Mozartovo Requiem po letech v Šumperku (recenze koncertu)

Klášterní hudební slavnosti 2021 se v pondělí 13. 9. uzavřely Mozartovým Requiem d moll a premiérovaným Oratoriem Václava Horálka v provedení festivalového rezidenčního souboru Musica Florea, sboru Collegium Floreum a sólistů pod taktovkou Marka Štryncla. Slavné Requiem, veledílo evropské duchovní hudby, se do Šumperka vrátilo po osmi letech a je to víc než dobře: akustika klášterního kostela nechává složitou skladbu důstojně vyniknout a hlediště se zaplnilo téměř zcela.

Srovnání Horálkovy práce s Mozartovou, jež zaznělo v úvodu koncertu, bylo snad trochu přehnané. Dílo českého barokního autora, o němž máme jen minimum životopisných informací, samozřejmě mozartovské komplexity zdaleka nedosahuje – pouze se jí trochu přiblížilo v závěrečném chóru. Vzorové, jaksi školometské barokní pojednání tématu Duše, českojazyčně trápené Svědomím a Zoufalstvím a konečně nasměrované Naději na cestu pravé spásy, prokládané hudebně nepříliš ústrojnými recitativy, je dnes těžké doopravdy hudebně prožít. Spojení s Mozartem bylo přesto vhodné – porovnávat tato dvě díla by totiž byl žánrový omyl. Je-li Mozart superhvězda, pak nově v celek sestavený Horálek byl přednesen ve světové premiéře a uvedení tím získává v podstatě charakter odborného příspěvku. Jako knižní vydavatel si dovolím učinit paralelu z oboru: Uvést Requiem je jako znovu vydat Máchův Máj – dá se to udělat výtečně nebo mizerně, kvalitu rozpozná jen část publika a své zákazníky si kniha nejspíš najde. Uvést Horálka je jako publikovat nikdy nevydaný Máchův text nebo dopisy současníkům – pravděpodobně zůstane u jediného vydání, zaujati budou jen odborníci, ale snadno se to může stát větší oborovou událostí než dvěstěčtyřicáté vydání Máje.

Mozartovo Requiem patří pro mě k vrcholům intenzity, s níž je možno hudebně ztvárnit starý a závažný duchovní text. Je velmi vhodné vnímat skladbu spolu s textem, a oceňuji tedy, že se podle dobrého zvyku posluchačům dostalo i celého latinského textového znění spolu s českým překladem. Doporučuji jen napříště pečlivější korekturu latiny (řada překlepů v textu) a volil bych spíše překlad nebásnický. Ten, který se po vzoru originálu pokouší o trojité rýmy, se totiž v jednotlivých verších nutně odchyluje od významu originálu a posluchači tím občas ztěžuje rozpoznání míst, na nichž vrcholí dynamika hudební i významová – míst jako „cuncta stricte discussurus“ („[Bůh coby soudce] rozpráší, co je spojeno“), „ne perenni cremer igne“ („abych neshořel věčným plamenem“), „rex tremendae majestatis“ („králi hrůzné velebnosti“), „libera eas de ore leonis“ („vysvoboď je ze lví tlamy“ a konečné vroucné „lux aeterna luceat eis“ („ať jim svítí věčné světlo“). Sbor Collegium Floreum, poloprofesionální, spíše projektově sestavované a obměňované nežli stálé těleso, se s podobnými vypjatými místy, jakož i s obtížným mnohohlasem Kyrie vypořádal dosti přesně a znamenitě.

Pokud jsme výše, byť jen váhavě, srovnávali Horálka s Mozartem, je nutno zmínit i kvalitativní rozdíly v samém Requiem. Je totiž veřejným tajemstvím, že autor své dílo nestihl před smrtí dokončit. Běžně uváděná verze je ve skutečnosti dovedena k úplnosti Franzem X. Süssmayrem (s předchozím příspěním J. Eyblera) a jeho příspěvek není vůbec zanedbatelný. Tvoří nejméně třetinu rozsahu Requiem, a v detailní orchestraci (toho, co v základních rysech rozvrhl Mozart) dokonce ještě více. Snad je to dáno i pietním přístupem Süssmayra k dílu zemřelého mistra, ale rozdíl je skutečně ohromný: je-li Requiem strhující ve svém průběhu od Introitu až po Lacrimosu, okolo části Hostias nastává šeď bez nápadu. Sanctus, Benedictus i Agnus Dei, jakkoli liturgicky významné v pořadí mše, se mi zdají být jen výplňovou vatou. Následuje pouze mírné vzepětí závěrečné Communio, jež v obměnách opakuje úvodní, opět vlastní Mozartovy motivy; na grandiózní finále dlouhého koncertu to ale nestačí. Spíš nežli chyba dramaturgie nebo provedení je to chyba hudební tradice, jež si oblíbila jen jediné z neautorských dokončení slavné skladby.

Výkon orchestru, na rozdíl od sboru plně profesionálního, nedovedu jako laik docela posoudit, stojí však za zmínku, že Musica Florea usiluje o přiblížení dobové interpretaci a estetice uváděných děl. Souvisí s tím celkový měkký, „dřevěný“ zvuk s nepříliš průraznými dobovými žesti. Projev sólistů se mi zdál mírně nevyrovnaný, ani ne tak úrovní jako spíše stylem: soprán Michaely Šrůmové jako by akademicky přednášel, zatímco mezzosoprán/alt Anety Patrasové se vciťuje a posluchače objímá; podobně tenor Jaroslava Březiny tentokrát plně nestačil pevnějšímu basu Miloše Horáka. Prubířským kamenem sólistického obsazení v Requiem je basem otvíraná sekvence sól Tuba mirum; zde v Šumperku maxima dokonalosti dosaženo nebylo, to je však jen malý kaz na velmi zdařilém koncertu. Celý soubor odcestoval pozdním večerním autobusem, aby tentýž program mohl o následujících dvou večerech provést v Praze a Karlových Varech.

Radek Ocelák

Autor je sborový pěvec.

Když zubař dělá do knih: Škeříkova edice Plejada

Prvorepubliková knižní edice Plejada soukromého vydavatele Rudolfa Škeříka, civilním povoláním zubního lékaře v Praze na Perštýně, je splněným snem každého seriózního nakladatele. Který z nás by se nechtěl pochlubit edicí, ve které by vycházely samé podstatné knihy, navíc v nadčasově elegantní úpravě, po které milovníci knih rádi sáhnou ještě téměř po sto letech?

Co se týče toho prvního, posuďte výběr autorů Plejady. Samá literární esa, od avantgardy po katolíky: Nezval (Akrobat i Edison), Halas (Kohout plaší smrt), Vančura, Deml (Mé svědectví o Otokaru Březinovi), Klíma (Utrpení knížete Sternenhocha), Durych, Seifert (Poštovní holub), Čep (Vigilie). Všechna díla zmíněná v závorkách v prvním vydání právě v Plejadě. Vše tedy vysoce aktuální, až na Máchu (ale ten opět v novém, ambiciózním uspořádání). Až je to podezřelé – měl Rudolf Škeřík na přelomu 20. a 30. let tak zázračný čich, že mezi 13 (resp. 15) svazky Plejady nenajdete literárně druhořadé jméno? Anebo se naopak do kánonů a čítanek pronikalo na základě publikování u Škeříka?!

S tím sporným počtem svazků v edici se to má tak: v letech 1927–33 vyšlo 13 svazků v jednotné úpravě. Po válce, v letech 1946–47, přidal Škeřík již pod hlavičkou nakladatelství Symposion (dříve název jeho nejrozsáhlejší edice) ještě svazek čtrnáctý (Jiřina Hauková: Cizí pokoj) a patnáctý (Josef Kainar: Osudy). Úprava knih těchto generačně mladších autorů je už jiná; rovněž je otázkou, zda tehdy ještě měl Škeřík možnost inzerovat předválečné tituly (včetně politicky prekérních katolíků). Shodněme se tedy na charakteristice Plejady jakožto edice o 13 svazcích a dvou dodatečných.

V dobré tradici prvorepublikových nakladatelů nabízel Škeřík tituly Plejady v různě honosných vazbách: od brožované přes pevnou plátěnou po celokoženou vazbu. Bibliofilní orientaci pak prozrazují různé varianty papíru u každé knihy: kolem tisícovky kusů bylo tištěno na běžnější papír „Antik“, dvě až tři stovky na lepší „Japan Banzay“ nebo jeho domácí variantu „Simili Japan“, a konečně 50 kusů exkluzivně na holandský „Van Gelder“ (výtisky na lepších papírech jsou číslovány). Výtisky z prostřední úrovně tu a tam některý antikvariát inzeruje, na Van Gelderu jsem ještě žádný neviděl. Kombinatorika vazby a papíru není úplně jasná, dá se ale asi předpokládat, že se měkká vazba nepojila s lepším papírem a do celokožené se naopak nevázaly výtisky na Antiku. Z vazeb Plejady si moje estetické cítění bez debat vybírá tu plátěnou podle návrhu Víta Obrtela: jednoduchý design se zlatými, střídmě stylizovanými iniciálami je trefou do černého. A to zvlášť na některých svazcích, které se při dobrém uchování dodnes vyznačují úžasně živou barvou plátna (vynikne zvlášť na denním světle).

Tiráž Klímova Sternenhocha prozrazuje nakladatelskou péči a bibliofilskou zálibu Rudolfa Škeříka.

Olomoucký kraj – politické nominace do výborů a komisí

Výbory a komise jsou poradní orgány krajských (i obecních) zastupitelstev, resp. rad. Jsou šedou zónou zastupitelské demokracie v tom smyslu, že

  • jsou specializované
  • jsou jmenované (nikoli volené)
  • členství v nich se neomezuje na zvolené zastupitele
  • v součtu mívají tyto orgány několikrát více členů než zastupitelstvo coby základní volený orgán
  • málokdy stojí v centru pozornosti a jejich dobré nebo špatné fungování většinou stojí na dlouhodobě zažitém úzu daného konkrétního orgánu, územněsprávního celku i jeho politické reprezentace

Členství ve výborech a komisích je v Olomouckém kraji mírně honorováno (aktuálně max. 20 tisíc Kč ročně, maxima je zpravidla i dosaženo). Od členů a členek tedy lze (a je vhodné) požadovat určitý objem práce. Zároveň je složení těchto orgánů dáno politickým klíčem podle dohody zastupitelských klubů – každá strana či koalice v zastupitelstvu obsazuje určitý počet pozic. Politické nominace do honorovaných veřejných funkcí podle mého názoru spadají pod veřejnou kontrolu moci; údaj o straně/koalici, která osobu do funkce nominovala, nelze v tomto kontextu považovat za chráněný osobní údaj.

Olomoucký kraj zveřejnil politické nominace pouze u výborů (orgánů zastupitelstva). Ke konci června 2021 podle mých informací platil následující stav:

Výbory kromě finančního výboru: https://www.olkraj.cz/zok/21-12-2020/005/Usneseni.html

(viz Příloha 5.-P1)

Finanční výbor: https://www.olkraj.cz/zok/30-10-2020/009/Usneseni.html

(viz Důvodová zpráva 13, později výměna jednoho nominanta za SPD: https://www.olkraj.cz/zok/21-12-2020/005/Usneseni.html)

Celkové počty členů výborů za jednotlivé strany/koalice v zastupitelstvu:

Finanční Kontrolní Výchova, vzdělávání a zaměstnanost Regionální rozvoj Cestovní ruch Zdravotnictví
ANO 2011 5 4 4 5 5 5
PirSTAN 5 3 5 6 4 4
Spojenci – KpOK 4 4 5 4 4 5
ODS 3 3 4 3 3 3
SPD 2 1 1 1 1 2
celkem 19 15 19 19 17 19

U komisí, které jsou orgánem krajské rady (nikoli zastupitelstva), politické nominace krajem oficiálně nezveřejněny nejsou. O jejich zveřejňování hodlám z výše uvedených důvodů do budoucna usilovat. Počty členů komisí za jednotlivé strany/koalice jsou k červnu 2021 následující:

Doprava Informatika a SmartRegion Kultura a památková péče Legislativa Majetkoprávní záležitosti
ANO 2011 5 4 4 4 5
PirSTAN 5 3 4 3 4
Spojenci – KpOK 4 4 4 4 4
ODS 3 3 4 3 3
SPD 2 1 1 1 1
celkem 19 15 17 15 17

 

Prevence kriminality a drogových závislostí Rozvoj strukturálně znevýhodněných oblastí Rozvoj venkova a zemědělství Vnější vztahy Životní prostředí
ANO 2011 4 3 4 5 4
PirSTAN 3 4 6 3 5
Spojenci – KpOK 4 4 4 3 5
ODS 3 3 4 3 3
SPD 1 1 1 1 2
celkem 15 15 19 15 19

Autor je člen kontrolního výboru zastupitelstva Olomouckého kraje za Stranu zelených v rámci koalice Spojenci – SpOK.

ČR jako pakt vlastníků nemovitostí

S vývojem na trhu bydlení a souvisejícími sentimenty se Česká republika v různých ohledech stává paktem vlastníků nemovitostí určených k bydlení. Ten zahrnuje jak stávajíci, tak aspirující či hypotékou zatížené vlastníky a je účinně namířen proti všem ostatním – napříč sociálními vrstvami.

<tady by mohl být irelevantní obrázek ze Shutterstocku nebo Pixabaye, tzv. ilustrační>

Ve světě, který by většina z nás považovala za normální (byť žádný ideál), by se to s majetkem a jeho politickými implikacemi mělo zjednodušeně takto:

  • Někteří lidé vlastní nemovitosti určené k bydlení, někteří vlastní jiné věci, někteří nevlastní nic. Nezávisle na tomto dělení jsou navíc někteří zadlužení a někteří ne.
  • Podle celkového stavu aktiv lze lidi seřadit od velmi majetných ke zcela nemajetným. Politické síly v zemi se orientují na různé výseky této škály, a každý se tak může dočkat reprezentace svých bezprostředních ekonomických zájmů (snad s výjimkou extrémně chudých, z nichž málokdo volí).
  • Majetek je jako majetek, vlastníci nemovitostí jsou proto s ostatními zámožnými občany takříkajíc na jedné lodi.
  • Je přirozenou potřebou méně majetných, aby stát nesanoval soukromé bohatství z veřejných rozpočtů (na nichž jejich blaho spočívá relativně více než blaho těch majetnějších) a aby se v případě velkých majetkových nerovností stal objektem významného zdanění nejen příjem, ale i majetek. Je naopak potřebou majetných neodvádět ze svého příjmu a majetku příliš velký podíl na udržování veřejných rozpočtů v kondici.

V České republice, kterou si tu dovoluji nazvat paktem vlastníků nemovitostí, většina těchto věcí neplatí. Touha po vlastnickém bydlení a identifikace s ním se u nás – jistě vlivem tržního vývoje posledních let – zdá být natolik dominantní, že se ekonomická osa věci touto silou pomalu rozdrolila.

Ve chvíli, kdy státní rozpočet trpí obrovským schodkem a kdy cenový vzestup nemovitostí je po léta jedním z nejvýznamnějších zdrojů růstu soukromého bohatství, bylo by logické, aby po skutečném zdanění nemovitostí volali všichni jejich nevlastníci. Totiž jak ti málo majetní, tak ti, kteří mají zkrátka investováno jinde. Jenže jako by dnes neexistovali ani jedni. Setrvalý růst nemovitostních cen v posledních letech zřejmě vytvořil iluzi, že relativně majetní jsme díky nemovitostem víceméně všichni: majitelé realit v Praze, vlastníci chalup v málo perspektivních regionech, „vlastníci“ zatížení vysokou hypotékou, dokonce ti, kdo se teprve po dostupné nemovitosti ohlížejí, anebo blízké příbuzenstvo šťastných majitelů – všichni na jedné lodi. Jak jinak vysvětlit, že nepříliš radikální nápady středolevých Pirátů ohledně zdanění nemovitostí ve své kampani roznesla na kopytech středolevá SPD i středolevé ANO 2011, zatímco deklaratorní pravice si nestihla ještě ani natáhnout rukavice? Jak vysvětlit, že nikdo na politické scéně dnes nebrojí proti velkorysým daňovým odpisům z hypotečních úroků, pakliže ne tím, že už jaksi nezbyl nikdo, kdo by nevlastnil, na vlastnictví ani neaspiroval a zároveň se ještě dovedl politicky zorganizovat? A jak vysvětlit, že živým politickým tématem jsou staré exekuce, ne však nové hypoteční zadlužení domácností, které prý láme rekordy skoro měsíc od měsíce?

Varovným signálem o paktu vlastníků je i dění po nedávném řádění tornáda na jižní Moravě. Stát se tu rozhodl pro nahrazování nepojištěného soukromého majetku ve zcela bezprecedentní výši, a to za mlčení údajných politických konzervativců (druhdy strážců státní pokladny a osobní i rozpočtové finanční zodpovědnosti). Jistě v tom hrála roli mediální síla události, předvolební období (kdy je jistější vyjet pomáhat na traktoru než pokoušet masy konzervativní zásadovostí) i celonárodní solidarita s odlehlým kusem Moravy. Má a bude to ale mít důsledky i mimo tento časový kontext. Nutně plynoucí paradoxy se započtením řádného pojistného plnění a sbírkových darů jsou jen první z nich.

Oprávněně se budou rozhořčovat ti, kdo v budoucnu přijdou o nemovitý majetek méně spektakulárně, a nejspíš s tím budou do nějaké míry úspěšní. (Když to bude zrovna ve středních Čechách, kde je cenová hladina mnohem vyšší, asi nezůstane u dvoumilionového stropu.) K pojmu nemovitého vlastnictví tu tiše, ale efektivně přibývá jakési bezplatné státní pojištění. A jak jinak pojmenovat zavádění něčeho takového než jako pakt vlastníků uzavřený na úkor všech ostatních?

Oprávněně se budou ptát i ti, kdo nešťastně přijdou o majetek jiného druhu, než je nemovitost určená k bydlení. Kdy přesně bylo stanoveno, že má občan sebe a svou rodinu zajišťovat vlastnickým bydlením, a ne kupříkladu investicemi do své firmy, do východoevropských dluhopisů nebo nakrásně třeba do sbírky známek? Majetek jako majetek. Je bláznovství (anebo spíš opět důsledek paktu vlastníků) dnes ještě státně přifukovat realitní bublinu zvýhodňováním nemovitého vlastnictví.

Předchozí odstavce se mohou jevit jako nevkusný útok na skutečné oběti velmi hmatatelného neštěstí. Prosím ale o zamyšlení. Bydlení není totéž co majetek. Je nanejvýš patřičné, aby stát obětem živelné pohromy zajistil bydlení a všestrannou hmotnou podporu do prvních měsíců a let. To ale bohužel neznamená do významné výše kompenzovat ztracený majetek, a kdyby nešlo právě o vlastnické bydlení, sotva by to vůbec někoho napadlo. Možná to zní silně, ale nejde to asi ani říct tak silně, aby to dolehlo ke společnosti omámené zhodnocováním nemovitostí: lidské právo je bydlet, ne požadovat kompenzaci špatně rozloženého majetkového portfolia.

U reakcí na tornádo však netřeba prodlévat déle. Je to jen symptom a snad určité prohloubení problému s vlastnickým paktem. Jeho podstatou je však to, že se oproti obvyklému rozvrstvení společnosti stávají zájmovou skupinou společně všichni ti, kdo „jedou“ ve vlastnictví nemovitostí – od superbohatých po zadlužené; od Ořechovky po Orlovou. Nebezpečí tohoto stavu není jen to, že nemovitostní a hypoteční bublina praskne. S tím rozumný investor počítá a někteří se na to třeba i těší. Nebezpečí tkví v tom, že až se tak stane, pakt vlastníků zajistí, aby náklady nesl stát jako celek – nikoli ti, kdo (si) iracionálně půjčovali. V tu chvíli se možná dozvíme, že dluhy nejsou dluhy (hypotéka se totiž změnila v bonton), závazky nejsou závazky, rodiny nelze připravit o bydlení (čti majetek), banky nelze nechat padnout, všechno proto zaplatí stát. Tedy v disproporční míře všichni ti, kdo se nemovitostního šílenství neúčastnili.

Mimochodem, předseda vlády prý investuje výhradně v zahraničních měnách.

Až bude pirát u vesla

Politické naděje mnoha lidí z mého okolí se v této době upínají ke koalici Pirátů a STAN. Vznáší se nevyřčená (někdy i vyřčená otázka), jaký smysl ještě mají samostatně kandidující Zelení? Neměli by v zájmu, řekněme, mocenské obrody v ČR, podpořit jim relativně blízkou koalici i přes to, že s nimi odmítla o spolupráci jednat? Moje odpověď je, že ne, a chci ji tady obhájit.

Jeden důvod je takříkajíc formální – politická strana z definice usiluje o podíl na moci, aby mohla do té či oné míry realizovat své názory na řízení veřejných věcí. Nabízet svou podporu bez mocenské protihodnoty jde proti smyslu politiky. Logičtější by v tu chvíli bylo hlasovat pro zánik strany, politická kapitulace s tím, že si Zelení dál půjdou každý a každá po svých.

Druhý důvod je podstatnější, týká se názorového ukotvení všech subjektů. Podle mě nejpravděpodobnější scénář podzimu je slavné vítězství tábora, který nebude stát o pokračování Babišovy vlády – a pak pomalé vystřízlivění. Babiš už nebude tématem, ale politika bude pokračovat, mj. nad vším tím, co jeho správa země natropila. Piráti se STAN budou působit přívětivě, občansky, jako svěží vítr, narazí ale na limity své „ekologie bez ideologie“ a v mnoha podstatných věcech dost možná couvnou – taková bude cena za aspoň částečné udržení voličské přízně.

Ano, mají některé vynikající lidi. Jejich letitý růst ale probíhá v relativním závětří opozice a jejich preference plynou spíš z dobrého dojmu a z kulturní identity části obyvatel, než z politických postojů, které by měly šanci přetrvat do doby pobabišovské a pozemanovské. Do jisté míry je to další hledání svěžího a nepošpiněného politického projektu. Tento je jistě lepší než leckteré „hnutí“ před tím. Jako k demokratickému ideálu k němu ale může vzhlížet jen ten, kdo neví, že STAN je exkluzivní mocenská organizace, která už svého času České republice jednoho ministra do vlády dodala. Byl jím směšný Jiří Besser, stomatolog v křesle ministra kultury.

Nemusíme na sebe nicméně navzájem vytahovat deset let staré vládní angažmá, na Zelené bychom v tomto duchu taky něco našli. Mluvme o tématech dneška, o těch skutečně politických – ne o těch, která jsou ideově už rozhodnuta a pouze mocensky ještě dobíhají (jako např. zajetí státu premiérovým podnikáním či nadbíhání nechutnému režimu Vladimira Putina). Bavme se o tom, zda koalice rozkročená od progresivních radikálů po konzervativní venkov (a to spíše v té lépe zajištěné části populace) je věrohodným garantem toho, že osobní svoboda nebude v budoucnu znamenat plnou svobodu k jednání zhoršujícímu naše sdílené prostředí, přírodní i společenské. Část věcí, které středostavovský občan bude považovat málem za útok na svá základní práva, se totiž dnes už zdá pro snesitelnou budoucnost nezbytná. Je otázkou, zda subjekt závislý na takovém množství neurčitých nadějí jako dnes koalice Pirátů a STAN bude mít dost síly je prosadit.

Stát pro budoucnost se nebude vyznačovat jen efektivní, digitalizovanou a přívětivou státní správou (tu by chtěli všichni), ale třeba taky tím, že

  • energie v něm nebudou levné jako dnes
  • segregace vzdělání (alias možnost oddělit své děti od dětí „lůzrů“ a předurčit je pro úspěch) se sníží
  • obrovská pandemická sekyra veřejných rozpočtů a problém s dostupností bydlení si společně vyžádají zásadní zdanění nemovitostí i zvýšení dědické daně
  • skladování vlastního majetku ve veřejném prostoru se nebude považovat za přirozené právo automobilisty

To vše bude ale téměř nemožné vysvětlit voličům, na které koalice ve svém současném růstu míří – zajištěné a prosystémové, nicméně apolitické střední třídě s jejím ideálem domku se zahradou v klidné lokalitě a dalším bytem ve městě na pronájem (do budoucna pak pro děti). Jakékoli radikálnější úvahy Pirátů, kteří byli pod tlakem absurdní nálepky „neomarxismu“ nuceni vycouvat i z myšlenky na identifikací prázdných bytů podle elektroměrů, se o tuto voličskou vrstvu rozbijí, a to paradoxně tím víc, čím větší napřed bude jejich volební úspěch.

Je velká šance, že hned s volebními výsledky zapomeneme na léta nevinnosti, kdy k progresivitě stačilo být proti dvojici podivných mužů okupujících funkce českého premiéra a prezidenta. Domnívám se, že v tu chvíli začnou být silní Zelení nanejvýš potřeba.

Příští období už nebude o těch dvou, a pokud k tomu bude jen trochu prostoru, ani volby by neměly být jen o nich. Respektuju ty, kteří to teď vidí jinak, ale na mém angažmá v Zelených to nezanechává ani stín pochybnosti. Nebyla by demokratická, ale jen „demokratická“.