež by budoucí úpravy a rekonstrukce měly zachovat. Díky typickému charakteru starých staveb jako historických slepenců se nestává, že by na objektu bylo nutné chránit úplně všechno.

Za pozornost stojí i odvážná Škabradova teze, že koncepční podpora historických vesnických staveb, dnes chybějící, by znamenala řádově efektivnější památkovou péči, než jsou stamiliony vkládané mnohdy bez jasné myšlenky do zámeckých a dalších podobných areálů.

Jiří Škabrada, Zuzana Syrová-Anýžová (eds.): Nejstarší venkovské domy ve východních Čechách. Univerzita Pardubice, 2018.

POST: neslavný konec publikačního portálu

Publikováno | Autor:
Odpovědět

POST – Portál odborných studentských textů vznikl roku 2013 jako publikační platforma pro kvalitní odborné práce studentů a studentek. Jeho oborový profil (politologie, historie, sociologie, lingvistika…) byl dán složením dobrovolnické redakce různých oborů. Projekt se prezentoval záštitou Katedry amerických studií Institutu mezinárodních studií FSV UK a v letech 2013–2016 byly skutečně na stránkách http://postnito.cz publikovány desítky redigovaných odborných prací.

V letech 2016–2017 provoz POSTu postupně utichl, pravděpodobně především vinou vyčerpání dobrovolnických sil, na nichž fungování portálu stálo. Dnes, v prosinci 2019, jsou webové stránky portálu již delší dobu mimo provoz, na dané adrese nacházíme pouze reklamu na komerční pojištění. Odborné texty, jež autoři a autorky portálu poskytli, jsou ve své publikované podobě nedostupné a pravděpodobně ztracené.

I při vědomí, že zálohování vlastní práce má být v elektronickém prostředí samozřejmostí, a při respektu k minulé dobrovolnické práci pro chvályhodnou věc, je nutno tento konec portálu POST považovat za vážné selhání a porušení nepsaných závazků vydavatele vůči dalším stranám, především autorům publikovaných textů, ale také např. dobrovolnickým redaktorům, jejichž někdejší práce přichází takto vniveč.

Problémem tu není absence dalšího aktivního fungování portálu (ta je při vyčerpání zdrojů naprosto pochopitelná), ale skutečnost, že portál v současnosti nefunguje ani jako archiv dříve zveřejněných prací. Seriózní akademické publikování totiž bezpochyby obnáší určitý závazek dostupnosti textu do budoucna, na který není možné s přechodem od tištěných k elektronickým médiím rezignovat. Ukončení provozu POSTu staví autory a autorky do odborně nepříjemné situace: akademická etika zavazuje nepublikovat jeden text vícekrát, navíc i kdybychom to uznali v našem případě za přípustné, po více letech od vytvoření je publikování textu většinou už z řady důvodů bezpředmětné. Pominout nelze ani rozdíly mezi verzí textu, která byla podána k redakčnímu řízení (a jejíž zálohování je jistě zodpovědností autora samého), a výsledným publikovaným textem coby výstupem odborné a technické redakce – i tyto rozdíly končí bohužel v našem případě na elektronickém smetišti.

Někdejší tvůrce a provozovatel projektu Maxim Kucer, který dnes pracuje v komerčním sektoru, se při prvním oslovení k projektu s hrdostí přihlásil, po vyjasnění problému však přestal komunikovat. Katedra severoamerických studií Institutu mezinárodních studií FSV UK na e-mailový dotaz ohledně smyslu udělené záštity neodpověděla.

Případ POSTu – Portálu odborných studentských textů může posloužit jako varování před nepromyšlenými, byť idealistickými plány v oblasti odborného publikování (které v důsledku kazí značku přístupu Open Access), a zároveň před neuváženě udělovanými a přijímanými odbornými „záštitami“.

EDIT 26. 3. 2020: Tvůrce a provozovatel POSTu Maxim Kucer se podle vlastního vyjádření od neúspěšného projektu nedistancuje, avšak komunikuje málo vzhledem k pracovnímu vytížení. Na jeho prosbu doplňuji, že portál svého času podpořilo také nakladatelství Argo knižními odměnami autorům.

O vědě neakademické: Quod erat demonstrandum

Publikováno | Autor:
Odpovědět

Na okraj diskuse, zda je, nebo není mimoakademická věda možná.

I z těch, kteří se k současnému systému organizované vědy založené na soutěžení a vykazování staví podezřívavě, málokdo věří, že by bylo možné relevantní vědu provozovat takříkajíc na vlastní triko. Bez podrobení se ponižujícím, vědu znehodnocujícím institučním procesům, které jsou pravidelnou podmínkou přístupu k veřejnému financování. (Projevy jsou mnohé, ale kořen je jediný: poptávka vědců a vědkyň po veřejném financování jejich činnosti je dnes v celém euroatlantickém světě v hrubém nesouladu s nabídkou – vposledku s představou společnosti o vhodném rozsahu této podpory.)

Inu, kdyby to mimo instituce nešlo, tak by to nešlo, jenže ono to jde. Nejlepším důkazem možnosti je… skutečnost.

Na základě svojí dlouhodobější odborné – a zcela mimoakademické – práce jsem letos napsal knihu, sám si ji vydal a během dvou měsíců celý náklad úspěšně rozprodal. Sebechvála neplatí, a tak jen zmíním své přesvědčení, že odborně i společenským dopadem je to kniha důležitější než devět z deseti knih vznikajících u nás za veřejné peníze pod tlakem grantových výkazů a termínů. (Absence těchto tlaků je pro něco takového přinejmenším dobrým předpokladem – alespoň v tom se se mnou jistě většina akademiků ráda shodne.)

Zajímavé by na tom mohlo pro čtenáře být hlavně to, že kniha a celý předchůdný výzkum nezískaly ani pětník přímé veřejné podpory – především proto, že jsem si už před drahnou dobou zakázal o ni usilovat. (Nepočítám zde ovšem součinnost zaměstnanců státních institucí, nákup knihy některými veřejnými knihovnami a v nejširším ohledu třeba také autorovo vzdělání nabyté na veřejných školách. To vše rád přiznávám, neboť toto není žádný libertariánský manifest…)

Pro případ, že by někdo chtěl vzhledem k uvedenému alespoň pozměnit svou představu o tom, co je a není ve vědě možné, doplním pár dalších skutečností, které nastíněný obraz učiní plastičtějším a o něco méně černobílým.

  1. Rychle udaný náklad 1000 výtisků knihy, který pro velkou většinu odborných publikací patří do říše pohádek, jde ruku v ruce s povahou výzkumu, od počátku neakademickou. Bez postupně budované obce příznivců, která mě po celou dobu dokázala přesvědčovat o důležitosti tématu, by kniha především sotva kdy vznikla. Rozebrání nákladu, třebaže jeho rychlost výrazně předčila moje původní očekávání, je už jen důsledkem. Orientace na uvedené publikum logicky vedla k zesílení popularizačního rozměru knihy. Dosažený poměr odborného a popularizačního momentu subjektivně hodnotím jako uspokojivý.
  2. Výtěžek z rozebraného nákladu pokryl náklady s vydáním knihy včetně celé vlastní nakladatelské práce. Lze říci, že velmi skromným způsobem zaplatil také čas vlastního psaní a kompletování knihy. Rozhodně zde ale není zahrnuto několik předchozích badatelských let, včetně tvorby některých v knize opětovně využitých textů.
  3. Tematicky kniha patří do oblasti historie a etnografie. Sám výzkum byl v ranější fázi umožněn především dostatkem zákazníků ochotných platit za genealogické služby související s jeho tématem. K faktu názorový dodatek: Je pochopitelné, že možnosti rozdílných oborů ohledně podobného získání soukromého financování se různí. Je to nesporné, a přesto to neznamená, že za vědce „znevýhodněných“ oborů je v hledání těchto možností zodpovědný někdo jiný. Vždycky totiž bude zbývat otázka, do jaké míry se tyto obory svým skrýváním před společností znevýhodňují samy.
  4. Doba vlastního psaní a vydávání knihy byla již souběžná s mým výdělečným zaměstnáním v soukromé sféře (IT). To sice můj odborný podnik nemuselo bezprostředně dotovat, bezesporu však přispívalo podstatným psychickým „polštářem“: pocitem existenčního zajištění v kontrastu k prekérním vyhlídkám práce vědecké. K faktu názorový dodatek: v kombinaci dobře placeného zaměstnání v soukromé sféře a nezávislé vědecké práce i nadále spatřuji nejobecnější reálnou možnost mimoakademické vědy. A to s vědomím všech kompromisů a nejednoznačností, které s sebou taková kombinace nese.

Nakolik mi čtenář důvěřuje v celém popisu situace, o podrobnosti zmíněné knihy zde vlastně příliš nejde, ale pokud by někoho zajímaly, najde je tady.

Tento příspěvek s díky věnuji Lucii Gramelové a Miroslavu Poštovi, jejichž návod mi dodal odvahu vydat knihu vlastním nákladem, a celou záležitost tak učinil velmi uspokojující.