Proč jste před zrůdami tak slabí?

Publikováno | Autor:

Bouří se kultura, ekologické organizace, nezisk, nejnověji knihovny, shodou okolností zatím ještě ne akademie – a žádají zrůdu, aby je ušetřila, neseškrtala, zachovala podporu. Není to ani tak argumentace jako spíš doprošování, protože je nasměrováno k politickým kreaturám, které nabraly voliče právě na sliby, že kultuře a spol. zatopí. Dá se taky bojovat. Pokusy zmobilizovat dostatečnou podporu odjinud ale zpravidla obnáší polopravdy, a polopravdami přestáváme být lepší než „oni“. Co jiného nás totiž může zachránit než všeobsáhlá racionalita?

Jistěže neziskovky pomáhají lidem, kterým přeje pomoc kdokoliv příčetný – ale nedělají jenom to. Je tu i dost agendy, kterou jim voliči Turka a Okamury, lhostejno jak pomýlení, adresně zatrhnout chtějí. Jistěže kulturní časopisy přinášejí určitou službu veřejnosti. Ale opravdu se při jejich někdy jen nízkých stovkách předplatitelů dá říct, že jejich existence přináší větší hodnotu čtenářům nežli autorům a redaktorům? Opravdu vás napadá nějaká jiná praktická heuristika, než kolik lidí to kupuje a čte? (Heuristika samozřejmě z definice není kritérium, je to jednoduché a někdy chybné vodítko.) A přidejme opět ideologickou rovinu: kdyby motoristé na ministerstvu uměli číst a věděli, co Ádvojka a spol. tisknou, myslíte že by zůstalo u škrtů v nižších desítkách procent?

Váš společný problém: skočili jste na vějičku domnělé nezávislosti provozované dominantně za veřejné peníze. Ano, ne vše si na sebe má samo vydělat. Neoliberální systém není pro lidi, na tom se můžeme shodnout. Kdo ho ale chce demontovat, nemůže s tím začínat u sebe. Pro velkou většinu lidí je tržní hospodářství žitou realitou. Co když kultura, která v tom není s nimi, pro ně nemůže být tak docela relevantní? Oni soutěží o odbyt svojí práce na volném trhu, nikoliv žádostmi u jakýchsi komisí. Finanční mechanismy netržních oborů, toky peněz, na které si nikdy ani typově nesáhnou, jsou pro ně těžko představitelné. Apriori podezřelé. Bez ohledu na to, jak kvantitativně bezvýznamné třeba jsou.

Grantové financování z veřejných pokladen s sebou nese trvalé napětí mezi státním zadáním a profesionální svobodou. To, že mezi státní a soukromou sférou má být ještě něco, neboť takto se potřeby celku naplní nejlépe, není truismus a bezčasá pravda. Že je tento model lepší trvale, a ne jen v nějakých dějinných chvílích (například než kapři v nových rybníčcích zleniví), je třeba dokládat. Na klasickou tezi, že stát „to“ tak dobře neumí, se totiž nabízí například vyhraněně levicová odpověď, že je tedy prostě potřeba ho to naučit. Pokud už nadřazenost nestátních a nesoukromých řešení podsouváte mezi řečí jako fakt, myslete u toho na úroveň svojí nestrannosti a zkuste s ní nějak explicitně pracovat. I volič blbý jako štoudev pravděpodobně rozpozná, že někdo mluví v kulturních abstraktech a chrání si při tom svoji velmi konkrétní pozici, pracovní a ekonomickou.

Nakonec to možná poukazuje k obvyklé opozici Prahy, potažmo pár univerzitních velkoměst, a zapadlejších regionů. Po mléku od eticky chovaných krav toužíme v prvé řadě právě my, kteří bychom ani tři týdny nevydrželi žít v místě, kde je kravín. Ne kvůli kravám, ale kvůli tomu, že tam kromě přírody není jinak nic. Proto budou „naše“ krávy dál jiní lidi mlátit železnými tyčemi a tahat traktorem na řetězu. Podobně myslet si, že můžeme svobodně tvořit a bude se to kvalifikovat jako naplňování veřejné kulturní poptávky bez ohledu na to, že to budeme náhodou všichni dělat v trendy centru nějakého univerzitního města, znamená lhát si do kapsy.

Málokde v neziskovkách, akademii nebo kulturních příspěvkových organizacích lítají peníze vyloženě komínem anebo se zákeřně projídají, na to jich tam jde opravdu málo. Ale jak o tom přesvědčit někoho na periferii, pro koho jejich mechanismy práce a odměny představují záhadnou černou skříňku? Jak ho přesvědčit, že mentální nastavení dlouhodobého žádání a nedostávání, které se pro zmíněné sféry zdá typické, je pro člověka důstojné a slučitelné s opravdu užitečnou prací? Jak o tom přesvědčit kohokoliv, kdo se musel zabydlet v kulisách kapitalismu, v nichž se buď pracuje za tržní odměnu, nebo žebrá bez nároku?

Moje město je okresní, leda tak semiperiferie, ale vaše plátky tu stejně nikdo nečte. Tak co s tím?

Stokhof a schopnosti jazykových modelů

Publikováno | Autor:

Rád sleduju, že se Martin Stokhof, můj amsterdamský vedoucí diplomky a wittgensteinovský guru, už pár let na odpočinku, opět rozepsal. V jeho článku On Traveling Concepts, jinak poněkud akademicky rozvláčném, zaznívají některé zajímavé věci ve vztahu ke generativním textovým modelům umělé inteligence. Stokhof tu aplikuje wittgensteinovskou myšlenku heterogeneity našich jazykových praktik na pojem rozumění a toho, něco umět. Konkrétně pak ve vztahu k debatám o tom, zda ten nebo onen generativní model už to či ono umí, zda tomu či onomu rozumí. A říká mimo jiné jednu podstatnou věc: k náležitému ovládání jazyka patří určité standardy zdůvodňování, stání si za tvrzením, ale taky přijetí opravy a reflexe své vlastní epistemické pozice. To je něco, v čem třeba aktuální googlovský chatbot (vyzkoušeno k 23. 1. 2026) selhává: co neví, to si vymyslí, a při opakovaném upozornění na chybu to bude dělat opakovaně, a pořád a pořád. Sice s omluvou, ale bez její náležité „eskalace“. Skutečný mluvčí, kterého bereme vážně, se může splést, může se splést i opakovaně, ale po odhalení si musí stále více „sypat popel na hlavu“. Uvádět stále pádnější omluvy a příčiny opakovaného uvádění adresáta v omyl. Pátá chyba není tatáž jako první; skutečný mluvčí je vědom, že se při ní už povážlivě otřásá jeho status racionální, rozumějící, spolupracující osoby. Googlovská generativní AI to neví. Asistentovi s touto kombinací inteligence a stupidity nelze svěřit žádnou byť okrajově důležitou práci.

Možná že to souvisí i s dalším Stokhofovým motivem: lidská komunikační kompetence se utváří fundamentálně jinak než ta strojová. Jádro té lidské totiž v raném dětství vzniká za absolutní důvěry v autoritu, v blízké mluvící osoby. Vůči batoleti nelžeme, nejsme ironičtí, spolehlivě mu vštěpujeme naprosté základy. Teprve v další fázi učení nastává zpochybňování, dítě objevuje nepravdu a nespolehlivost. Generativní textové modely nezačínají své učení od bezpečného jádra, ale jsou rovnou vrženy do oceánu textů rozličné epistemické jakosti.

Do třetice je tu i vtělenost, taktéž Stokhofem připomínaná: vztaženost našeho jazyka k naší tělesné zkušenosti a schopnosti tělesně jednat. Tělesná zkušenost umožňuje mimo jiné i bazální ověřování toho, co je sdělováno. Vycházejí-li generativní modely z obrovitého množství čistého textu, nemusí být nakonec jejich pravda tak úplně odlišitelná od toho, co se typicky říká a píše.

To vše jsou směry, odkud se zřejmě dá napadat tvrzení, že generativní textové modely už dnes plně dorovnávají lidskou jazykovou kompetenci.

P. S. Kdosi mi navrhl rozumnou teorii ohledně výše zmíněné „střelby do prázdna“, které se googlovský chatbot dopouští v reakci na nelehký dotaz. V pozadí prý by se podobný dotaz mohl položit mnohonásobně, a epistemicky reflektovanější odpověď by chatbot mohl snadno poskytnout po vyhodnocení shody nebo neshody dílčích výsledků. Jenže to by zároveň mnohonásobně prodražilo dotaz, který prý už tak spotřebovává na neplacenou službu neúměrně mnoho zdrojů (především elektrické energie na straně vyhodnocujícího serveru). Čili, aspoň pro tento velmi dílčí typ použití platí, že to ještě  zdaleka nefunguje a už je příliš drahé to provozovat… Možná že i v něčem takovém spočívá šance vzdělaných lidí a kvalitních online či offline informačních zdrojů: bude prostě moc drahé budovat a dedikovat počítačové kapacity světa na to, aby pro uživatele stále dokola generovaly recepty na bábovku, přehledy sportovních výsledků nebo jednoduchou aritmetiku ve funkci kalkulačky.

Nízkopříjmoví živnostníci, daně a startupy

Publikováno | Autor:

Je po volbách, do těch příštích daleko, Babiš ještě vládu s českými malofašisty a motonacistou nesestavil, kdy jindy tedy střílet takzvaně do vlastních řad.

Jsem nízkopříjmový živnostník v jednom okresním městě na Moravě. Okolnosti je asi zbytečné pitvat, životy nás všech jsou nekonečně individuální. Na sociální a zdravotní pojištění OSVČ každopádně odvádím povinné minimum, které za posledních deset let v součtu stouplo o více než sto procent a má jít ještě o kus výš. Moje příjmy se za stejnou dobu zdaleka úměrně nezvýšily. Celková částka odvodů je aktuálně asi na osmi tisících, pro příští rok směřuje k devíti.

Chápu makroekonomické uvažování, které k navyšování odvodů vedlo. V úhrnu odváděli živnostníci málo. Dopad do individuálních financí je ale zásadní. Ve slabším měsíci vydělám třeba jen patnáct tisíc, z toho prvních osm jde státu. Pro vzdělanější a lépe zajištěné čtenáře bude možná záhadou, kdo a proč by chtěl takhle žít, ale zatím to vezměte jako fakt. Zatímco já si vlivem okolností pořád můžu vybírat, pro řadu lidí to žádná reálná volba není a zbývají jen ta čísla. Prvních osm tisíc měsíčně státu, od ledna skoro devět.

Volil jsem letos Piráty, ale zařekl jsem se, že je to naposledy. Možná že jejich nálepka strany ajťáků dnes už není adekvátní, ale to je jejich problém. Jejich běžného voliče si stereotypně představuju jako relativně mladého ajťáka „na švarcu“. Tedy formálního živnostníka s prací organizovanou na způsob zaměstnance, který z nadstandardního příjmu odvede totéž minimum, anebo jen o málo víc než já ze své podnikatelské – skutečně podnikatelské! – mizérie. I když to zjednodušuju za hranici karikatury, jsem si jistý, že Piráti proti této nespravedlnosti, brutálně regresivnímu zdanění nízkopříjmových živnostníků, nic dělat nebudou. Jejich voliči jsou jinde a chtějí to přesně takhle, ze slušných příjmů procentuálně nízké odvody. Fialova vláda, s Piráty nebo bez nich, nezměnila nic na tom, že stát nedokáže přiměřeně zdanit prosperující OSVČ, a tak musí plošně nasazovat minima, která jsou svojí výší pro část živnostníků drtivá. (Odvody zde beru prostě jako jinou formu zdanění.)

Ze sedmi set tisíc českých živnostníků na hlavní činnost, tedy těch jakoby plnoúvazkových, jich prý asi dvě třetiny odvádějí právě jen to minimum. Už toto rozložení je absurdní. Na odvodech OSVČ zaplatíte úplně stejně, ať už měsíčně zákazníkům vyfakturujete dvacet tisíc, nebo sedmdesát, při týchž poměrných nákladech (které třeba v případě kancelářských živností nejsou ve skutečnosti zdaleka tak vysoké, jak předpokládají nastavené paušály). S vyššími příjmy pak odvody rostou jen velmi pomalu. A to vše funguje bez ohledu na to, zda skutečně podnikáte, nebo ve švarc systému jen požíváte výhod, kterými si stát usmyslel podnikatelskou iniciativu odměňovat. Na efektivním potírání švarc systému není politický zájem.

Od roku 2020 u nás s gustem zdražuje každý, kdo má tu moc. Vánoční fotografování ve školce jsme loni měli za 250 korun, letos to bude za čtyři sta. Když vám zbývá málo, víc to prožíváte. Divíte se, jaký má ohlas Alena Schillerová, když slíbí příští rok živnostníkům tu další tisícovku odvodů nenaložit? A že má ohlas hlavně na periferii, kde se těch nízkopříjmových objevuje víc, protože se tu jednak snáze žije z mála, jednak chybí dobrá pracovní místa? Až u nás tak či onak zeslábne téma Ukrajiny, stane se ještě zjevnějším, že rodící se „demokratická“ opozice prostě některé společenské vrstvy nezastupuje, i když by si ráda myslela opak. Roli moderní levice, která na ně v současné a minulé sněmovně zbyla, Piráti vzhledem ke své politické identitě můžou těžko naplnit, a je otázkou, zda jim v tom nějak pomohou dvě poslankyně za Zelené, kteří jsou dnes převážně velkoměstskou stranou.

I za státní diskriminací nízkopříjmových živnostníků je zřejmě jistá makroekonomická úvaha, jen se o ní příliš nemluví. Tito pracující jsou pro stát neefektivní a bylo by dobré je v době nízké nezaměstnanosti takzvaně nahnat do výroby. Zapojit je jako zaměstnance do prosperujících podniků, pro něž jsou chybějící lidé aktuálně úzkým hrdlem. Na vyhodnocení této úvahy nemám ani přesnější data, ani odbornost. Je ale jisté, že adekvátní odpověď musí pracovat s časovým vývojem. Systém OSVČ a jejich původních daňových úlev pochází z doby úplně jiných čísel nezaměstnanosti, kdy bylo vnímáno jako hodnota, že si člověk svou placenou práci obstarává sám. A tedy nezůstává s požadavkem práce ani podpory v nezaměstnanosti na krku státu. Opravdu jsme už natrvalo jinde a je prostě žádoucí, aby se jedinec zapojil tam, kde se už ve velkém produkuje? Velké podniky už nebudou padat a vytvářet zástupy nezaměstnaných?

Za zmínku v této souvislosti stojí dnešní všeobecná posedlost startupy, tedy jedním z možných růstových modelů podniku. Pokud nerostete závratným tempem na dluh a nedoufáte, že dobytou tržní pozici časem překlopíte ve stabilní zisk, jako byste nebyli. Přinejmenším v ekonomických médiích. Můžete ovšem taky být nějaké to „národní stříbro“ anebo letitá rodinná firma, jejíž zakladatel se pomalu ohlíží po nástupci. Ale hlavně proboha nebuďte malí a nechtějte růst jenom trochu, to se neodpouští. Nabývá to legračních podob. Na jednu stranu se za startupy pro jistotu označují deseti-, patnáctileté firmy. Na druhou stranu se jeden můj známý zaměstnává investičním honem na „early-stage“ startupy, protože ty klasické jsou už moc drahé. (Prakticky jde už jen o hledání jedinců s lehce rozvinutým nápadem, jakožto jinou formu head-huntingu.) Celospolečenské osypky z představy, že budeme mít málo startupů, případně že prošvihneme něco spojeného s generativními textovými modely a umělou inteligencí obecně, připomínají náš kolektivní strach z jara 2020, že se nevratně zhroutí ekonomika, když na pár týdnů zavřeme kontaktní provozy. Ani v jednom případě není jasné, proč by katastrofa měla přijít zrovna takto, ale propojená ekonomika je takové monstrum, že od každého pohybu lze čekat to nejhorší…

Každopádně bude dobře se zamyslet, zda podnikatel pokrývající potřeby své a svých nejbližších a „rostoucí“ přitom jen jednociferně, srovnatelně s celou ekonomikou, opravdu patří na smetiště dějin.

Anebo můžeme přízemněji aspoň přemýšlet nad tím, kolik startupů nám mládež od píky vybuduje, když jí k neúnosným nákladům na bydlení naúčtujeme ještě devět tisíc měsíčně jako faktickou daň z podnikání, pro první tři roky snažení milostivě sníženou o dva tisíce.

Autor je genealog, antikvář, nakladatel. Donedávna byl členem Strany zelených.

Vyšlo v Listech 06/2025 (rubrika Ohlasy, dopisy).

Jak si stojí nizozemská literatura v antikvariátech

Publikováno | Autor:

Udělal jsem si orientační přehled vydaných literárních překladů z nizozemštiny (včetně vlámské) za poslední čtvrtstoletí a jejich aktuálních antikvárních cen online. Výsledky jsou zvláštní…

Nizozemštinu volím, protože mě zajímá, ale v zásadě je to jen příklad středně velkého jazyka bohaté země, která překlady svojí literatury významně dotuje. Inspirovalo mě nedávné číslo čtrnáctideníku A2. Přehled jsem zaměřil na dospělou beletrii převážně mimo různé škatulky „čtiva“, čili v jakési vlastní škatulce „seriózní próza“. Nizozemský původ je prostě jeden možný neanglofonní řez touto kategorií literatury. Pokryto mám asi padesát titulů a počítám, že je to větší půlka toho, co v daném období vyšlo. Antikvární cenu online beru jako nejnižší dohledanou za knihu v rozumném stavu. U téhož titulu najdete samozřejmě i vyšší ceny, ale ty nejsou tolik relevantní, prodává se především od levných.

Zajímavé je to už sociologicky, překladatelky jsou prakticky samé ženy a nápadně častá je sekvence nizozemského a českého příjmení, tj. vypadá to na ženy provdané za Nizozemce, jednotlivě jsem to ale neprověřoval. Asi to bude něco vypovídat o ekonomice literárního překládání.

Ale teď to hlavní, ceny: Mimo tituly od roku 2020, což jsou ještě tak trochu novinky, tu dnes na antikvárním trhu prakticky nic nestojí přes stovku. (Výjimka je jediná: Mulischovo Objevení nebe.) Mnohé knihy klesají spíš k padesátikoruně, což už je pro většinu prodejců dolní limit toho, kdy se vůbec knihou zabývat, respektive vystavovat ji online. Přemýšlím, jak to přesně vyložit. Nízká antikvární cena ještě nutně neznamená malý dopad knihy. Může to být i úspěšný titul, kterého se prostě dotiskovalo až do nasycení trhu, takový nizozemský Gottland. Ale intuitivně mi to tak nepřijde. Spíš prostě tituly jeden po druhém vyšly v běžném nákladu a nijak zvlášť nezaujaly. Dnes každopádně po žádné z těchto knih není poptávka, to je na cenách vidět bezprostředně.

Shoduje se to s mojí vlastní zkušeností aspirujícího antikváře. „Seriózní“ překladová beletrie je už po deseti, patnácti letech od vydání naprostý ležák. Tyhle knihy, pokud se nehonosí opravdu slavným autorským jménem, trpí dnes zoufalým nezájmem. Pokud dle známého stereotypu dnes beletrii čtou aspoň ženy, tak ne tuhle.

Z pozice nakladatele je takové vydávání celkem pochopitelné – grantový příspěvek z Nizozemska je k mání, tedy vydám, propaguju a doufám, že z nákladu aspoň tak polovinu udám, než kniha v kolotoči novinek zapadne. Z pozice donátora a překladatelek, ambasadorek nizozemské kultury, to taky dává smysl: kniha bude dostupná v češtině, to se počítá, a bude-li k mání leckde a levně, to není na škodu.

Potíž je na straně příjemce. V naší kultuře je dost zažito, že kniha představuje duchovní i hmotnou hodnotu. Jenže antikvární ceny ukazují, že tahle beletrie jako celek přinejmenším tu hmotnou nemá. Tyto knihy jako artefakty ztrácejí hodnotu už ve chvíli nákupu a po dvaceti letech jsou se železnou pravidelností na třetině, na čtvrtině, při započtení inflace ještě níž. Ne že by snaha o investiční zhodnocení měla být v nákupu knih klíčová, ale je-li to s překladovou beletrií takhle jednoznačné, je to na pováženou.

Nemylte se, že se dá dlouhodobě takhle vydávat a zároveň očekávat kupní zájem o novinky. Zkušenost nízké prodejnosti většiny knih z běžné domácí knihovny je dnes masivní a v tomto rozměru – díky digitalizaci antikvárního trhu – nová. Do nákupu nových knih pak samozřejmě vstupuje brutálně racionální úvaha, zda pro mě vyhlídka brzkého a pohodlného přečtení daného titulu vyvažuje jeho kupní cenu. Mám-li možnost se k němu dostat jinak, nezbývá moc motivace kupovat, protože finanční hodnota se v těchto titulech zjevně neuchovává. A lidé to tak či onak chápou a na jejich postojích ke knihám se to podepisuje. Vystupuju-li před nimi jako antikvář, mnohem víc jich dnes vyjadřuje potřebu se nějakých knih zbavit a omezit jejich pořizování, nežli si něco nového ke čtení pořídit. V populaci se povážlivě šíří představa, že domácí knihovna je balast, který jen zatíží potomky; budou ho jednou muset vyhazovat. (Skutečnost, že nové knihy se zatím ještě kupují jako dárek, je jen o krok pozadu. Bude stále více zjevné, že jde v průměru o dárek nechtěný.)

Jak se seriózní překladová literatura do téhle situace dostala, a je to vůbec něco povšimnutíhodného? Není všechno vydávání beletrie vlastně jen čekáním na trhák, během nějž desítky a stovky titulů odepisujeme, jako by nebyly? Hrají tu roli granty, provázané s něčí ochotou něco produkovat, nezávisle na ochotě jiných to recipovat? A samotná instituce profesionálního spisovatele, odsouzeného právě k témuž, totiž rok co rok produkovat? Nebo jen sklízíme pozdní plody toho, jak vysoké byly knižní náklady v druhé polovině minulého století a jak od té doby upadl zájem o čtení vzhledem k množství alternativních zábav?

Spíše otázky, snad aspoň ony dávají smysl. Jak píše Immanuel Kant, dávat na hloupou otázku špatnou odpověď je jako dojit kozla a držet pod ním cedník.

A zas Knihobot

Publikováno | Autor:

Kauza, která se v tyto dny vytvořila kolem Knihobotu, mi nepřijde moc zajímavá. Na počátku podle mě stojí špatné hodnocení situace ze strany jednoho člověka, zbytek už je problém jednak influencerů systémově navyklých těžit lidskou pozornost, jednak médií vyrábějících zprávy z efemérního dění na sociálních platformách, protože je to snazší než žurnalistika. Vzal jsem to ale jako příležitost oprášit svou půl roku starou, tehdy nepublikovanou glosu na téma Knihobotu. Nezdá se mi kontroverzní, jen tehdy z nějakého, asi časového důvodu nepronikla do tematického čísla Ádvojky a pak jsem na ni jednoduše zapomněl. Glosovat aktuální dění půl roku starými postřehy je myslím dostatečně v duchu Pomalé knihy.

16. 4. 2025

Otevřel jsem si zrovna antikvariát v jednom okresním městě. Vůbec to nefunguje. Moje představa, že by si lidi přicházeli jen tak offline prohlížet a vybírat knížky, je ještě víc pasé, než jsem tušil. Víc lidí se zatím pokusilo u mě nějaké přebytečné knihy udat, než kolik jich zatoužilo něco koupit.

Hlavním tématem dnešního antikvářství je ale samozřejmě Knihobot. Brát ho jako konkurenci, to by člověka jímal smutek. Je to prostě úkaz, je zajímavé ho sledovat a odhadovat jeho budoucí vývoj. Knihobot totiž na staré knihy jako první u nás aplikoval startupovou logiku, která je v poslední dekádě velmi populární: co nejrychleji vyrůst, klidně na dluh, ovládnout trh a pak vidět, co se s tím dá vlastně dělat. Podle nedávných informací a odhadů pod sebe společnost stáhla možná i půlku českého antikvárního obratu, přesto dosud není zisková. Jistě to souvisí s probíhající expanzí za hranice ČR, ale možná nejen s ní.

Detailní pohled na e-shop Knihobotu odhaluje, co může být kámen úrazu. Svým dosud poměrně přívětivým systémem „výkupu“ Knihobot nashromáždil krom cenných knih taky hromady knižního balastu, vysoce duplicitních exemplářů starých a těžko prodejných titulů. Ačkoliv je formálně nevlastní a pouze zajišťuje jejich komisní prodej, nepochybně s nimi má významné náklady. Každou jednotlivou knihu nafotit, popsat, zatřídit, skladovat. V mnoha případech pak ani za pár desetikorun neprodat a zodpovídat se pak dosavadnímu vlastníku knihy z její skartace nebo jiného způsobu nevrácení. K dnešku se například na e-shopu nabízí 68 kusů Feuchtwangerovy Židovky z Toleda, 82 kusů Jiráskových Psohlavců, 23 kusů Otčenáškova Občana Brycha, 62 kusů knihy nejmenovaného exprezidenta Jak jsem se mýlil v politice. Také hned osm starších titulů Michala Viewegha v počtu po padesáti nebo více výtiscích. Z hlediska prodejnosti jsou to skladové položky, které by si málokterý antikvář chtěl převzít byť zadarmo, natož pak každou jednotlivě inzerovat online, jak to dělá Knihobot. Ani s novějšími knihami to nemusí být lepší: hned čtyři nedávné bestsellery Patrika Hartla se na něm nabízejí každý v počtu kolem dvou set (!) kusů. I když panuje představa, že nové knihy se tu rychle točí, na jejich brzký prodej v tomto počtu bych si nevsadil.

Kdo se nabídkou Knihobotu probírá tak rád jako já, mohl v poslední době postřehnout různé experimenty v naceňování. Málo poptávané tituly v rozumném stavu byly nedávno k mání i za pětikorunu, nově je cenové minimum pro takové položky nastaveno kolem 45 Kč. S nedostatkovými nebo prostě jen častěji poptávanými položkami, včetně omšelé školní klasiky typu Rollandova Petra a Lucie, zkouší Knihobot poslední dobou jít výrazně výš. Jenže tím se zas dostává vysoko nad cenovou hladinu jiných internetových antikvariátů a bude zajímavé sledovat, zda si to vzhledem k současné viditelnosti a tržnímu podílu bude moci dovolit. Možná je to všechno promyšlený plán. Možná jen nejistota, zda miliony málo tříděných starých knih vůbec slibují nějaké zajímavé zisky, přičemž za „zajímavé“ si dosaďte „zajímavé v očích startupových investorů“.

Zkušeností prodeje vlastních knih přes platformu Knihobot bude každopádně ovlivněno vnímání ceny a hodnoty nových knih u širokých mas. Jako s tím zmíněným Hartlem. Zakoupit za pětistovku bestseller a po pár letech za něj nedostat ani sto korun, taková „investice“ přivede leckoho k zamyšlení. Není divu, že se u nás nová kniha kupuje hlavně jako dárek.

Před čtyřmi až pěti lety jsem přátelům doporučoval, ať si užijí služeb Knihobotu dřív, než z něj vyroste problematický moloch. Moje upřímné doporučení dnes? Dokud to půjde, lovit přes něj knižní poklady, totiž ty z nich, které Knihobot ještě neumí algoritmicky rozpoznat a cenově nastřelit. A u běžnějších titulů jeho ceny srovnávat s jinými e-shopy, třeba přes agregátor Muj-antikvariat.cz.

Investice 2025

Publikováno | Autor:

Poznamenám si sem, co si v září 2025 myslím o osobním investování v drobném měřítku.

Moje měřítko je genealogické, takže extrémně dlouhodobé. Dolní mez úspěšného životního investování je pro mě dost skromná: s rezervami vytvořenými během aktivního života vystačit v jeho neaktivním závěru a umožnit dobrý životní start jedné generaci potomků. To znamená o mnoho míň než stabilní zhodnocení o 10 procent p. a., na takové nevěřím. Tradiční sedlák taky velkou většinu své úrody sní a úspěchem je odložit aspoň něco.

Bohatnutí všech a pořád je zvláštní představa: kdyby nám všem úspory ve zlatě každoročně rostly, jak dlouho by trvalo společné uvědomění, že si za tisíc zlaťáků nic nekoupíme, protože je nikdo nepotřebuje? Tyhle selské úvahy samozřejmě nenahrazují seriózní ekonomii. Na druhou stranu ekonomie není fyzika: na rozdíl od ní proměňuje prostředí, které se snaží popsat. Firmy nebudou výkonnější jen proto, že do nich teď půlka populace touží vkládat prostředky s vidinou rentiérství. Dlouhodobý fakt, že akciové trhy v dlouhodobém měřítku stále rostou, může snadno být zrušen právě tím, že se z něj v nějaké chvíli stane všeobecné přesvědčení.

Jazyk má v sémantickém poli okolo investic i jiné termíny, některé z nich teď zrovna nemoderní. Je vhodné si připomínat jejich pojmové odlišnosti, i když já to tady teď znova vypisovat nebudu, vezměte si to kdyžtak za domácí úkol. Úspory, vklady, spekulace, loterie, šmelina… Můžete se zamyslet nad vztahem toho posledního k současné bytové situaci. A spolu s ní i bydlení (o tom jsem psal hodně dřív), zajištění, domov, a dál zdraví, výživa, teplo, pohodlí, vzdělání…

Vkládat úspory do něčeho, čemu nerozumím, pro mě skoro z definice není investice, ale něco jiného, například sázka. Naopak pokud něčemu rozumím, racionální je v tom oboru sám podnikat: vložené prostředky jsou pak skutečnou investici, rizikovou nebo ne, každopádně ale námi kontrolovanou.

Mediální hvězdou posledních let a prý už standardem jsou majetkové nástroje pod zkratkou ETF. Představa, že by konzervativním investičním produktem mělo být něco, co ještě nedávno prakticky neexistovalo, je legrační. Položte si otázku, zda rozumíte aspoň té zkratce. Jestli ne, silně pochybuju, že byste do té věci měli lít své peníze. (Mimochodem co je to proboha „exchange traded“?)

Hvězdným pojmem poslední dekády, který pravděpodobně souvisí s potřebou vkládat někam čísi nezadržitelně rostoucí bohatství, je taky start-up. Podnikání, které raketově neroste na dluh, jako by dnes bylo druhořadé, póvl, na odpis. Ponechám na vaší představivosti, jestli může tenhle obecný módní přístup vydržet nastálo.

Protože i já žiju v drsné bytové realitě dneška a nějak se v ní s rodinou zařizuju, volných prostředků vyloženě nepřebývá. Něco málo nechávám v klasických bankovních produktech, preferenčně se státním posvěcením. (Stádnost je jakási bazální ochrana, demokratická politika nikdy nenechá úplně vybouchnout něco, v čem mají svoje zajištění masy, i kdyby to fungovalo úplně idiotsky.) Spořicí účty, penzijní spoření (ne však to staré transformované), stavební spoření (dobíhá a je to brutálně zastaralý produkt), podílové fondy. Poslední dobou mi ale nedává smysl posílat cokoliv takto zprostředkovaně do amerických akcií – do ekonomiky impéria, kterému nestačil měkký kulturní vliv a bude si nás připoutávat silově.

A jsme u bolavé paty drobného a víceméně konzervativního „investora“. Leckdo dnes už chápe, že doporučovaný investiční přístup je neochvějná kontinuita. Ale navzdory všemu pochopení, udržte ji, když se životní podmínky a postoje mění, předpoklady vyvracejí. Jestli nejsem modelově úspěšný investor do odvážnějších nástrojů, zajisté je to tím, že jsem za cca 12 let svojí zkušeností už dvakrát třikrát z velmi různých důvodů prostě neodolal tomu, vybrat si radši „své jisté“. Nechávám na vás, zda budete ve svých původních rozhodnutích pevnější.

Netřeba dodávat, že jsem konzervativní ohledně kryptoaktiv neplnících žádné platební nebo jiné reálné potřeby a nezosobňujících žádnou státní moc (stát je pro mě jednoznačně dobrá věc) a zvláštní pifku mám na sběratelství věcí v tomtéž čase, ve kterém jsou za „sběratelským“ účelem produkovány. Například pozornost, kterou ekonomický deník E15 v nedávné minulosti s vážnou tváří věnoval bizarním fenoménům NFT (podobnost se zkratkou ETF je náhodná, ale přesto možná návodná…) a tzv. investičních tenisek, ho v mých očích značně diskredituje.

Zvláštně zkreslená optika se tu a tam projevuje i v Hospodářkách, tam ve prospěch statusového spotřebního zboží a pravicových až žraločích přístupů k bytovému trhu. Vzpomeňme opět šmeliny aneb neetického obchodu, který v jistých dobách byl trestně stíhán. Nevnímáním tohoto rozměru věci se možná podobným časům opět přibližujeme.